ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.379.2004.1
sp. zn. 29 Odo 379/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové, v právní věci žalobce hlavního města Prahy, proti žalovanému JUDr. J. P., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně E., a. s. v likvidaci, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 97/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2003, č. j. 13 Cmo 306/2003-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2003, č. j. 2 Cm 97/2001-30, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhala vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně E., a. s. v likvidaci, vyloučení označeného pozemku ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že pozemek byl v rámci transformace státního podniku Č. P., kombinát, vložen do státní akciové společnosti Č. P., a. s. (rozhodnutím ministra strojírenství a elektrotechniky České republiky č. 3/1990 byl uvedený státní podnik zrušen bez likvidace a veškerý jeho majetek byl vložen do akciové společnosti Č. P., a. s., založené k 1. září 1990). Č. P., a. s. pak se souhlasem státu založila další akciové společnosti (včetně pozdější úpadkyně, založené 1. října 1990), do nichž vložila movitý i nemovitý majetek. Do pozdější úpadkyně takto vložila (jako její základní kapitál) sporný pozemek. Privatizační projekt Č. P., a. s., schválený 25. března 1992, mohl zahrnovat pouze majetek Č. P., a. s. a nikoli majetek společností, jež tato akciová společnost založila. Přitom ani podle privatizačního projektu nebyl jako nabyvatel pozemku označen žalobce (pouze její výkonný orgán). Žalobce tak k pozemku neměl právo zakládající důvod k jeho vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty, když pozemek je ve vlastnictví úpadkyně.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2003, č. j. 13 Cmo 306/2003-52, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. K právnímu posouzení věci uvedl, že od svého vzniku (1. září 1990) byla Č. P., a. s. majitelkou veškerého do ní vloženého majetku (právo státu nakládat se sporným pozemkem se vyčerpalo vkladem pozemku do této akciové společnosti). Vláda České republiky pak neměla pravomoc rozhodnout o privatizačním projektu Č. P., a. s. (usnesením z 25. března 1992, číslo 216) v té jeho části, kterou byl majetek akciové společnosti bez náhrady odňat a dán „magistrátnímu úřadu v Praze jako předmět podnikání“. Potud je uvedené rozhodnutí nicotné, jelikož jím mohla být privatizována toliko majetková účast státu na podnikání akciové společnosti, nikoli majetek, který stát do akciové společnosti vložil v roce 1990. Tomuto závěru není podle odvolacího soudu na překážku ani ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Žalobci tak ve smyslu §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, nesvědčí právo vylučující zařazení pozemku do soupisu konkursní podstaty, neboť toto právo odvozuje od nicotného právního aktu orgánu státu, na základě kterého k pozemku nemohl nabýt žádných práv.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, uplatňuje (v rovině přípustnosti dovolání) zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní, s tím, že soudy obou stupňů dospěly k zamítnutí vylučovací žaloby z jiného právního důvodu. Přitom namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“). Konkrétně dovolatel uvádí, že trvá na tom, že sporný pozemek byl zahrnut do privatizačního projektu společnosti Č. P., a. s. (v části bezúplatné převody majetku - formulář č. F 4, bod IV./1), řádně schváleného (dle §10 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.) usnesením vlády České republiky ze dne 25. března 1992, číslo 216. Odvolací soud - pokračuje dovolatel - tento právní úkon vykládá jako nicotný a dospívá k závěru, že na jeho základě nemůže být dovolatel ve sporu aktivně věcně legitimován, jelikož mu nesvědčí právo vylučující zařazení pozemku do soupisu konkursní podstaty. Dále - dle dovolatele nesprávně - usuzuje, že toto jeho jednání není přezkumem věcné správnosti privatizačního projektu soudem, který je dle §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. nepřípustný. Odtud dovolatel dovozuje, že obě rozhodnutí jsou v rozporu se zákonem č. 92/1991 Sb., dle kterého okamžikem schválení privatizačního projektu zaniká dispoziční právo k předmětu privatizace a přechod vlastnického práva se nadále řídí kogentní úpravou zákona č. 92/1991 Sb. V souladu se shora uvedeným privatizačním projektem měl být pozemek bezplatně převeden na žalobce, který se proto nyní domáhá jeho vyloučení ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolatel připíná dovolací argumentaci ke způsobilému dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., zásadní právní význam napadeného rozhodnutí však výslovně spojuje toliko s tvrzením, že soudy obou stupňů dospěly k zamítnutí vylučovací žaloby z jiného právního důvodu. Z takto formulovaného zadání však v mezích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na žádnou zobecnitelnou otázku, jejíž zodpovězení by mělo odpovídající judikatorní přesah, usuzovat nelze. Ve skutečnosti dovolatel právě tímto argumentem z mezí posledně označeného ustanovení vybočuje, neboť se z obsahového hlediska dovolává toho, že rozhodnutí odvolacího soudu je (posuzováno opět podle obsahu) rozhodnutím měnícím. Kdyby tomu tak vskutku bylo, bylo by dovolání bez dalšího přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že pro posouzení toho, zda je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím měnícím, není rozhodující, jak je odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. V posuzované věci soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru, že dovolatel není osobou, které by svědčilo právo vylučující zařazení pozemku do soupisu konkursní podstaty. Oba rovněž shodně uzavřely, že dovolatel žádného práva k pozemku nenabyl ani v důsledku usnesení vlády České republiky ze dne 25. března 1992, číslo 216, o schválení privatizačního projektu Č. P., a. s., neboť pozemek v té době již nebyl majetkem státu. To, že odvolací soud k tomuto závěru dospěl na základě jiného hodnocení účinků uvedeného usnesení (maje je za nicotné), z jeho rozsudku měnící rozsudek (v tom, smyslu, že by jím byla v porovnání s rozhodnutím soudu prvního stupně odlišně konstituována či deklarována práva a povinnosti účastníků řízení) nečiní (srov. shodně mutatis mutatis např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2003, pod číslem 190).
Ve zbývající části se dovolání soustřeďuje toliko k obecnému závěru o nesprávnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů a k tvrzení, že závěr odvolacího soudu o nicotnosti usnesení vlády o schválení privatizačního projektu v části týkající se sporného pozemku je v rozporu s ustanovením §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb.
K povaze rozhodnutí vlády České republiky o privatizaci na základě privatizačních projektů se Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve vyslovil, a to konkrétně ve stanovisku svého obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia z 12. dubna 1994, Opjn 1/93 a Cpjn 102/93, uveřejněném pod číslem 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko“). Tam na uvedené téma uzavřel, že takové rozhodnutí je rozhodováním jménem státu, jako vlastníka majetku, o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo. Nemá tedy povahu rozhodnutí správního orgánu, vydaného ve správním řízení, a nejde tu také o rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby. Soudům proto nenáleží je ve správním soudnictví přezkoumávat. To i pro danou věc platí bez zřetele k tomu, že v době přijetí uvedeného usnesení vlády (25. března 1992) zákon č. 92/1991 Sb. (v §10 odst. 3 ani jinde) zákaz přezkumu rozhodnutí o privatizaci soudem neobsahoval. V důvodech stanoviska Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že u subjektů, jejichž konkrétní majetková práva by doznala újmy rozhodnutím o privatizaci, nevylučuje právní úprava podle ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. (v době vydání stanoviska již ve znění zákonů č. 92/1992 Sb., č. 541/1992 Sb., č. 544/1992 Sb., č. 210/1993 Sb. a č. 306/1993 Sb.) možnost domáhat se žalobou u soudu ochrany svých práv. Jinak řečeno, jestliže stát jako vlastník takto rozhoduje (nesprávně) o cizím (a ne o svém) majetku, má dotčená osoba právo uplatnit ochranu svého vlastnictví soudní cestou (v konkursu je prostředkem takové ochrany úpadcova majetku soupis majetku konkursní podstaty). Srov. k tomu mutatis mutandis dále např. i usnesení ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 970/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 1999, pod číslem 106, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že okolnost, že rozhodnutí o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. nepodléhají přezkoumání soudem, nebrání tomu, aby soud věcně rozhodl o žalobě na vydání nemovitostí odůvodněné nesouhlasem oprávněných osob se způsobem vypořádání jejich restitučního nároku v privatizačním projektu, jakož i rozsudek uveřejněný pod číslem 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém Nejvyšší soud vysvětlil, že lze-li určitou věc považovat za majetek, který byl vyloučen z privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., nemohla být taková věc privatizována; přitom je nerozhodné, že byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu.
Závěr odvolacího soudu, že usnesení vlády České republiky z 25. března 1992, číslo 216, o schválení privatizačního projektu Č. P., a. s. nemohlo založit žádná práva dovolatele k pozemku, který tehdy již nebyl ve vlastnictví státu, je s výše formulovanými judikatorními závěry v souladu.
Úsudek odvolacího soudu, že pozemek v době schválení privatizačního projektu již nepatřil státu, nýbrž obchodní společnosti, dovoláním zpochybněn nebyl.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.) a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu