ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.757.2006.1
sp. zn. 29 Odo 757/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. s., a. s., proti žalovaným 1) D. H., 2) J. B., 3) L. L., a 4) R. N., o zaplacení částky 1,981.540,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 61/2000, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2006, č.j. 6 Cmo 191/2005-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2004, č.j. 2 Cm 61/2000-97, uložil druhému, třetímu a čtvrtému žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1,981.540,- Kč s 16,5% úrokem od 17. února 2000 do zaplacení, s tím, že v rozsahu plnění D. H. poskytnutého dle částečného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2002, č.j. 2 Cm 61/2000-24, povinnost plnění těchto žalovaných zaniká (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že dne 24. března 1997 byla uzavřena mezi žalobkyní a prvním žalovaným (dále jen „dlužník“) smlouva o úvěru č. 51-083328-0 podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na základě které byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 1,500.000,- Kč. Splnění závazku dlužníka bylo zajištěno prohlášením o ručení ze dne 24. března 1997 druhého, třetího a čtvrtého žalovaných. Úvěr byl vyčerpán, nebyl však dlužníkem řádně splácen a nebyl uhrazen ani ručiteli. Dlužníkovi byla uložena povinnost uhradit dlužnou částku částečným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2002, č.j. 2 Cm 61/2000-24.
Soud prvního stupně - odkazuje na výsledky provedeného dokazování - dospěl k závěru, že ručitelský závazek druhého, třetího a čtvrtého žalovaných (§303 obch. zák.) je platný.
Neakceptoval námitku druhého žalovaného o neplatnosti smlouvy o úvěru pro nesprávné označení žalobkyně ve smlouvě s tím, že označení je dostatečné, neboť obsahuje úplnou obchodní firmu žalobkyně a údaj o pobočce je v souladu s organizačním řádem žalobkyně. Nepřisvědčil ani výhradě neplatnosti ručitelského závazku druhého žalovaného, když znaleckým posudkem bylo prokázáno, že podpis druhého žalovaného na ručitelském prohlášení ze dne 24. března 1997 „lze považovat za pravý“. Skutečnost, že druhý žalovaný převzal ručitelský závazek, vyplývá - podle názoru soudu prvního stupně - i z nepřímých důkazů.
Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného rozsudkem ze dne 17. ledna 2006, č.j. 6 Cmo 191/2005-141, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a tímto žalovaným potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje tyto za správné. Námitku druhého žalovaného, že ručitelské prohlášení dne 24. března 1997 v pobočce žalobkyně v P. nepodepsal, nepovažoval za důvodnou, neboť je nevýznamné, kde druhý žalovaný učinil ručitelské prohlášení. Podstatné je pouze to - pokračoval odvolací soud - zda ručitelské prohlášení učinil a tato skutečnost byla dokazováním zjištěna.
K výhradě, podle které nebyl žalobkyní poučen o svých právech a povinnostech, odvolací soud uvedl, že tato skutečnost ručitele nezbavuje povinnosti plnit z titulu ručení. Seznámení se s právy a povinnostmi vyplývajícími z ručitelského závazku před převzetím ručení je pouze věcí ručitele a případná neznalost povinností spojených s ručitelským závazkem nemá vliv na „rozsah jeho odpovědnosti za závazky dlužníka“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel především zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů neprovedly všechny důkazy, které k prokázání svých tvrzení označil, a závěr o „pravosti“ jeho podpisu na prohlášení o ručení založily pouze na „výsledku znaleckého zkoumání“. Odvolací i nalézací soud se tak - podle přesvědčení dovolatele - „dopustily vad při zjišťování skutkového stavu věci“ a nesprávně dovodily, že „žalovaný neunesl důkazní břemeno“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadá rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání (v tomto rozsahu) podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrady akcentující neprovedení navržených důkazů, jež měly sloužit ke zpochybnění pravosti podpisu dovolatele na prohlášení o ručení.
Zpochybňuje-li dovolatel závěry soudů nižších stupňů ohledně převzetí ručení (tím, že napadá jejich skutkový závěr, podle kterého prohlášení o ručení podepsal), uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Žádný ze shora uvedených dovolacích důvodů však způsobilým založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. l písm. c) o. s. ř. není.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř., odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu