ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.869.2005.1
sp. zn. 29 Odo 869/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. V. M., proti žalovanému Ing. J. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně E. C., a. s., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 51 CmI 25/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č.j. 4 Cmo 50/2004-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.933,75 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2005, č.j. 4 Cmo 50/2004-77, potvrdil rozsudek ze dne 24. listopadu 2003, č.j. 51 CmI 25/2003-49, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že žalobce má za úpadkyní E. C., a. s. (dále jen „úpadkyně“) pohledávku z titulu „nezaplacené ceny za postoupené pohledávky“ ve výši 4,361.552,92 Kč (včetně smluvního úroku 14,7 % ke dni prohlášení konkursu) a žalobci uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 6.500,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud - odkazuje na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a cituje ustanovení §13 odst. 6 a §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“) - přitakal závěru soudu prvního stupně, podle kterého je uznání závazku učiněné úpadkyní 28. února 2002 neúčinným právním úkonem a pohledávka z titulu úhrady ceny za postoupené pohledávky, která se stala splatnou 10. prosince 1998, byla uplatněna až po uplynutí tříleté promlčecí doby počítané podle ustanovení §101 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). V situaci, kdy žalovaný v průběhu řízení námitku promlčení uplatnil, shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným, přičemž se již nezabýval otázkou (ne)platnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. ledna (správně „22. ledna“) 1998 (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“).
Proti rozsudku odvolacího soudu a to v celém jeho rozsahu, podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatel zdůrazňuje, že ze smlouvy o postoupení pohledávky jednoznačně vyplývá, že dlužník svůj dluh dne 20. ledna 1998 uznal, přičemž odvolací soud (i soud prvního stupně) toto uznání „nepochopitelně“ opomenul a následně dospěl k nesprávnému závěru o promlčení pohledávky, určení pravosti které se žalobce domáhá. Dále dovolatel snáší argumenty proti závěrům soudu prvního stupně co do (ne)platnosti smlouvy o postoupení pohledávky a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl. Ve vztahu k dovolatelem zmiňovanému uznání dluhu ze dne 20. ledna 1998 přitom konstatuje, že jde o právní úkon učiněný dlužníkem K. s. r. o. vůči věřiteli (žalobci), týkající se jiné pohledávky, než která je předmětem řízení.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním i v potvrzujícím výroku ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda je dovolání v této části přípustné. Uvedené výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu bez dalšího podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci), přičemž dovolání - oproti očekávání dovolatele - není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dána povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.
Ačkoli dovolatel formálně uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., výhradami, že odvolací soud nevzal v úvahu uznání dluhu ze dne 20. ledna 1998, ve skutečnosti namítá pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci (konkrétně, že pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo). Takové námitky - podřaditelné dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. - však přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilé založit nejsou.
Právní závěry, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, pak Nejvyšší soud neshledává ani rozpornými s hmotným právem, když uznání dluhu ze dne 20. ledna 1998 (jak ostatně správně upozornil žalovaný ve vyjádření k dovolání) se týkalo pohledávky žalobce za K. s. r. o. a nikoli pohledávky žalobce za úpadkyní.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 1.550,- Kč podle ustanovení §8 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč; celkem činí, včetně daně z přidané hodnoty, 1.933,75 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. srpna 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu