ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.743.2005.1
sp. zn. 29 Odo 743/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajziokové v právní věci žalobce V. H., proti žalovanému Z. d. Z., o zaplacení částky 1,241.825,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 C 738/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. prosince 2004, č.j. 6 Co 2556/2004-105, ve znění opravného usnesení ze dne 16. února 2005, č. j. 6 Co 2556/2004-111, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 24.765,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 17. června 2004, č.j. 5 C 738/2002-78, zamítl žalobu na zaplacení částky 1,241.825,- Kč s 5,5% úrokem od 13. června 2002 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 50.655,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že žalobce se úhrady žalované částky domáhá na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku a zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), s tím, že „se stal oprávněnou osobou“ na základě smluv o postoupení pohledávek svých rodičů vůči žalovanému. V situaci, kdy žalobce o vydání majetkového podílu požádal ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 transformačního zákona nejpozději 12. srpna 1994 a kdy - s ohledem na výsledky provedeného dokazování - byl nejpozději od 1. listopadu 1993 „soukromě hospodařícím zemědělcem“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že námitka promlčení uplatněného nároku vznesená žalovaným je opodstatněná.
Přitom zdůraznil, že devadesátidenní lhůta ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 transformačního zákona uplynula dnem 12. listopadu 1994 a ode dne následujícího počala běžet tříletá promlčecí doba, která marně uplynula dnem 13. listopadu 1997. Poukazoval-li žalobce na ustanovení §13 odst. 4 transformačního zákona, v tomto směru soud prvního stupně uzavřel, že toto ustanovení bylo „do zákona vtěleno novelou č. 310/2002 Sb. účinnou ke dni 12. července 2002“, přičemž „nemůže obnovit běh promlčecí lhůty již jednou uplynulé“. Navíc se odkazované ustanovení - podle názoru soudu prvního stupně - vztahuje pouze na oprávněné osoby podle ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. prosince 2004, č.j. 6 Co 2556/2004-105, ve znění opravného usnesení ze dne 16. února 2005, č.j. 6 Co 2556/2004-111, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit částku 1,191.972,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 13. června 1992 do zaplacení (první výrok), žalobu co do částky 49.853,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 13. června 2002 do zaplacení zamítl (druhý výrok) a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 100.306,- Kč (třetí výrok).
Odvolací soud - cituje ustanovení §13 transformačního zákona - akcentoval, že účelem ustanovení §13 odst. 2 transformačního zákona je usnadnit osobám, které začaly provozovat zemědělskou výrobu, její provozování zkrácením lhůty, ve které se mohou domáhat vypořádání majetkového podílu z transformace. Z transformačního zákona však nevyplývá povinnost takové oprávněné osoby uplatnit svůj nárok podle zmíněného ustanovení, nýbrž pouze její právo využít možnosti tímto ustanovením nabízené. Transformační zákon právo domáhat se vypořádání podle ustanovení §13 odst. 2 nijak časově neomezuje; z toho však nelze dovozovat, že by toto právo bylo časově neomezené. Naopak právo oprávněné osoby domáhat se vypořádání majetkového podílu je třeba časově omezit, s tím, že toto omezení nemůže znevýhodnit osoby oprávněné podle ustanovení §13 odst. 2 transformačního zákona oproti oprávněným osobám podle ustanovení §13 odst. 3 téhož zákona. Logickým časovým omezením je proto omezení vyplývající z §13 odst. 3 transformačního zákona, podle kterého začne promlčecí doba pro uplatnění nároku z transformace běžet uplynutím sedmi let od schválení transformačního projektu.
Byl-li transformační projekt žalovaného schválen 19. listopadu 1992 (viz shodná tvrzení účastníků), obecná tříletá promlčecí doba pro uplatnění nároku z transformace začala běžet dnem 19. listopadu 1999 a k datu podání žaloby u soudu, tj. k 20. září 2002 ještě neuplynula. Navíc - pokračoval odvolací soud - zákonem č. 310/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, který nabyl účinnosti dne 12. července 2002, došlo k prodloužení promlčecí lhůty na deset let.
Jelikož odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že žalovaným vznesená námitka promlčení není důvodná, a jelikož J. H. a M. H. [rozuměj oprávněné osoby podle ustanovení §14 odst. 1 písm. b) transformačního zákona] smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 27. srpna 1993 převedli své majetkové podíly na žalobce, žalobě na úhradu majetkových podílů ve výši mezi účastníky nesporné (po odpočtu daně z příjmů) vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci.
Dovolatel zejména namítá, že úvahy, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci, by byly správné, pokud by žalobce nepožádal o vydání majetkového podílu podle ustanovení §13 odst. 2 transformačního zákona, s tím, že provozuje zemědělskou výrobu. Protože z provedeného dokazování je nepochybné, že žalobce „byl takovouto osobou“ a o vypořádání majetkového podílu písemně požádal nejpozději dne 12. srpna 1994, stal se jeho nárok uplynutím devadesáti dní splatným a „tímto dnem mu začala běžet obecná tříletá promlčecí lhůta ve smyslu ustanovení §100 a §101 občanského zákoníku, která uplynula dnem 13. listopadu 1997.
Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se zcela ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu a požaduje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Jelikož vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí dovolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací vycházely z předpokladu, že žalobce je oprávněnou osobou podle transformačního zákona, přičemž dále zkoumaly, zda jeho nárok má být vypořádán ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 nebo §13 odst. 3 transformačního zákona.
Potud soudy nižších stupňů pominuly, že žalobce ve skutečnosti oprávněnou osobou není, když pohledávku vůči žalovanému nabyl od svých rodičů (J. a M. H.), kteří oprávněnými osobami skutečně byli. Za tohoto stavu nebylo podstatné, zda žalobce byl osobou provozující zemědělskou výrobu či nikoli, když tato skutečnost je právně významná pouze ve vztahu k oprávněným osobám.
Nebyly-li oprávněné osoby (rodiče žalobce) osobami provozujícími zemědělskou výrobu (viz nezpochybněná tvrzení žalobce obsažená v protokole o jednání ze dne 23. října 2003 - č.l. 21 a výpověď svědka JUDr. J. V. u jednání 19. dubna 2004 - č.l. 52), nemohly (smlouvami o postoupení pohledávek) převést na žalobce více práv než samy měly (k tomu srov. např. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 1995, uveřejněné pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 1915/2000). Splatnost uplatněného nároku se tak řídí ustanovením §13 odst. 3 transformačního zákona a závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky promlčení je tak správný.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobci náklady dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 24.690,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3,a §18 odst. 1 věty první vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 24.765,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. května 2006
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu