ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.965.2005.1
sp. zn. 29 Odo 965/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně H. K., proti žalované České republice - Finančnímu úřadu pro Prahu 1, o popření vykonatelné pohledávky a práva na oddělené uspokojení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 177/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2005, č.j. 13 Cmo 3/2004-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2005, č.j. 13 Cmo 3/2004-85, potvrdil rozsudek ze dne 14. dubna 2003, č.j. 30 Cm 177/2001-39, ve výrocích, jimiž Městský soud v Praze zamítl žalobu na určení, že žalovaná nemá za úpadkyní (Č. K., spol. s r. o., - dále jen „úpadkyně“) vykonatelnou pohledávku ve výši 3,121.278,37 Kč s právem na oddělené uspokojení v rozsahu částky 1,760.480,37 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dále zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo řízení v rozsahu nároku na oddělené uspokojení výši 1,360.798,- Kč z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, podle něhož se soud v incidenčním řízení nezabývá otázkou, „zda konkurs nabyl účinků a zda usnesení o prohlášení konkursu je již v právní moci“. Neztotožňuje se ani s jeho závěrem co do práva žalované na oddělené uspokojení, akcentujíc, že zástavní právo žalovaná získala v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu. Potud poukazuje na bod XXXVI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“).
Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním i v potvrzujícím výroku ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výrocích, jimiž bylo odvolací řízení z důvodu zpětvzetí odvolání zastaveno a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda je dovolání v této části přípustné. Uvedené výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu bez dalšího podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá. Otázky kladené dovolatelkou, pokud jde o účinky rozhodnutí o prohlášení konkursu, jeho doručení a nabytí právní moci, totiž Nejvyšší soud zodpověděl - ve vztahu k téže úpadkyni - již v usnesení ze dne 27. února 2006, sp. zn. 29 Odo 242/2005 a v obecné rovině v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K době vzniku zástavního práva podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. prosince 2000, se pak Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 24. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 1012/2004, jehož závěry obstály i v ústavní rovině, když usnesením ze dne 20. července 2005, sp. zn. I. ÚS 740/04, Ústavní soud ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl.
Rovněž dovolatelkou zmiňované R 52/1998 v bodě XXXVI. řeší otázku doby vzniku zákonného zástavního práva shodně s výše odkazovaným rozhodnutím; vyslovuje-li se současně k „pořadí zákonného zástavního práva k nemovitosti“, nemá tento jeho závěr na dobu vzniku zástavního práva vliv.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s výše uvedenými judikatorními závěry v souladu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání i v této části podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. července 2006
JUDr. Petr G e m m e l , v. r.
předseda senátu