ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.603.2005.1
sp. zn. 29 Odo 603/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. M. Š., proti žalovanému H. c. H., o určení vlastnického práva k rozestavěné stavbě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 172/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2004, č. j. 22 Co 214/2004-75, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. prosince 2003, č. j. 23 C 172/2002-57, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2004, č. j. 22 Co 214/2004-75, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 575,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, do rukou Mgr. B. H., advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl rozsudkem ze dne 11. 12. 2003, č. j. 23 C 172/2002-57, žalobu na určení, že vlastníkem rozestavěné stavby, která je vyznačena na stavební parcele č. 1785/1, 1789, 1785/5, 1785/6, k. ú. H., povolené rozhodnutím Úřadu městské části P. 15-odborem výstavby, rozhodnutím č. j. OÚR 1512/2000/Ki ze dne 29.6.2000, č. j. OV 12206/01/Pe ze dne 5.3.2001, č. j. OÚR 12115/00/Pe ze dne 25.6.2001, č. j. OV 16626/01/Pe ze dne 5.3.2002, je žalobce (výrok I.), a rozhodl že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.).
Soud vycházel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 2.5.2000 smlouvu o sdružení, jehož účelem je výstavba a následný provoz víceúčelového sportovního objektu (objektů) sportovního klubu žalovaného a cílem dokončení rekonstrukce sportovního areálu žalobce. Dospěl k závěru, že tato smlouva nesplňuje náležitosti požadované zákonem, neboť účastníci se nedohodli na žádné společné činnosti. V době podpisu smlouvy měl žalovaný pozemek označený ve smlouvě v tzv. trvalém užívání, vlastnické právo svědčilo České republice a právo hospodaření s majetkem státu pak Ministerstvu financí ČR, které vyslovilo s výstavbou souhlas za podmínky, že takový sportovní objekt bude sloužit pouze účelům, jež tvoří zázemí tohoto sportovního klubu a nebude jakýmkoliv způsobem využíván. Soud však zjistil, že orgánu vykonávajícímu správu národního majetku byla pro účely souhlasu se stavbou předložena jiná stavební dokumentace než stavebnímu úřadu. Dále soud zjistil, že stavba by ve svém zamýšleném výsledku sloužila především podnikatelské činnosti žalobce s nejistým užíváním žalovaného. S ohledem na to, že soud shledal smlouvu o sdružení neplatnou, nezabýval se již důsledky žalobcova tvrzeného odstoupení od této smlouvy či jejího vypovězení, ani obranou žalovaného o neodůvodněnosti či neoprávněnosti žalobce k těmto jednostranným úkonům. Žalobce podle smlouvy o sdružení žádnou nemovitost ani jinou stavbu nevložil a z důvodu vypořádání této neplatné smlouvy nárok žalobce nepřichází v úvahu. Soud dospěl k závěru, že žaloba obstojí i z hlediska ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Poukázal také na skutečnost, že žalovaný rozhoduje kolektivními orgány, že valná hromada žalovaného o převodu a ani o budoucím převodu nejednala a nerozhodla. I když smlouva o sdružení byla soudem shledána za neplatnou, nasvědčuje skutečnosti, že úmyslem obou stran bylo, aby nemovitost vlastnil žalovaný a právo žalobce mělo být pouze odvozené od práva žalovaného. Dospěl proto k závěru, že žalobce není vlastníkem sporné stavby ve smyslu žalobního návrhu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně si opatřil v průběhu řízení pro své rozhodnutí správná a postačující skutková zjištění, zjištěné skutečnosti správně hodnotil a nepochybil ani při právním posouzení věci. Ztotožnil se s jeho závěrem o neplatnosti smlouvy o sdružení a se závěrem, že žalobce není vlastníkem sporné stavby. Uvedl, že ze smlouvy o sdružení, byť byla shledána za neplatnou, bylo zjištěno, že strany se dohodly, že žalobce zajistí na své náklady výstavbu víceúčelového sportovního klubu, žalovaný, jako stavebník ve smyslu stavebních předpisů, stavbu na svém pozemku umožní, vybudovaný objekt bude v jeho vlastnictví a žalobce zde bude mít právo hospodaření zajištěno věcným břemenem váznoucím na nemovitosti (článek IV. smlouvy). Z listinných důkazů i z výpovědí svědků bylo prokázáno, že od počátku bylo úmyslem obou stran to, aby vzniklou nemovitost vlastnil žalovaný a žalobce k ní měl pouze právo hospodaření zajištěné věcným břemenem. Žalobce v průběhu řízení neprokázal, že nabyl předmětnou nemovitost do vlastnictví některým ze způsobů předpokládaných zákonem, neprokázal ani existenci dohody účastníků o tom, že se stane vlastníkem, resp. spoluvlastníkem stavby, naopak bylo prokázáno, že žalovaný uskutečnil stavbu s úmyslem mít ji pro sebe, se kterým byl žalobce, jak je ze smlouvy zřejmé, zcela srozuměn.
Proti tomuto rozsudku a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce dovolání „v celém rozsahu“ s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku, která v rozhodování soudů dosud nebyla vyřešena. Tento zásadní právní význam spatřoval v řešení otázky změny vůle (úmyslu) stavebníka uskutečnit stavbu s úmyslem mít ji pro sebe v průběhu výstavby.
Podle názoru dovolatele, řízení je postiženo vadou, v jejímž důsledku došlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci a také rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Namítl rovněž, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění , které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Vytýkal soudu, že se nezabýval důsledky tvrzeného odstoupení žalobce od smlouvy o sdružení či jejího vypovězení. Dále uvedl, že bylo najisto postaveno, že žalovaný vyčlenil část konkrétního stavebního pozemku k tomu, aby na něm vznikla předmětná nemovitost a už v této činnosti je možné spatřit jeho aktivní přístup, který byl, krom jiného, dokládán minimálně úkony stavebně-správního charakteru a že žalobce předmětnou nemovitost nejen vlastními silami fakticky stavěl. Činnost obou stran byla směrována ke společnému cíli, kterým byla minimálně výstavba a následně i využívání předmětné nemovitosti. Poukázal na to, že pozemek byl určen jednoznačně a přesně stavebním povolením, takže smlouva nemohla být z tohoto důvodu neplatná, jak konstatoval soud prvního stupně, nemohla být také neplatná pro obcházení zákona, neboť hospodaření s národním majetkem upravovala podzákonná norma a nemohl proto nastat rozpor se zákonem. Vyslovil názor, že není podstatné, co bylo úmyslem obou stran na samém počátku výstavby předmětné nemovitosti a uvedl, že jeho vůle od počátku směřovala k výstavbě nemovitosti tak, aby mohl být jejím vlastníkem. I kdyby však tato vůle vlastnit od počátku zjistitelná nebyla, pak v průběhu stavby vyšlo najevo, že žalobce hodlá předmětnou nemovitost pro sebe stavět a dostavět s právně relevantním úmyslem v okamžiku, kdy požádal stavební úřad o změnu v osobě stavebníka, odstoupil od smlouvy o sdružení, podal výpověď ze smlouvy o sdružení a podal návrh ke katastrálnímu úřadu o zápis vlastnictví k předmětné rozestavěné nemovitosti.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud oba rozsudky zrušil.
Žalovaný ve svém vyjádření především namítl, že podané dovolání pro své vady nevyhovuje dikci zákona. Konstatoval, že dovolání je možno podat proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu nikoliv proti rozhodnutím soudu prvního stupně, jak činí žalobce, když navíc jeho dovolání je skutečně striktně koncipováno a zaměřeno na vytknutí nedostatků rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání lze podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování pouze v případě podmínek uvedených v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., přičemž tyto podmínky splněny nejsou.
Neztotožnil se ani s názorem žalobce, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle názoru žalovaného z judikatury Nejvyššího soudu, ze které odvolací soud při své úvaze vycházel, vyplývá, že předmětná otázka dovolacím soudem řešena byla. Z jediného důkazu nevyplynula jiná skutečnost než ta, že od samého počátku byl patrný jediný úmysl, a to ten, že vlastníkem nemovitosti bude žalovaný, když žalobce nikdy svou vůlí tento úmysl nezpochybnil. Nelze proto souhlasit s tvrzením, že v průběhu výstavby vyšla najevo vůle žalobce předmětnou nemovitost pro sebe stavět a dostavět ji s právně relevantním úmyslem mít ji pro sebe. Pro takové tvrzení chybí jakákoliv opora v provedeném dokazování, když ani sám žalobce toto tvrzení v průběhu soudního řízení nepodpořil jediným konkrétním důkazem. Závěrem žalovaný navrhl dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou ve smyslu ustanovení §240 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) advokátem, ve lhůtě zakotvené v ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval nejprve otázkou, zda dovolání je přípustné.
Dovolatel výslovně dovoláním napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí okresního soudu (v Praze obvodního soudu) je podle §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání je přípustné proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku ve věci samé.
Odvolací soud, v daném případě potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně ve věci, takže v úvahu připadá přípustnost dovolání pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které dovolatel také odkazuje. Podle tohoto ustanovení dovolání je přípustné, jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Otázku přípustnosti dovolání řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, aniž vydává samostatné rozhodnutí, jeho kladně vyjádřeným závěrem se dovolání stává přípustným. Pravidlo pro posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam, je zakotveno v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., podle kterého má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.
Dovolatel formuloval otázku zásadního právního významu tak, aby dovolací soud řešil otázku změny vůle (úmyslu) stavebníka v průběhu výstavby uskutečnit stavbu s úmyslem mít ji pro sebe. Na této právní otázce, jak ji vymezil dovolatel, však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. I kdyby se odvolací soud řešením této otázky zabýval, nebyl by závěr o jejím řešení právně relevantní pro konečný závěr, že vlastnictví k předmětné rozestavěné stavbě náleží žalobci, neboť řešení otázky vůle či úmyslu jednající osoby nemůže samo o sobě způsobilý nabývací vlastnický titul založit.
Dovolatel nadto argumentaci popsanou v předchozím odstavci spojuje s kritikou skutkových závěrů odvolacího soudu, jejichž přezkum však u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici. Dalšími dvěma dovolacími důvody - podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a §241a odst. 3 o. s. ř. (že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části, oporu v provedeném dokazování) - se Nejvyšší soud nezabýval, jelikož tu chyběl (jak popsáno výše) předpoklad přípustnosti dovolání.
Jestliže na dovolatelem formulované právní otázce napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, nejsou splněny podmínky pro přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž mu vznikla povinnost hradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Náklady žalovaného pak sestávají z odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni (v dovolacím řízení) v částce 2 500,- Kč, určené podle ustanovení §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, a z paušální náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, což činí celkem 2 575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. února 2006
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu