ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.59.2006.1
sp. zn. 29 Odo 59/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci návrhu Ing. V. H., na zrušení Z. spol. s r. o., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 235/2003, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2005, č. j. 14 Cmo 482/2004-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 10. srpna 2004, č. j. 5 Cm 235/2003-31, Městský soud v Praze zamítl návrh na zrušení společnosti Z. spol. s r. o. (dále jen „společnost“) s likvidací a jmenování likvidátora (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V odůvodnění usnesení, odkazuje na výsledky provedeného dokazování a nesporná tvrzení účastníků, soud prvního stupně zejména uvedl, že společnost byla založena společenskou smlouvou ze dne 11. prosince 1992 (dále jen „společenská smlouva“), v níž pod bodem XX. bylo dohodnuto, že společník se může dovolávat podle ustanovení §152 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) zrušení společnosti u soudu, pokud společnost po dobu delší než dva roky nedosahuje čistého zisku. Čistý zisk byl definován v článku XIX. společenské smlouvy jako zisk zbylý po odvodu daní a poplatků vykázaný roční účetní závěrkou. V letech 1994, 1995, 1996, 2000, 2001 a 2002 společnost neodváděla daň, neboť hospodařila se ztrátou, a to i v letech 2000 a 2002, v následujících letech vykazovala sice zisk, nikoliv však čistý zisk ve smyslu článku XIX. společenské smlouvy. Pohledávky společnosti představují částku 3,063.432,82 Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2003, sp. zn. 5 To 50/2003 byl navrhovatel odsouzen pro trestný čin krádeže, jehož se dopustil tím, že z účtu společnosti poté, kdy byl valnou hromadou odvolán z funkce jednatele, vyzvedl částku uvedenou v rozsudku a „použil ji na úhradu údajných dluhů společnosti A., s. r. o.“.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že společnost po dobu uvedenou v článku XX. společenské smlouvy čistý zisk nevykazuje, byť daňový základ je kladný, avšak odpočty ztrát z předchozích let způsobují, že daňová povinnost je nulová. Zhodnocením pouze tohoto stavu by důvod ke zrušení společnosti stanovený společenskou smlouvou ve smyslu ustanovení §152 odst. 2 obch. zák. byl dán, zrušení společnosti je však v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy, neboť společnost vyjma dvou nikoli po sobě jdoucích let hospodaří ziskově, i když po odpočtu ztrát nevykazuje čistý zisk. Záporný výsledek hospodaření je důsledkem skutečností majících základ v hospodaření mnoha předchozích let - pokračoval soud prvního stupně - či škod vzniklých povodněmi a hospodaření společnosti mohla ovlivnit i úmyslná trestná činnost navrhovatele. Soud prvního stupně uzavřel, že zrušení společnosti by bylo z těchto důvodů v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení §265 obch. zák.
Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele usnesením ze dne 29. června 2005, č. j. 14 Cmo 482/2004-51, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že výkonu práva navrhovatele domáhat se zrušení společnosti podle §152 odst. 2 obch. zák. a článku XX. společenské smlouvy nelze přiznat právní ochranu i proto, že navrhovatel se krádeží částky 661.000,- Kč z majetku společnosti podílel na špatných hospodářských výsledcích společnosti. Předpoklady stanovené společenskou smlouvou pro zrušení společnosti byly vytvořeny také trestním jednáním navrhovatele a uplatnění práva navrhovatele jako společníka na zrušení společnosti, je i proto v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, které nepožívá právní ochrany podle ustanovení 265 obch. zák.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávnost právního posouzení věci dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu, podle něhož částka 661.000,- Kč, kterou měl navrhovatel podle rozsudku v trestním řízení zcizit ke škodě společnosti, mohla ovlivnit hospodaření společnosti a napomoci vzniku potíží společnosti. Soud prvního stupně ani odvolací soud se nezabývaly zjištěním, že tato částka byla použita na úhradu závazků společnosti, nevyvodily ani závěry ze závazků společnosti ve výši 40,000.000,- Kč, nebyly doloženy odpůrkyní tvrzené pohledávky společnosti ve výši 2,300.000,- Kč za navrhovatelem a nebylo zjištěno, jaké škody společnosti povodněmi vznikly. Soudy nižších stupňů se nezabývaly otázkou, jak mohl navrhovatel ovlivnit hospodaření společnosti, nebyl-li jejím jednatelem od roku 1995.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že ovlivňování smluvní volnosti účastníků prostřednictvím zásad poctivého obchodního styku je výjimečným excesem ze zásady, že smlouvy mají být dodržovány. Přitom nejde o tzv. šikanózní výkon práva, neboť navrhovatel nepožaduje zrušení společnosti proto, aby škodil společnosti či druhému společníku, nýbrž proto, aby byl odstraněn z podnikatelského prostředí nefunkční subjekt, který delší dobu nevykazuje zisk.
Za otázky zásadního právního významu považuje, zda:
1/ řízení o návrhu na zrušení společnosti podle ustanovení §152 odst. 2 obch. zák. je řízením podle §200e o. s. ř.,
2/ v rámci tohoto řízení mohl soud zkoumat otázku souladu se zásadami poctivého obchodního styku a s dobrými mravy týkající se skutečností nad rámec návrhu společníka,
3/ lze odepřít v rámci tohoto řízení společníku právo dané společenskou smlouvou na základě jeho údajného působení jako jednatele společnosti a
4/ je soud v řízení vázán použitím zásad poctivého obchodního styku a dobrých mravů pouze k důvodům zrušení společnosti dohodnutým společníky a uvedeným ve společenské smlouvě.
Dovolatel má za to, že zásady poctivého obchodního styku ve spojení s dobrými mravy lze použít pouze pro důvody zrušení společnosti dohodnuté ve společenské smlouvě a nikoliv pro objasňování a prokazování vzniku těchto důvodů. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu nižších stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pokud to zákon připouští.
Dovolatel - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadá rozhodnutí odvolacího soudu i v jeho výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání (ve shora uvedeném rozsahu) podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku usnesení soudu prvního stupně a výroku usnesení soudu odvolacího, je usnesení odvolacího soudu ve věci samé usnesením potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně je prvým rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Dovolacími námitkami, jejichž prostřednictvím dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu o výsledku hospodaření společnosti v letech 1995 až 2003, výši závazků a pohledávek, příčinách tohoto hospodaření a vlivu jednání navrhovatele na zjištěný stav, ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž napadá skutková zjištění o tom, kdy společnost hospodařila se ziskem nebo se ztrátou a jaké byly příčiny tohoto stavu. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici.
Na rozdíl od dovolatele nepovažuje dovolací soud za zásadně právně významné otázky uvedené v dovolání, a to první a druhou z nich proto, že závěr, podle kterého je řízení o zrušení společnosti řízením podle §200e o. s. ř., Nejvyšší soud přijal již v rozhodnutí ze dne 7. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1238/2005, a otázka dokazování v řízení dle výše uvedeného ustanovení občanského soudního řádu jednoznačně vyplývá z ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř.
Třetí a čtvrtá z dovolatelem formulovaných výše uvedených otázek nemají zásadní právní význam proto, že těmito otázkami se odvolací soud nezabýval a na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani posouzení toho, zda v projednávané věci jde o výkon práva požadovat zrušení společnosti v rozporu s poctivým obchodním stykem, neboť řešení této otázky nemá judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc, přičemž závěr o existenci takového rozporu Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením §265 obch. zák.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným [a tudíž přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], dovolání navrhovatele, které není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto a odpůrkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. července 2006
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu