ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.363.2005.1
sp. zn. 29 Odo 363/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně A. R., k. s., proti žalovaným 1. D. V., a 2. Ing. A. V., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 315/2001, o zaplacení 16,023.611,98 Kč s příslušenstvím ze směnky, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2004, č. j. 5 Cmo 187/2004-79, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2004, č. j. 5 Cmo 187/2004-79, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. září 2003, sp. zn. 50 Cm 315/2001-56, tak, že zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 3. ledna 2001, č. j. Sm 33/2001-10, vůči druhému žalovanému.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že směnka, ze které se žalobkyně domáhá plnění (dále jen „směnka“), byla původně blankosměnkou vystavenou k zajištění úvěru poskytnutého na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi Investiční a poštovní bankou, a. s. (dále jen „banka“) a H. C., s. r. o. dne 13. listopadu 1995 ve výši 13,500.000, Kč (dále jen „smlouva o úvěru“). Smlouvu o úvěru i vyplňovací směnečné prohlášení podepsal za dlužníka jako jednatel druhý žalovaný. Vyplňovací prohlášení je vystaveno a podepsáno dlužníkem, označeným v záhlaví, tedy společností H. C., s. r. o., za dlužníka je podepsal druhý žalovaný, který je v něm označen jako avalista zajišťovací blankosměnky. Z dohody o vyplnění blankosměnky je proto nutno dovodit neformální dohodu o vyplnění směnky ve vztahu k druhému žalovanému.
Je totiž zcela nemyslitelné, pokračoval odvolací soud, vykládat tuto dohodu jinak, než tak, že pokud jde o podmínky vyplnění směnky a nakládání s ní, platila pravidla touto dohodou stanovená jak ve vztahu banky a dlužníka, tak ve vztahu banky a osoby, která za dlužníka o dohodě jednala a dohodu podepsala. Pro dohodu o vyplnění blankosměnky (dále jen „dohoda“) přitom zákon nepředepisuje písemnou formu.
Z ustanovení bodu 1 dohody vyplývá, že blankosměnka slouží k zajištění všech splatných pohledávek včetně příslušenství, případných sjednaných sankcí a náhrad škody z úvěru poskytnutého na základě smlouvy o úvěru. V bodu 2 se stanoví, že dlužník souhlasí, aby věřitel doplnil blankosměnku datem splatnosti odpovídajícím nejdéle datu konečné splatnosti úvěru, popřípadě prodloužené maximálně o 15 kalendářních dnů a směnečnou sumu odpovídající výši celé nesplacené pohledávky včetně příslušenství, sjednaných sankcí a náhrad škody, k datu splatnosti. Datum konečné splatnosti úvěru bylo ve smlouvě o úvěru stanoveno do 13. listopadu 1996. Ke smlouvě o úvěru byl dne 19. června 1997 uzavřen dodatek (dále jen „dodatek“). Jeho obsahem je závazek banky poskytnout dlužníkovi krátkodobý úvěr do výše 13,500.000,- Kč s tím, že úrok je splatný koncem každého kalendářního měsíce a banka je oprávněna jej inkasovat z běžného účtu dlužníka otevřeného u její pobočky v R. Banka je oprávněna si v den poslední splátky jistiny poskytnutého úvěru vyinkasovat veškeré do toho dne napočítané a nesplacené úroky, úroky z prodlení a poplatky a úvěrový účet uzavřít. Je stanoveno, že úrok za druhé a třetí čtvrtletí roku 1997 bude splatný spolu s úrokem za čtvrté čtvrtletí roku 1997, tj. k 31. prosinci 1997. Ve všech ostatních ustanoveních vymezujících práva a povinnosti stran zůstává smlouva beze změn.
Odvolací soud uzavřel, že z tohoto dodatku nelze jednoznačně dovodit, že by jím došlo ke změně původně stanovené konečné splatnosti úvěru. Je nutno vzít v úvahu také ustanovení §266 odst. 4 obchodního zákopníku (dále jen „obch. zák.“), podle něhož projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.
Pak ovšem právem majitele směnky bylo doplnit jako nejzazší možné datum splatnosti do směnky datum splatnosti prodloužené o 15 dnů, tj. 28. listopadu 1996. Bylo-li doplněno datum pozdější, byla směnka vyplněna jinak, než bylo ujednáno. Protože směnka byla vystavena jako rektasměnka, s doložkou nikoli na řad, jde o cenný papír na jméno a směnka se převádí smlouvou s účinky cese a tudíž směnečným dlužníkům zůstávají v případě převodu směnky zachovány všechny námitky, které měli vůči dřívějšímu majiteli. Pokud vyplňovací prohlášení stanoví závazek majitele blankosměnku nepřevádět, je rovněž nutno poukázat na fakt, že se jedná o rektasměnku. Šlo-li by o směnku s doložkou na řad, u níž je k převodu práv nutná indosace, bylo by možno uvažovat o případné škodě, která by v případě indosace dohodou zapovězené mohla vzniknout. Samotný převod směnky by však byl platný. U rektasměnky je však s ohledem na výše uvedené taková situace vyloučena. Na základě smluv o postoupení rektasměnky je tak dána aktivní legitimace žalobkyně zcela jednoznačně. Na okraj je možno poznamenat, že odvolací soud souhlasí s názorem, že ustanovení, jímž se dlužník předem vzdává svého práva uplatnit námitky, v případě, že by bylo přistoupeno k vymáhání práv ze směny, je neplatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho důvodů odkázala na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.). Tvrdí, že odvolací soud vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, dospěl však k nesprávnému posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení vidí dovolatelka v tom, že odvolací soud uzavřel, že na základě ujednání v dodatku uzavřeném dne 19. června 1997, nelze jednoznačně dovodit, že by jím došlo ke změně původně stanovené konečné splatnosti úvěru. Podle dovolatelky musí být závazek v obchodních vztazích splněn řádně a včas. Řádné plnění znamená mimo jiné i splnění závazku ve správné výši. V projednávané věci jde o zaplacení jistiny s příslušenstvím, tedy s úroky, a dále zaplacení poplatků eventuelně dalších v úvěrové smlouvě dohodných plateb. Z toho plyne, že byla-li dodatkem dohodnuta splatnost i jen úroků z úvěru na pozdější termín, byla tím ex lege posunuta i konečná splatnost celého úvěru, a to i přesto, že to nebylo výslovně dohodnuto.
Z dikce článku 7 úvěrové smlouvy plyne, že datem konečné splatnosti úvěru se rozumí nejzazší termín splacení všech dlužných peněžních prostředků, tedy jak jistiny, tak úroků a neméně tak poplatků a ostatních plateb. Je tedy zřejmé, že byla-li na základě souhlasné vůle obou subjektů úvěrové smlouvy posunuta splatnost úroků k datu 31. prosince 1997, musela se k tomuto datu ex lege posunout i konečná splatnost celého úvěru.
Kdyby věřitel postupoval v souladu s výkladem odvolacího soudu a směnku vyplnil před splatností posledních úroků, resp. k datu konečné splatnosti úvěru uvedenému v úvěrové smlouvě, mohlo by dojít k situaci, že by vyplnil směnečnou sumu v rozporu s vyplňovacím prohlášením.
Podle vyplňovacího prohlášení byl věřitel oprávněn doplnit do blankosměnky směnečnou sumu odpovídající výši celé pohledávky s příslušenstvím k datu konečné splatnosti. Na základě výkladu odvolacího soudu by však v určité situaci nebylo prakticky vůbec realizovatelné směnečnou sumu vyplnit. Vzhledem k tomu, že k datu konečné splatnosti úvěru uvedenému v úvěrové smlouvě nebyla pohledávka ještě splatnou a nadále se úročila, nemohla tedy být její výše dosud vůbec známa. V případě, že by došlo k hypotetické situaci, kdyby dlužník byl ochoten dále splácet a banka by přistoupila k uzavření dalšího dodatku s novým splátkovým kalendářem, který by přesahoval dobu tří let (čímž chceme poukázat na promlčecí dobu pro uplatnění práv ze směnky), dle výkladu odvolacího soudu by tuto směnku nebylo možné vůbec řádně vyplnit a věřitel by práva z této směnky nemohl nikdy uplatnit. Vzhledem k tomu, že modifikace doby splácení úvěru byla vesměs obvyklou praxí, dle výkladu odvolacího soudu by takto realizované zajištění prakticky postrádalo smysl.
Na základě výše uvedeného žalobkyně uzavírá, že datum splatnosti směnky dne 15. ledna 1998 je vyplněno dle směnečného prohlášení, tedy 15 dnů po konečné splatnosti úvěru, která dle názoru žalobkyně nemohla nastat dříve než 31. prosince 1997.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání především poukazuje na nedostatky ve formulaci dovolání, ale zdůrazňuje, že jediné co bylo upraveno dodatkem je bod 1 úvěrové smlouvy a to v rozsahu úrokových sazeb a splatnosti úroků. Přitom je zcela nepochybné, že něco jiného je jistina, tedy úvěr sám a něco jiného příslušenství, tedy úrok. Dále druhý žalovaný snáší další argumenty na podporu závěru odvolacího soudu
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V projednávané věci založil odvolací soud své rozhodnutí na tom, že ze smlouvy o úvěru vyplývá, že datum konečné splatnosti úvěru bylo stanoveno do 13. listopadu 1996. Přitom důkaz listinou – smlouvou o úvěru neprovedl způsobem stanoveným v ustanovení §129 odst. 1 o. s. ř. ani odvolací soud, ani soud prvního stupně. V důsledku toho je odvolací řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proto Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2006
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu