ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.841.2005.1
sp. zn. 29 Odo 841/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně JUDr. E. K., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. P. a. s., proti žalované Č. s., a. s., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 109,974.913,46,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 121/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2005, č.j. 54 Co 584/2004-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 117.006,75 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. srpna 2004, č.j. 38 C 121/2004-40, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. P. a. s. (dále jen „úpadkyně“) domáhala vůči žalované zaplacení částky 109,974.913,46,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 20. dubna 2004 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Soud prvního stupně pří posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) dne 7. listopadu 1997 byla mezi úpadkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru č. 048-033-097 (dále jen „smlouva o úvěru“), kterou se žalovaná zavázala poskytnout úpadkyni úvěr do výše 110,000.000,- Kč, s tím, že účelem úvěru byl „nákup zboží pro vánoční a velikonoční prodej“;
2) dle stanovisek k poskytnutí úvěru zn. 420/49-97 a zn. 420/53/97 ze dne 7. listopadu 1997 žalovaná vyslovila souhlas s čerpáním úvěru i „na faktury vystavené dodavateli na FO B. F. – V.P.“;
3) dne 28. února 1997 byla mezi úpadkyní a žalovanou uzavřena smlouva o zřízení a vedení běžného účtu a osobou s dispozičními oprávněními byl mimo jiné i B.F.
4) ve dnech 7., 10., 11. a 13. listopadu 1997 žalovaná na základě příkazů úpadkyně podepsaných B.F. (předsedou představenstva úpadkyně) převedla z běžného účtu úpadkyně na účet B.F. úhrnem 109,974.913,46 Kč;
5) dne 12. května 1998 byla mezi úpadkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru č. 048-011-98, podle které žalovaná poskytla úpadkyni úvěr do výše 110,000.000,- Kč, s tím, že peněžními prostředky z tohoto úvěru byl uhrazen dluh ze smlouvy o úvěru č. 048-033-097;
6) usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 18. března 1999, sp. zn. 94 K 79/98, byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně a správkyní konkursní podstaty ustavena JUDr. E. K.
Odkazuje na výše uvedená skutková zjištění a na ustanovení §373, §397 a §398 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), soud prvního stupně zdůraznil, že „poškozeným subjektem“ byla úpadkyně. Došlo-li ve dnech 7. až 13. listopadu 1997 „k převedení finančních prostředků z úvěru na účet B. F.“, „porušila-li žalovaná umožněním takového čerpání úvěru povinnost ze smlouvy a způsobila-li tím úpadkyni škodu“, dozvěděla se úpadkyně o způsobené škodě a o tom kdo za ni odpovídá, právě ve shora uvedených dnech. Jelikož žalobkyně podala žalobu až dne 1. dubna 2004, učinila tak po uplynutí čtyřleté promlčecí doby (§397 obch. zák.), pročež - vzhledem k uplatněné námitce promlčení - nemohl „žalobkyni uplatněné právo na náhradu škody přiznat“.
Výhradu, že „ k dokonání škody“ došlo až tím, že „úvěr ze smlouvy 048-033-097 byl splacen finančními prostředky poskytnutými žalovanou na základě další smlouvy o úvěru (č. 048-011-98) ze dne 13. května 1998“, soud prvního stupně neakceptoval, uzavíraje, že mezi tvrzeným vznikem škody a způsobem splacení úvěru není „žádná“ příčinná souvislost. Ostatně, i za této situace by byla námitka promlčení opodstatněná, když o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, by se úpadkyně dozvěděla ke dni 13. května 1998, kdy dala příkaz k úhradě.
Proto soud prvního stupně, aniž se zabýval tím, zda byly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu, žalobu „z důvodu promlčení“ zamítl.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 9. března 2005, č.j. 54 Co 584/2004-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně postupoval v souladu s judikaturou představovanou rozhodnutím uveřejněným pod číslem 29/1983 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, když otázku důvodnosti námitky promlčení zkoumal, aniž by se zabýval existencí žalobou uplatněného práva, nicméně konstatoval, že na základě zjištěného skutkového stavu věci „bylo možné žalobu zamítnout pro neexistenci žalobkyní uplatněného práva“.
Základním předpokladem pro vznik práva na náhradu škody - pokračoval odvolací soud - je existence protiprávního úkonu, v jehož důsledku v majetkové sféře poškozeného nastala újma, která je objektivně vyjádřitelná penězi (škoda). Akceptuje závěr soudu prvního stupně o uzavření smlouvy o úvěru podle ustanovení §497 obch. zák. a cituje ustanovení §501 odst 1 a 2 obch. zák. přitom uzavřel, že úpadkyně (dlužnice) požádala věřitelku (žalovanou) o poskytnutí finančních prostředků dle smlouvy o úvěru, přičemž tyto v souladu s dispozicemi dle příkazu k úhradě od žalované obdržela. Potud nepovažoval za opodstatněnou ani výhradu odvolatelky, podle které „žalovaná poskytla úvěrové prostředky v rozporu s účelem smlouvy a tím porušila svou povinnost ze smlouvy vyplývající a zavinila tak vznik škody“. Účelové určení úvěru obsažené ve smlouvě o úvěru je totiž „ujednáním ve prospěch věřitele“ a umožnění čerpání úvěru za účelem jiným není protiprávním jednáním, z něhož mohla vzniknout odpovědnost za škodu. Jelikož odvolací soud neshledal ani „jiný právní důvod pro vyhovění“, rozhodnutí soudu prvního stupně, byť z jiného právního důvodu, jako věcně správné potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud:
1. ztotožnil závazek věřitele poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky na základě smlouvy o úvěru s účelem úvěru;
2. nesprávně vyložil ustanovení §501 odst. 2 obch. zák., když přes omezení použití úvěrových prostředků na určitý účel umožnil věřiteli „sjednaný účel“ porušit tak, že užití těchto prostředků neumožnil dlužníkovi, ale třetí osobě;
3. dovodil splnění závazku žalované poskytnout úvěr „obejitím“ smlouvy o úvěru a ustanovení §497 a §501 odst. 2 obch. zák. tak, že v rozporu se smlouvou o úvěru dá souhlas k tomu, aby peněžní prostředky byly ihned po připsání na účet dlužníka převedeny na účet třetí osoby;
4. řešil otázku, zda řádným splněním závazku je i jednání povinné osoby, jehož účelem a smyslem není poskytnutí plnění oprávněné osobě, ale osobě třetí, stojící mimo smluvní vztah.
Odkazujíc na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“), dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení věci ve výkladu ustanovení §497 a §501 odst. 2 obch. zák., když odvolací soud „závazek věřitele poskytnout ve prospěch dlužníka peněžní prostředky ztotožnil s účelem úvěru“. Další pochybení odvolacího soudu - pokračuje dovolatelka - spočívá v tom, že považoval závazek žalované poskytnout úvěr za splněný, i když peněžní prostředky byly z účtu (vedeného „prý“ pro úpadkyni) převedeny na účet B. F., který je „čerpal“. Přitom porušením závazku žalované poskytnout úpadkyni úvěr a převedením finančních prostředků třetí osobě vznikla úpadkyni škoda ve výši 110,000.000,- Kč.
Konečně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že porušil zásadu dvouinstančnosti řízení, když se nezabýval odvolacími námitkami uplatněnými proti závěru soudu prvního stupně o (ne)důvodnosti námitky promlčení, nýbrž (ne)existencí uplatněného nároku.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm c) o. s. ř. za přípustné - ve výkladu ustanovení §501 odst. 2 obch. zák.
Jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal Nejvyšší soud zejména správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch finanční prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Ustanovení §501 obch. zák. dále určuje, že věřitel je povinen dlužníku peněžní prostředky poskytnout, jestliže byl o to dlužníkem v souladu se smlouvou požádán, a to v době stanovené v požadavku, jinak bez zbytečného odkladu (odstavec 1). Stanoví-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem (odstavec 2).
Mají-li být poskytnuté peněžní prostředky podle smlouvy použity dlužníkem pouze k určitému účelu a dlužník je použije k jinému účelu nebo jestliže jejich použití k smluvenému účelu je nemožné, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil bez zbytečného odkladu použité a nevrácené prostředky s úroky (§507 obch. zák.).
V projednávané věci není pochyb o tom, že mezi úpadkyní a žalobkyní byla dne 7. listopadu 1997 uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení §497 obch. zák. Nejvyšší soud pak nemá - ve shodě se soudy nižších stupňů - důvod pochybovat ani o tom, že peněžní prostředky žalovaná úpadkyni poskytla (převedla je na její účet); potud poukazuje na závěry formulované v rozsudku ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1595/2005, podle kterých žádost o poskytnutí peněžních prostředků (§501 odst. 1 obch. zák.) může být, jako projev vůle dlužníka čerpat úvěr, učiněna i konkludentně tím, že dlužník plnění poskytnuté bankou na základě smlouvy o úvěru přijme nebo tím, že svým (i následným) jednáním dá najevo souhlas s čerpáním úvěru v konkrétní výši.
Sjednají-li si strany smlouvy o úvěru, že úvěr lze použít jen k určitému účelu, neznamená to, že by věřitel peněžní prostředky dlužníkovi v rámci plnění povinnosti podle ustanovení §501 odst. 1 obch. zák. neposkytl (nevyplatil v hotovosti, popřípadě bezhotovostně nepřevedl na jeho účet). Takové ujednání pouze opravňuje věřitele omezit poskytnutí peněžních prostředků na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem (§501 odst. 2 obch. zák.). Následky spojené s jednáním dlužníka, který použije peněžní prostředky k jinému než sjednanému účelu, upravuje ustanovení §507 obch. zák. To, zda v takovém případě věřitel oprávnění určených tímto ustanovením využije a požádá o bezodkladné vrácení poskytnutých peněžních prostředků i s úroky, popřípadě uplatní vůči dlužníkovi sankce dohodnuté ve smlouvě, záleží pouze na vůli věřitele a nevyužití takového oprávnění samo o sobě za porušení právní povinnosti považovat nelze.
Navíc v projednávané věci není pochyb o tom, že použití peněžních prostředků z úvěru k jinému než ve smlouvě o úvěru sjednanému účelu bylo vyjádřením vůle obou smluvních stran (viz stanoviska žalované ze dne 7. listopadu 1997 a dispozice úpadkyně s poskytnutými peněžními prostředky).
Jelikož závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovaná realizací příkazů úpadkyně k převodu peněžních prostředků poskytnutých na základě smlouvy o úvěru z účtu úpadkyně na účet B. F., neporušila povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru, smlouvy o běžném účtu, ani povinnosti určené zákonem, je správný, dovolatelkou uplatněný důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn není.
Dále Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. posoudil důvodnost výhrady dovolatelky o porušení zásady dvouinstančnosti řízení; ani v tomto směru přitom neshledal dovolání opodstatněným.
Je tomu tak již proto, že soudy obou stupňů vycházely ze stejného skutkového stavu (posuzovaly stejné jednání žalované), přičemž soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, podle kterého bez ohledu na to, zda byly splněny předpoklady vyžadované ustanovením §373 obch. zák. pro vznik práva na náhradu škody, je takové právo promlčeno, a odvolací soud uzavřel, že jednání žalované není porušením právní povinnosti a žalobkyni v důsledku něho škoda nevznikla. Postupem odvolacího soudu tak nebylo zasaženo do práva žalobkyně na spravedlivý proces, založeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve smyslu odnětí možnosti vyjádřit se k právnímu názoru odvolacího soudu, případně na tento reagovat předložením nových důkazů, které z pohledu právního názoru soudu prvního stupně nebyly relevantní. Navíc nelze přehlédnout, že ani v dovolání žalobkyně omezení svých procesních práv ve shora uvedeném smyslu nenamítala a omezila se pouze na „konstatování“ o porušení zásady dvouinstančnosti řízení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované vzniklo právo na náhradu nákladu dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 98.250,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném k témuž datu. S připočtením devatenáctiprocentní daně z přidané hodnoty činí celková výše nákladů dovolacího řízení 117.006,75 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. prosince 2006
JUDr. Petr Gemmel, v. r.
předseda senátu