ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.576.2004.1
sp. zn. 29 Odo 576/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně I. – F., s. r. o., proti žalovanému JUDr. M. R., jako správci konkursní podstaty úpadkyně I. Ch. o určení práva na oddělené uspokojení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 Cm 92/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2004, č.j. 15 Cmo 176/2003-145, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2004, č.j. 15 Cmo 176/2003-145 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. dubna 2003, č.j. 27 Cm 92/99-99, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. dubna 2003, č.j. 27 Cm 92/99-99, zamítl žalobu na určení, že zjištěná pohledávka ve výši 19,464.179,29 Kč je pohledávkou s právem na oddělené uspokojení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně - odkazuje na výsledky provedeného dokazování - dospěl k závěru, že I.Ch., a. s. (dále jen „úpadkyně“) měla vůči právní předchůdkyni žalobkyně dluh ze smlouvy o dodávkách zboží ze dne 15. července 1997, který „měl být jištěn zástavní smlouvou k věcem movitým ze dne 30. října 1997“, jejichž seznam byl ke smlouvě připojen a věci byly označeny tak, aby bylo patrno, že jsou zastaveny. Přitom předmět zástavy (dále jen „sporné movité věci“) zůstal u úpadkyně k zajištění chodu výroby. Po prohlášení konkursu žalobkyně přihlásila svou pohledávku ve stanovené lhůtě, správce konkursní podstaty pohledávku zjistil; popřel však právo na oddělené uspokojení. Proto žalobkyně „ve lhůtě“ podala incidenční žalobu.
Odkazuje na ustanovení §151b občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), na ustanovení §297 a násl. obchodního zákoníku a na ustanovení §14 odst. 1 písm. f) a g), §20 odst. 1 a §28 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Zdůraznil, že pro platný vznik zástavního práva k movitým věcem ustanovení §151b obč. zák. vyžaduje buď fyzické odevzdání věcí zástavnímu věřiteli nebo předání věcí do úschovy třetí osoby na základě dohody zástavce a zástavního věřitele nebo vyznačení vzniku zástavního práva v listině osvědčující vlastnictví zástavce k předmětu zástavy, když „tato listina byla nezbytná k nakládání se zastavenými věcmi movitými“. Z hlediska konkursního práva - pokračoval soud prvního stupně - muselo některým z těchto způsobů platně vzniknout zástavní právo více než dva měsíce před podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
V projednávané věci sice žalobkyně splnila podmínky zákona o konkursu a vyrovnání, nicméně zástavní právo k věcem movitým platně nevzniklo. Byly-li totiž movité věci ponechány úpadkyni za účelem pokračování v provozování výroby a nebyla-li sepsána listina osvědčující vznik zástavního práva, potom zástavní právo nemohlo platně vzniknout, když zástavní věřitel pouze viditelně označil zastavené věci a zástavci (úpadkyni) je neodebral („fyzicky je nepřevzal“); pouhé viditelné označení věcí dle soudu prvního stupně nemá vliv na vznik „zástavní smlouvy k věcem movitým“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5. února 2004, č.j. 15 Cmo 176/2003-145, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil „právo“ žalobkyně na oddělené uspokojení její pohledávky za úpadkyní ve výši 19,464.179,29 Kč z výtěžku zpeněžení movitých věcí, jež jsou uvedeny v soupisu movitého majetku označeném jako příloha č. 1 k zástavní smlouvě ze dne 30. října 1997, který je jako nedílná součást rozsudku připojen (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci, avšak z provedených důkazů dovodil nesprávný právní závěr o tom, že žalobkyně neprokázala vznik zástavního práva k movitým věcem způsobem „zakotveným“ v §151b odst. 3 obč. zák.
Cituje shora odkazované ustanovení občanského zákoníku, odvolací soud akcentoval, že občanský zákoník nikde nestanoví, co se rozumí termínem „odevzdání věci zástavnímu věřiteli“. Proto vyšel z úpravy nejbližší obsažené v ustanovení §133 odst. 1 obč. zák., kde je upraven okamžik nabytí vlastnictví k movitým věcem, převádí-li se movitá věc na základě smlouvy, tak, že vlastnictví se nabývá převzetím věcí, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. Jestliže občanský zákoník pro okamžik nabytí vlastnického práva připouští kromě fyzického převzetí věcí také jinou dohodu účastníků, potom podle názoru odvolacího soudu je taková dohoda možná i v zástavní smlouvě ohledně zastavení movitých věcí.
V čl. II bodu 5 zástavní smlouvy ze dne 30. října 1997 se „její účastníci“ dohodli, že zástavce je povinen předat movité věci, jež jsou předmětem zástavy, zástavnímu věřiteli, s tím, že o předání a převzetí movitých věcí bude sepsám protokol, který se stane nedílnou součástí smlouvy. V čl. IV. bodu 3 bylo dále dohodnuto, že zástavní věřitel je oprávněn po dobu trvání zástavního práva nakládat se zastavenými věcmi ve stejném rozsahu jako jejich vlastník. Dle protokolu o předání movitých věcí ze dne 30. října 1997 došlo uvedeného dne k předání sporných movitých věcí zástavcem zástavnímu věřiteli; současně bylo v protokolu uvedeno, že zástavní věřitel je s níže uvedenými věcmi oprávněn disponovat podle zástavní smlouvy.
V situaci, kdy se strany zástavní smlouvy dohodly na protokolárním odevzdání zastavených věcí zástavnímu věřiteli (viz protokol o předání movitých věcí ze dne 30. října 1997), odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - uzavřel, že zástavní právo k movitým věcem vzniklo. Na vzniku zástavního práva k movitým věcem nic nemění ani skutečnost, že poté, co zástavní věřitel zastavené věci „protokolárně“ převzal, je přenechal zástavnímu dlužníku do užívání.
To, že v době po 30. říjnu 1997 (tj. po podpisu předávacího protokolu) zaměstnanci úpadkyně vylepovali na zastavené věci štítky s označením zástavního věřitele pak samo o sobě nemá za následek vznik zástavního práva k movitým věcem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu o vzniku zástavního práva k movitým věcem. Zdůrazňuje, že v dané věci „měl být“ předmětem zástavy komplet vnitřního vybavení výrobního areálu úpadkyně, přičemž část věcí, jež tvoří předmět zástavy, je součástí stavby. Navíc podle dovolatele „předložené protokoly z 30. října 1997 jsou pokusem přesvědčit soud, že došlo k uskutečnění fakticky nesplnitelné a nesplněné podmínky“ podle ustanovení §151b obč. zák. pro vznik zástavního práva k movitým věcem. Sporné movité věci totiž nadále zůstaly v držení úpadkyně, která s nimi podnikala, pročež k naplnění tzv. „ruční“ zástavy nikdy nedošlo a zástavní právo platně nevzniklo. Současně dovolatel upozorňuje, že „nic jiného ani nebylo možné s ohledem na povahu věcí, jež měly tvořit zástavu, neboť šlo i o věci jako rozvaděče, transformátory, výtah, čerpadla, sběrač čpavku, usměrňovač, expanzní nádobu, které ani nelze od budovy oddělit“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §151b obč. zák. (ve znění účinném ke dni uzavření zástavní smlouvy - 30. října 1997) zástavní právo vzniká na základě smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona (odstavec 1). Ke vzniku zástavního práva na základě smlouvy je u movitých věcí třeba odevzdání věci zástavnímu věřiteli, nebo vyznačení vzniku zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví zástavce k předmětu zástavy a která je nezbytná k nakládání s věcí. Namísto odevzdání věci se mohou zástavce a zástavní věřitel dohodnout na odevzdání věci jiné osobě, aby ji pro ně uschovala (odstavec 3). Ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Věc se musí označit tak, aby její zastavení bylo každému zjevné (odstavec 4). Zástavní právo lze zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky (odstavec 5).
Podle ustanovení §299 odst. 1 obchodního zákoníku (v témže znění) zástavní právo lze zřídit na určitou dobu, do určité výše a pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu.
Při zřízení zástavního práva na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (tzv. titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (tzv. modus adquirendi). Zástavní smlouva představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; k němu dojde, jen jestliže nastane zákonem stanovený tzv. modus adquirendi.
Podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku (v rozhodném znění) je u movitých věcí právním způsobem nabytí zástavního práva odevzdání věci zástavnímu věřiteli nebo předání věci do úschovy nebo ke skladování pro zástavního věřitele i zástavního dlužníka u třetí osoby, bylo-li to dohodnuto, nebo vyznačení zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví zastavené věci a která je nezbytná k nakládání s věcí. Dalším modem zástavního práva k movitým věcem v rozhodné době bylo i zjevné označení zastavené věci. Tento modus zástavního práva k movitým věcem znaly i dřívější úpravy, což lze dokumentovat např. poukazem na ustanovení §452 tzv. obecného zákoníku občanského (vyhlášeného císařským patentem ze dne 1. června 1811, č. 946 Sb. z. s. a převzatého do československého právního řádu recepcí provedenou prvním zákonem československým ze dne 28. října 1918, č. 11 Sb. z. a n.), dále poukazem na ustanovení §191 odst. 1 tzv. středního občanského zákoníku (zákona č. 141/1950 Sb.), na ustanovení §169 odst. 1 zákoníku mezinárodního obchodu (zákona č. 101/1963 Sb.) a na ustanovení §129f odst. 2 hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb.), ve znění účinném do 1. května 1990. V době od 1. ledna 2001 do 30. prosince 2001 s tímto způsobem nabytí zástavního práva výslovně počítal i stávající občanský zákoník (srov. jeho §158 odst. 2). Pro úpravu platnou v rozhodné době se závěr o možnosti zřídit zástavní právo zjevným označením zastavené věci dovozoval z výše citovaného ustanovení §151b odst. 4 věty druhé obč. zák. (k tomu v právní teorii srov. JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Ljubomír Drápal, Zástavní právo v soudní praxi, 2., doplněné vydání, C. H. Beck, Praha 1997 a v rozhodovací praxi rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2005, sp. zn. 29 Odo 641/2003).
Bylo dovozováno, že má-li mít uvedená věta dobrý smysl, pak ji nelze vztáhnout k podstatným náležitostem zástavní smlouvy uvedeným v §151b odst. 4 větě první obč. zák. (tím by se /jen/ pro zástavní smlouvu opakoval požadavek formulovaný pro každý právní úkon obecně v §37 obč. zák., nadto jen u jednoho druhu zástavy - movitých věcí). Logickým a historickým výkladem pak právní teorie (k tomu srov. výše citované dílo, str. 10 - 11, na něž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje) dospěla k závěru, že přes nedostatečné legislativní vyjádření se v ustanovení §151b odst. 4 větě druhé obč. zák. „skrývá“ další modus zástavního práva k movitým věcem – zjevné označení věci.
Jelikož ustanovení §151b odst. 3 obč. zák. výslovně nehovoří o faktickém odevzdání movité věci zástavnímu věřiteli, je namístě otázka, zda je možné zástavní právo k movité věci zřídit tzv. protokolárním (symbolickým) odevzdáním movité věci zástavnímu věřiteli.
Odevzdání zástavy zástavnímu věřiteli nebo dohodnutému schovateli je historicky tradičním modem zástavního práva, přičemž zákon předpokládá, že bude použit všude, kde to povaha movitých věci umožňuje. Zástavní právo v takovém případě vzniká okamžikem předání zástavy zástavnímu věřiteli nebo schovateli. Jestliže zástavní věřitel nebo schovatel již věc mají z nějakého důvodu v době uzavření zástavní smlouvy u sebe, je požadavek „odevzdání věci“ splněn, jestliže z obsahu je nepochybné, že zástavní věřitel (schovatel) bude zástavu nadále mít u sebe z titulu zástavního práva (viz v teorii opět JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Ljubomír Drápal, Zástavní právo v soudní praxi, 2., doplněné vydání, C. H. Beck, Praha 1997, str. 9).
Je-li odevzdání věci zástavnímu věřiteli způsobem nabytí smluvního zástavního práva k movitým věcem, který je použitelný tam, kde to povaha movitých věci umožňuje, tj. u těch movitých věcí, které lze zástavnímu věřiteli odevzdat, nelze - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - než dospět k závěru, podle něhož se odevzdáním věci zásadně rozumí odevzdání fyzické (tzv. z ruky do ruky). Přitom u věcí, u nichž takové odevzdání není možné, je namístě využít možnosti vyplývající z ustanovení §151b odst. 4 věty druhé obč. zák., jež spojuje vznik smluvního zástavního práva s označením věci (předmětu zástavy) tak, aby její zastavení bylo každému zjevné.
Právní názor odvolacího soudu vycházející z ustanovení §133 odst. 1 obč. zák. nepovažuje Nejvyšší soud za správný. Pomíjí totiž rozdíly mezi právní úpravou okamžiku nabytí vlastnictví k movitým věcem (§133 obč. zák.) a právní úpravou způsobu vzniku zástavního práva k movitým věcem (§151b odst. 3 obč. zák.); přitom ustanovení §151b odst. 3 obč. zák. (ani jiné ustanovení občanského zákoníku) „jinou dohodu účastníků“ jako další modus vzniku zástavního práva k movitým věcem neupravuje. Potud odvolací soud sice sám připouští, že občanský zákoník (v §133 odst. 1) rozlišuje mezi (fyzickým) „převzetím věci“ a „jinou dohodou účastníků“, nicméně posléze - v rozporu s ustanovením §151b odst. 3 obč. zák. - uzavírá, že taková dohoda (jako způsob vzniku zástavního práva) možná je.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, spočívající na závěru, podle kterého zástavní právo k movitým věcem vzniká i tehdy, nebyl-li předmět zástavy fyzicky odevzdán zástavnímu věřiteli, je tudíž nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají (z části) i na rozhodnutí soudu prvního stupně - viz jeho závěr, že označení zastavené věci tak, aby její zastavení bylo každému zjevné (§151b odst. 4 věta druhá obč. zák.), není způsobem vzniku zástavního práva; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V další fázi řízení soud prvního stupně neopomene posoudit, zda způsobem předvídaným v ustanovení §151b odst. 4 větě druhé obč. zák. zástavní právo k movitým věcem vzniklo, přičemž současně vyhodnotí, zda „věci“ specifikované v příloze č. 1 zástavní smlouvy jsou způsobilým předmětem zástavního práva (§120 odst. 1 obč. zák.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. dubna 2006
JUD. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu