ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.481.2004.1
sp. zn. 29 Odo 481/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně A., k. s., proti žalovanému P. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně E. C. v. o. s., o určení pravosti pohledávky s právem na oddělené uspokojení, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 17/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2004, č.j. 15 Cmo 196/2003-37, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. července 2003, č.j. 22 Cm 17/2002-21, zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobkyně ve výši 15,632.722,19 Kč přihlášená do konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni ve věci úpadkyně E. C. v. o. s. (dále též jen „úpadkyně“) pod sp. zn. 26 K 38/2001 je po právu s nárokem na oddělené uspokojení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z nesporných skutkových zjištění, podle kterých:
1) dne 5. března 1993 byla mezi I. A P.B., a. s. (dále jen „banka“) a A. spol. s r. o. (dále jen „společnost“) uzavřena smlouva o úvěru č. 5401/9/93/1049, na základě které byl společnosti poskytnut úvěr 6,300.000,- Kč;
2) dne 5. března 1993 byla mezi bankou a společností uzavřena zástavní smlouva, kterou byla zajištěna pohledávka banky z výše uvedené smlouvy o úvěru, s tím, že předmětem zástavy byly nemovitosti - dům č.p. 427, pozemky p. č. 11825 a p. č. 11831 - zapsané na listu vlastnictví č. 8374, pro katastrální území P., u Katastrálního úřadu P.(dále jen „sporné nemovitosti“);
3) kupní smlouvou ze dne 19. září 1995 bylo vlastnictví sporných nemovitostí převedeno na V. T. a kupní smlouvu ze dne 18. listopadu 1999 na E. C. v. o. s.;
4) smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. prosince 1999 převedla banka pohledávku ze smlouvy o úvěru na C. R., a. s. a smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. května 2000, ve znění dodatků ze dne 24. května 2000 a 29. června 2001, převedla C. R., a. s. tuto pohledávku na žalobkyni;
5) usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. září 2001, sp. zn. 26 K 38/2001, byl prohlášen konkurs na majetek E. C. v. o. s. a správcem konkursní podstaty byl ustaven P. K.;
6) podáním ze dne 21. února 2002, ve znění doplnění z 28. března 2002, přihlásila právní předchůdkyně žalobkyně (C. R., a. s.) do konkursu vedeného na majetek úpadkyně pohledávku ve výši 15,632.722,19 Kč včetně práva na oddělené uspokojení z výtěžku prodeje sporných nemovitostí;
7) správce konkursní podstaty u přezkumného jednání 17. května 2002 popřel pohledávku co do důvodu a přípisem z 27. května 2002 přihlašovatelku o popření pohledávky vyrozuměl;
8) kupní smlouvou ze dne 13. ledna 2003 byly sporné nemovitosti zpeněženy „v konkursní podstatě“ úpadkyně, a to s účinky „vkladů“ ke dni 14. ledna 2003.
Vycházeje z výše uvedených skutečností, soud prvního stupně zdůraznil, že žalobkyně (zástavní věřitelka) není přímou věřitelkou pohledávky za úpadkyní, když úpadkyně pouze zajišťuje její pohledávku za třetí osobou (společností). S odkazem na ustanovení §7, §20 a §28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), pak uzavřel, že žalobkyně není konkursní věřitelkou, když nemá pohledávku za úpadkyní, pročež nemůže být ani oddělenou věřitelkou v konkursu vedeném na majetek úpadkyně. Přitom vyjadřuje přesvědčení, že žalobkyně má možnost domáhat se uspokojení pohledávky přímo proti „svému dlužníku - třetímu subjektu“ (společnosti).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. ledna 2004, č.j. 15 Cmo 196/2003-37, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil pravost pohledávky žalobkyně za úpadkyní ve výši 15,632.722,19 Kč s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že zastává odlišný právní názor co do právního důvodu vzniku pohledávky žalobkyně přihlášené do konkursu z důvodu uhrazovací funkce zástavního práva váznoucího na sporných nemovitostech ve vlastnictví úpadkyně. Přihlášku žalobkyně (zástavní věřitelky) do konkursu vedeného na majetek zástavní dlužnice, tj. na subjekt, který je rozdílný od osobního dlužníka, je třeba - podle názoru odvolacího soudu - posuzovat jako nepeněžitý nárok ve smyslu ustanovení §20 odst. 2 ZKV na úhradu zajištěné pohledávky, vyjádřené v penězích, který lze uspokojit v konkursu. Zástavním právem je totiž zajišťována pohledávka konkursní věřitelky vůči třetí osobě, s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněná konkursní věřitelka (jako zástavní věřitelka) může domáhat jen z výtěžku prodeje předmětu zástavy. Podáním přihlášky do konkursu vedeného na majetek zástavní dlužnice, která je osobou rozdílnou od osobního dlužníka, pak žalující zástavní věřitelka vyjádřila své právo vůči zástavní dlužnici domáhat se uspokojení ze zástavy, přičemž osobní dlužník nese pouze osobní odpovědnost za splnění zajišťovaného dluhu.
Popřel-li žalovaný správce konkursní podstaty úpadkyně (zástavní dlužnice) pohledávku zástavní věřitelky, přihlášenou z důvodu uhrazovací funkce „předmětu zástavy“ pouze s odůvodněním, že úpadkyně není osobní dlužnicí z hlavního závazkového vztahu (viz důvody soudu prvního stupně), potom by zástavní věřitelka byla zcela vyloučena ze svého práva domáhat se uspokojení ze zpeněžení zástavy; v důsledku prohlášení konkursu na majetek zástavní dlužnice totiž nemůže - vzhledem ke lhůtám uvedeným v §20 a §22 ZKV - neuspokojená zástavní věřitelka vyčkávat s uplatněním svého práva a domáhat se uspokojení ze zástavy teprve poté, kdy na zástavním právem zajištěnou pohledávku přestane osobní dlužník plnit. Navíc - jak je zřejmé z obsahu spisu - v daném případě byla zajištěná pohledávka z úvěru již splatná. Akcentuje, že žalobkyně jako zástavní věřitelka nemůže realizovat zástavní právo „podle příslušných ustanovení občanského zákoníku“, ale pouze v režimu zákona o konkursu a vyrovnání - tím, že ve smyslu ustanovení §20 odst. 2 ZKV přihlásí svůj nárok na úhradu zajištěné pohledávky - odvolací soud uzavřel, že žalobou uplatněný nárok je po právu a to včetně práva na oddělené uspokojení, když ve smyslu ustanovení §28 odst. 1 ZKV je žalobkyně oddělenou věřitelkou s právem, aby její pohledávka vyplývající z „funkce zástavního práva“ byla uspokojena z výtěžku zpeněžení předmětu zástavy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel především zdůrazňuje, že zástavní věřitelka nemá vůči úpadkyni (jako zástavní dlužnici) nárok uplatnitelný přihláškou do konkursu. Mezi zástavní věřitelkou (žalobkyní) a žalovaným „je pouze zajišťovací vztah a nikoli vztah závazkový“, přičemž na úpadkyni (zástavní dlužnici odlišnou od osobního dlužníka) nelze pohlížet jako na ručitele, který by měl namísto dlužníka uspokojit pohledávku věřitele v celém rozsahu, ale pouze jako na osobu ve smyslu ustanovení §27 odst. 5 ZKV, když zástavní dlužnice není ani spoludlužník, který by za splnění zajištěné pohledávky odpovídal společně a nerozdílně s dlužníkem.
Žalobkyně od splatnosti pohledávky (tj. od 22. února 1997), neučinila - pokračuje dovolatel - nic „podle příslušných ustanovení občanského zákoníku“ k realizaci zástavního práva a po prohlášení konkursu na majetek zástavní dlužnice mohla postupovat pouze ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 ZKV, tj. mohla avizovat své nároky na uspokojení zajištěné pohledávky a posléze u správce konkursní podstaty nebo u soudu uplatnit vydání výtěžku „zpeněžení zajištění“.
Dovolatel dále poukazuje na judikatorní závěry co do „priority konkursu vedeného na majetek úvěrového dlužníka před konkursem vedeným na majetek zástavního dlužníka“ a současně vyslovuje názor, že „postup k uspokojení ze zástavy podle občanského zákoníku není možný poté, co došlo k prohlášení konkursu jak na majetek osobního dlužníka, tak i zástavního dlužníka“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Jelikož vady, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §20 odst. 1 ZKV ve znění účinném k datu 19. září 2001, kdy byl prohlášen konkurs na majetek E. C. v. o. s., jakož i k datu vyhlášení rozhodnutí soudů nižších stupňů, konkursní věřitelé přihlásí své pohledávky, a to ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení konkursu, i když se o nich vede soudní řízení nebo se provádí výkon rozhodnutí. Současně uvedou, zda uplatňují oddělené uspokojení (§28 ZKV), jakož i jiné důvody pro přednostní pořadí při rozvrhu.
Konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti popírajícím konkursním věřitelům i správci; smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené. O pořadí pohledávky rozhoduje vždy soud (§23 odst. 2 ZKV).
Správce je oprávněn popřít nevykonatelný nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom správce vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby svůj nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil konkurs, s tím, že jinak nelze k popřenému nevykonatelnému nároku, jeho výši nebo právnímu důvodu přihlížet (§24 odst. 1 ZKV).
Podle ustanovení §151a odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném k datu uzavření zástavní smlouvy (5. března 1993) a k datu splatnosti zajištěné pohledávky a vzniku práva zástavní věřitelky na uspokojení ze zástavy (22. února 1997) [dále jen „obč. zák.“], zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Ustanovení §151f odst. 1 obč. zák. dále určuje, že není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Zástavní právo má - jak vyplývá z citovaného ustanovení - v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka.
Zástavní právo je dále právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit (shodně srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 64/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Akcesorita zástavního práva tudíž znamená, že zástavní věřitel má pohledávku, přičemž je lhostejné, zda této pohledávce odpovídá na straně dlužnické dluh „osobní“ (zda jde o osobního dlužníka) nebo jen dluh „věcný“ (zda jde o zástavního dlužníka, který tu „ručí“ zástavou). Jinak řečeno, neuhradí-li zajištěnou peněžitou pohledávku zástavnímu věřiteli osobní dlužník, je to peněžitá pohledávka, kterou zástavní věřitel vymáhá (může vymáhat) po dlužníku zástavním (s omezením daným právě tím, že uspokojení peněžitého nároku zástavního věřitele lze vynutit jen zpeněžením majetku sloužícího jako zástava). V právní teorii srov. např. Bureš, J. - Drápal, L.: Zástavní právo v soudní praxi, 2. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 16 a 17 a v rozhodovací praxi usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 30/1998 a 46/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Na obecném závěru, že zajištěná pohledávka zástavního věřitele je (nadále zůstává) peněžitou pohledávkou i ve vztahu k zástavnímu dlužníku, jenž není osobním dlužníkem a který za splnění této pohledávky „ručí“ (jen) zástavou, ničeho nemění ani skutečnost, že platná právní úprava umožňuje zástavnímu věřiteli realizaci zástavního práva v exekuci i na základě jiného exekučního titulu, než je exekuční titul ukládající zástavnímu dlužníku zaplacení peněžité částky (srov. §258 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Na povaze nároku zástavního věřitele vůči zástavnímu dlužníku jako nároku na úhradu zajištěné pohledávky (včetně omezení, že k její úhradě slouží pouze výtěžek zpeněžení zástavy), pak ničeho nemění ani to, že na majetek zástavního dlužníka byl prohlášen konkurs (shodně srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 396/2003).
Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“), při úvaze o obsahu zástavních práv v konkursu je nutné postupovat metodou, která je uplatnitelná i v této věci, podle níž pro přesné vymezení obsahu práv a povinností dotčených prohlášením konkursu na majetek některého ze subjektů z těchto vztahů oprávněných nebo povinných je určující především zjištění, jaká práva či povinnosti by těmto osobám příslušely, kdyby konkursu nebylo.
V rozsudku sp. zn. 29 Odo 396/2003, Nejvyšší soud dále - odkazuje na shora zmíněné R 27/2003 - uzavřel, že je-li zajištěná pohledávka splatná, je zástavní věřitel oprávněn uplatnit ji s právem na oddělené uspokojení nejen v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka, nýbrž i v konkursu vedeném na majetek dlužníka zástavního (k odchylnému postupu v případě, že zástavou je pohledávka, srov. však rozhodnutí uveřejněné pod číslem 76/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Smysl takového postupu pro zástavního věřitele pak spatřoval zejména v případech, kdy je sice prohlášen konkurs na majetek zástavního dlužníka, nikoli však konkurs na majetek dlužníka osobního. V této souvislosti Nejvyšší soud zároveň - s odkazem na rozhodnutí uveřejněné pod číslem 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a již zmíněné R 27/2003 - zdůraznil, že nezbytnou podmínkou toho, aby k uspokojení zástavního věřitele došlo, je, aby zajištěnou pohledávku do příslušného konkursu také řádně přihlásil a aby v rámci této přihlášky také uplatnil právo na oddělené uspokojení ze zajištění.
Jelikož od výše uvedených judikatorních závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, shledává nedůvodnými výhrady dovolatele o neexistenci pohledávky žalobkyně (zástavní věřitelky) vůči úpadkyni (zástavní dlužnici) a o nemožnosti jejího uspokojení v konkursu vedeném na majetek úpadkyně.
Úvahy dovolatele o „prioritě konkursu vedeného na majetek úvěrového dlužníka před konkursem na majetek zástavního dlužníka“ (v tomto směru měl dovolatel zřejmě na mysli právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v R 27/2003, podle něhož má zpeněžení zástavy v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka přednost před jejím zpeněžením v konkursu vedeném na majetek zástavního dlužníka - vlastníka zástavy), pak postrádají právní relevanci již proto, že na majetek osobního dlužníka (společnost) konkurs prohlášen nebyl.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právních závěrů, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, zpochybnit nepodařilo, přičemž odlišné posouzení nároku žalobkyně (zástavní věřitelky) vůči zástavní dlužnici (úpadkyni) jako nároku peněžitého (odvolací soud jej považoval na nepeněžitý) na tom nic nemění, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §25a odst. 1 ZKV, když ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. dubna 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu