ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.910.2005.1
sp. zn. 29 Odo 910/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce J. Š., proti žalovanému Z. d. O. P., o zaplacení částky 104.087,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 143/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. října 2004, č.j. 19 Co 378/2004-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 30. dubna 2004, č.j. 10 C 143/2003-43, uložil žalovanému zaplatit žalobci 104.087,- Kč (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 54.920,- Kč (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně uvedl, že transformační projekt žalovaného byl schválen členskou schůzí dne 4. prosince 1992, žalovaný vyčíslil majetkový podíl žalobce částkou 104.087,- Kč, výzvou ze dne 25. listopadu 2002, adresovanou Z. O. P. a.s., Ing. M., žalobce požádal o vyplacení podílu na majetku žalovaného, podíl dosud vypořádán nebyl.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je oprávněn požadovat vypořádání svého majetkového podílu po sedmi letech od schválení transformačního projektu, podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), neboť mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o jeho vypořádání. Žalobce vyzval žalovaného k vypořádání majetkového podílu výzvou adresovanou předsedovi představenstva družstva, „plnění“ se stalo splatným ve lhůtě určené podle §563 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Námitku promlčení nepovažoval za důvodnou s odkazem na ustanovení §13 odst. 4 transformačního zákona.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. října 2004, č.j. 19 Co 378/2004-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje tyto závěry za správné a odkazuje na své předchozí rozhodnutí (rozuměj usnesení ze dne 30. března 2004, č.j. 19 Co 688/2003-36), jímž předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně, k námitce promlčení vznesené žalovaným v odvolacím řízení, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V tomto rozhodnutí odvolací soud uzavřel, že existence nároku na vypořádání majetkového podílu z transformace družstva není závislá, jak se domnívá žalovaný, na ochotě povinné osoby uzavřít dohodu o vypořádání majetkového podílu, nýbrž oprávněná osoba má podle §13 odst. 3 transformačního zákona, po uplynutí sedmi let od schválení transformačního projektu, právo na vydání majetkového podílu, a to v penězích. V úvahu nepřichází ani analogické užití ustanovení §561 odst. l obč. zák., jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 530/2001. Výkon práva žalobce nelze považovat za rozporný s dobrými mravy podle §3 obč. zák., uplatňuje-li ve lhůtě stanovené zákonem právo na vypořádání svého majetkového podílu.
S ohledem na uvedené závěry týkající se důvodnosti nároku a nespornou výši majetkového podílu, zabýval se odvolací soud námitkou promlčení vznesenou žalovaným a požadavkem na odložení rozhodnutí do završení legislativního procesu, v němž má dojít k novelizaci transformačního zákona.
Námitku promlčení neshledal, shodně se závěrem soudu prvního stupně, důvodnou s tím, že transformační zákon upravuje vypořádání majetkového podílu včetně úpravy promlčení v ustanovení §13 odst. 4 a tato speciální úprava má přednost před úpravou promlčení v obecném předpise, jímž je občanský zákoník. Návrh žalovaného na odložení rozhodnutí odmítl s odůvodněním, že odporuje požadavku rychlé a účinné ochrany práv účastníků stanovenému v §6 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., považuje rozhodnutí za zásadně právně významné, řešící otázky (konkretizované v dovolání) v rozporu s hmotným i procesním právem. Namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Za rozporný s hmotným právem pokládá dovolatel závěr odvolacího soudu o povinnosti vypořádat majetkový podíl a závěr o splatnosti nároku vyplývající z ustanovení §13 odst. 2 a 3 transformačního zákona. Podle názoru dovolatele toto ustanovení dává povinné osobě možnost vypořádat majetkový podíl, neukládá však povinnost a právní nárok může vzniknout například i uzavřením dohody o vypořádání. Ustanovení §13 odst. 3 téhož zákona nestanoví splatnost, ta by musela být sjednána.
Dovolatel vyjadřuje názor, že podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 transformačního zákona ve znění zákona č. 144/1999 Sb., se majetkový podíl nevydává, ale vypořádává, tzn. že je přípustné plnění více způsoby než jen vydáním a právo volby má dlužník podle §561 obč. zák.
Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k ustanovení §3 obč. zák., jemuž vyhovuje pouze takové vypořádání majetkových podílů, které zajišťuje s přihlédnutím k majetkovým a finančním poměrům povinné osoby všem oprávněným rovnoměrné vypořádání a že nepřihlédl ani k článku 1 Listiny základních práv a svobod a k článku 1 Ústavy České republiky, neboť vyplacení majetkového podílu žalobci by bylo zásahem do práv ostatních oprávněných osob a bylo by v rozporu s principem právní jistoty a důvěry v právo.
Za nesprávný považuje dovolatel i závěr odvolacího soudu, podle něhož se právo žalobce promlčuje uplynutím lhůty stanovené v §13 odst. 4 transformačního zákona. Lhůta deseti let plynoucí po sedmi letech od schválení transformačního projektu nevylučuje dřívější promlčení uplynutím promlčecí doby stanovené v §101 obč. zák. Jde o lhůtu představující „konečný absolutní limit“ běhu promlčecí lhůty.
Dovolatel rovněž namítá, že soud si nesprávně vyložil ustanovení §2 a §6 o. s. ř., odmítl-li, vědom si nespokojenosti zákonodárce s dosavadní aplikací transformačního zákona, vyčkat završení legislativního procesu.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaný výslovně dovolává, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o. s. ř.].
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí nelze spatřovat v závěru odvolacího soudu, že splatnost nároku na vypořádání majetkového podílu žalobce nastala uplynutím sedmi let od schválení transformačního projektu, když dohoda o vypořádání uzavřena nebyla, neboť tato otázka již byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu řešena. Tak v usnesení ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 356/2005, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že ustanovení §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb. neupravuje vznik nároku na vypořádání majetkového podílu, ale jeho splatnost.
K otázce způsobu vypořádání majetkového podílu se Nejvyšší soud vyjádřil v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 65/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 530/2001, publikovaném v časopise Soudní judikatura číslo l, ročník 2002, pod číslem 14, tak, že nedojde-li k dohodě účastníků o způsobu vypořádání majetkového podílu z transformace družstva podle §13 odst. 3 transformačního zákona, je nutné nárok vypořádat v penězích a ustanovení §561 odst. 1 obč. zák. nelze použít ani analogicky. Posléze uvedené rozhodnutí odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 134/2001, v němž byl řešen dopad změny pojmů majetkový podíl „vypořádat“ po novele transformačního zákona provedené zákonem č. 144/1999 Sb., oproti pojmu „vydat“ v souvislosti s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. prosince 1999, uveřejněném pod č. 3/2000 Sb. a formulován závěr, že uvedená změna pojmu na dosavadní judikatuře nic nemění.
Otázkou promlčení práva na vypořádání majetkového podílu se Nejvyšší soud zabýval v rozhodnutí ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 28 Cdo 2518/2004, ve kterém formuloval a odůvodnil závěr, že právo osoby oprávněné podle §13 odst. 2 transformačního zákona domáhat se vypořádání majetkového podílu je třeba časově omezit, toto omezení však nemůže znevýhodnit osoby oprávněné podle §13 odst. 2 transformačního zákona oproti osobám oprávněným podle §13 odst. 3 téhož zákona. Logickým časovým omezením je proto omezení vyplývající z ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona, ze kterého lze dovodit, že uplynutím sedmi let od schválení transformačního projektu začala plynout obecná promlčecí doba pro uplatnění nároku z transformace. Počínaje dnem účinnosti zákona č. 310/2002 Sb., který vložil do transformačního zákona ustanovení §13 odst. 4, je promlčecí doba pro uplatnění nároku na vypořádání majetkových podílů z transformace výslovně stanovena na deset let po uplynutí sedmileté lhůty pro plnění a tato úprava má přednost před úpravou obecnou, obsaženou v občanském zákoníku. Je-li rozhodováno o právu oprávněné osoby po účinnosti zákona č. 310/2002 Sb., musí být aplikována při posuzování délky promlčecí doby lhůta stanovená v době rozhodnutí platným ustanovením transformačního zákona.
Zásadní právní význam nemá ani závěr odvolacího soudu, že uplatnění práva na vypořádání majetkového podílu není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §3 obč. zák. a v rozporu s článkem 1 Ústavy České republiky a článkem 1 Listiny základních práv a svobod, neboť posouzení, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné jen pro projednávanou věc.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Tvrzenou vadou postupu odvolacího soudu spočívající v tom, že soud postupoval v rozporu s ustanoveními §2 a §6 o. s. ř. se dovolací soud za situace, kdy není dovolání přípustné, zabývat nemohl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. ledna 2006
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu