ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.705.2003.1
sp. zn. 29 Odo 705/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci dlužnice J. V., o návrhu věřitele H. W., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 K 94/98, o dovolání věřitele H. W. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2003, č. j. 1 Ko 396/2002-318, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhující věřitel je povinen zaplatit dlužnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,--Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce dlužnice.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. srpna 2002, č. j. 50 K 94/98-302, zamítl návrh věřitele H. W. na prohlášení konkursu na majetek dlužnice (bod I. výroku), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku) a určil, že odměna správce konkursní podstaty ve výši 10.000,- Kč a jeho výdaje ve výši 6.325,- Kč budou hrazeny ze zálohy složené navrhujícím věřitelem (bod III. výroku). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhující věřitel neosvědčil, že má vůči dlužnici splatnou pohledávku na nájemném, protože neprokázal, že by byl nájemcem pozemků a vlastníkem nebytových prostor, že tyto pronajal dlužnici a že by je dlužnice užívala, aniž platila nájem. Dlužnice též v současné době nemá více věřitelů se splatnými pohledávkami.
K odvolání navrhujícího věřitele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. února 2003, č. j. 1 Ko 396/2002-318, usnesení soudu prvního stupně potvrdil v napadených výrocích o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu a o náhradě nákladů řízení (první výrok) a uložil navrhujícímu věřiteli zaplatit dlužnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.200,- Kč (druhý výrok). Odvolací soud uvedl, že i když se soud prvního stupně nadbytečně (se zřetelem k právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřenému v předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu) opětovně zabýval pronájmem pozemků a smlouvami o pronájmu pozemků mezi navrhujícím věřitelem a dlužnicí (tvrzená splatná pohledávka navrhujícího věřitele se totiž netýká dlužného nájemného z pozemků, nýbrž z pronájmu dočasných staveb), je jeho závěr, že navrhující věřitel neosvědčil, že dlužnice je v úpadku, věcně správný. Cituje ustanovení §12a a §1 odst. 2 a 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), odvolací soud poukázal na to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo dostatečně osvědčeno, že v době, kdy soud opětovně rozhodoval o návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, zde kromě navrhujícího věřitele nebyli jiní věřitelé se splatnými pohledávkami vůči dlužnici. Za této situace již není třeba zkoumat - uzavřel odvolací soud - zda navrhující věřitel dostatečně osvědčil existenci své splatné pohledávky vůči dlužnici; existence splatné pohledávky jediného věřitele totiž k prohlášení konkursu nepostačuje. K námitce navrhujícího věřitele, že podmínka více věřitelů je splněna, protože v době podání návrhu na prohlášení konkursu měla dlužnice splatné závazky k celkem osmi věřitelům, odvolací soud - odkazuje na ustanovení §66a odst. 1 ZKV, §154 odst. 1 a §167 odst. 1 o. s. ř. - poznamenal, že pro rozhodnutí soudu je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Proti usnesení odvolacího soudu, a to výslovně jak proti výroku ve věci samé, tak proti výroku o nákladech řízení, podal navrhující věřitel včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé i o nákladech řízení (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Konkrétně dovolatel pokládá za chybný jak závěr odvolacího soudu, že neosvědčil, že má vůči dlužnici splatnou pohledávku, tak i důvody, o něž odvolací soud tento názor opřel. Dovolatel doložil soudu - uvádí se v dovolání - že má za dlužnicí pohledávku na základě nájemní smlouvy o nájmu dočasných staveb umístěných na pozemku parcelní číslo 150 v katastrálním území Z., kterou uzavřel s dlužnicí dne 27. února 1997. Skutečnost, že stavby užívá a dovolateli nic neplatí, nepopírá ani samotná dlužnice a tato tvrzení jsou tedy tvrzeními nespornými. Vzhledem k tomu, že „osvědčit“ neznamená prokázat pravdivost, nýbrž pouze pravděpodobnost skutkových tvrzení, dovolatel má za to, že jednoznačně osvědčil, že má vůči dlužnici splatnou pohledávku. K závěru soudu, že důvody prohlášení konkursu nejsou dány proto, že dlužnice nemá více věřitelů, dovolatel uvádí, že s ohledem na výši jeho pohledávky je dlužnice zcela evidentně předlužena, neboť její splatné závazky jsou vyšší než její majetek. Odvolacímu soudu pak dovolatel vytýká, že se k tomuto jeho tvrzení žádným způsobem nevyjádřil a že v tomto směru je jeho usnesení nepřezkoumatelné. Dovolatel rovněž připomíná, že po prohlášení konkursu nemohla dlužnice se svým majetkem disponovat, pročež dohody o splátkových kalendářích, které uzavřela s některými věřiteli, jsou neplatné; odtud dovozuje, že dlužnice má i v současné době více věřitelů. Konečně dovolatel namítá, že i kdyby bylo správné rozhodnutí ve věci samé, je zcela chybné rozhodnutí o nákladech řízení, jelikož je nesporné, že v době podání návrhu na prohlášení konkursu dlužnice splňovala podmínky pro jeho prohlášení. Odvolací soud proto pochybil, nepostupoval-li dle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. a náklady řízení nepřiznal dovolateli. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
Dlužnice ve vyjádření má napadené rozhodnutí za správné. Přitom především poukazuje na to, že dovolatel mylně usuzuje, že odvolací soudu založil svůj závěr na tom, že dovolatel neosvědčil pohledávku vůči dlužnici. Dovoláním tak napadl „závěry odvolacího soudu“ v otázkách, které ten coby nadbytečné ani nezkoumal. K údajné nemožnosti dlužnice disponovat s majetkem, dlužnice uvedla, že tato domněnka by byla namístě jen při prohlášení konkursu; v této věci však byl konkurs již dříve zrušen.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním jak co do rozhodnutí ve věci samé, tak co do rozhodnutí o nákladech řízení, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku napadeného usnesení o nákladech odvolacího řízení. Jelikož přípustnost dovolání proti těmto výrokům nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Při úvaze o přípustnosti dovolání proti výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (ve výroku o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice), vzal Nejvyšší soud v potaz, že usnesení ze dne 16. srpna 2002 je v pořadí třetím usnesením soudu prvního stupně ve věci samé. V pořadí první usnesení ze dne 15. března 1999, č. j. 50 K 94/98-41, jímž soud prvního stupně prohlásil konkurs na majetek dlužnice, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. května 2000, č. j. 2 Ko 70/99-166 (původně žurnalizovaným na č. l. 142). V pořadí druhé usnesení ze dne 24. října 2000, č. j. 50 K 94/98-181, jímž soud prvního stupně návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužnice zamítl, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. září 2001, č. j. 1 Ko 17/2001-195.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř. a v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O případ podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. pak nejde, když soud prvního stupně sice usnesením ze dne 16. srpna 2002 rozhodl ve věci samé jinak než v pořadí prvním usnesením ze dne 15. března 1999, nikoli však proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Usnesením ze dne 10. května 2000 totiž odvolací soud zrušil usnesení o prohlášení konkursu proto, aby se soud prvního stupně zabýval důkazními návrhy dlužnice a navrhujícího věřitele týkajícími se pohledávky navrhujícího věřitele, s tím, že takto bude třeba provést úkony, jež přesahují meze přezkumné činnosti odvolacího soudu.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Jinak řečeno, dovolání může být přípustné jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. přitom určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.
V rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. kritizuje dovolatel závěr odvolacího soudu, že neosvědčil pohledávku vůči dlužnici. Na tomto závěru však - jak správně podotýká dlužnice - napadené usnesení vůbec nespočívá. V situaci, kdy dospěl k závěru, že dlužnice nemá více věřitelů, totiž odvolací soud již neměl zkoumání této otázky za potřebné. V tomto ohledu tedy důvod připustit dovolání dán není.
Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil na základě závěru, že dlužnice nemá více věřitelů, aniž se vypořádal s jeho námitkou, že dlužnice je předlužena. Také v posouzení tohoto aspektu věci Nejvyšší soud napadenému rozhodnutí zásadní význam po stránce právní ve věci samé nepřisuzuje. Dovolatel zjevně přehlédl, že odvolací soud jeho námitku, že dlužnice je předlužena, zodpověděl citací definice předlužení obsažené v §1 odst. 3 ZKV, z níž se podává, že požadavek více věřitelů se vztahuje i k této formě dlužníkova úpadku.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé netkví ani v námitce dovolatele, že dohody o splátkovém kalendáři, jež dlužnice uzavřela po prohlášení konkursu na její majetek, jsou neplatné, jelikož dlužnice v té době nemohla se svým majetkem disponovat. Z dovolání především není patrno, které dohody takto dovolatel napadá a tuto otázku nelze zodpovědět ani na základě obsahu spisu. Podle soudu prvního stupně měli dohody o splátkách s dlužnicí uzavřít (jako věřitelé) Pražská správa sociálního zabezpečení, Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR a Ing. V. Ve spise se pak nachází rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení o povolení splátek dlužnici z 27. října 2000 (č. l. 262-263), dohoda o plnění ve splátkách, kterou s dlužnicí uzavřela dne 13. března 2001 Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR (č. l. 275-276) a dohoda o splátkách, kterou s dlužnicí uzavřel dne 27. března 2002 Ing. V. (č. l. 294-294a). Těchto dohod a rozhodnutí se ovšem dovolatelova námitka týkat nemůže a týká-li se jich, pak pro její řešení není důvodu dovolání připustit. Účinky prohlášení konkursu na majetek dlužnice totiž podle výše cit. usnesení trvaly pouze v době od 15. března 1999 do 10. května 2000, přičemž rozhodnutí o povolení splátek bylo vydáno a dohody o splátkách byly uzavřeny mnohem později.
Na dovolatelovu otázku nadto odpovídá přímo zákon o konkursu a vyrovnání, a to v ustanovení §14 odst. 1 písm. a/, z nějž se podává, že dohody o splátkách dluhu nejsou neplatné jen proto, že je úpadce s věřiteli uzavřel po prohlášení konkursu, a že takové právní úkony úpadce jsou vůči konkursním věřitelům toliko neúčinné.
K dovolacímu důvodu dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že bez zřetele k tomu, že jeho prostřednictvím přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nelze, jediná konkrétní dovolací námitka, kterou dovolatel s tímto dovolacím důvodem spojuje (totiž námitka, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když se nevypořádalo s jeho odvolací námitkou, že dlužnice je předlužena) byla zodpovězena výše (při úvaze, zda na přípustnost dovolání lze v dané věci usuzovat z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání i v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 větou první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání navrhujícího věřitele bylo odmítnuto, vzniklo dlužnici právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady dlužnice pak sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Ve smyslu ustanovení §8 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny 3.100,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 1.550,- Kč, jelikož advokát dlužnice učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, tak dovolací soud přiznal dlužnici k tíži dovolatele celkem 1.625,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. února 2006
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu