ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.989.2003.1
sp. zn. 29 Odo 989/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. K., proti žalovanému JUDr. M. N., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce Z. d. „M.“ v D. Ch. - v likvidaci, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 39/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2003, č. j. 13 Cmo 9/2003-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného Mgr. Ing. T. H.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 13. května 2003, č. j. 13 Cmo 9/2003-78, Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 8. listopadu 2002, č. j. 58 Cm 39/2002-50, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o vyloučení tam označených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce Z. d. „M.“ v D. Ch. - v likvidaci (dále též jen „úpadce“).
Odvolací soud především neshledal důvodnou námitku odvolatele, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, uzavíraje, že skutečnost, že o vylučovací žalobě rozhodl týž soudce, který prohlásil konkurs na majetek úpadce, důvod pochybovat o nepodjatosti soudce nezakládá.
Posléze odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že odvolatel se v souvislosti s účinky prohlášení konkursu na majetek úpadce nestal vlastníkem sporných nemovitostí (na základě darovací smlouvy ze dne 26. června 2000 uzavřené mezi jeho rodiči jako dárci a jím jako obdarovaným). Konkurs byl prohlášen 19. prosince 1995, čímž se ke stejnému datu přerušilo i řízení o zápis vkladu vlastnického práva rodičů žalobce k nemovitostem do katastru nemovitostí (dále též jen „vkladové řízení“) podle tří kupních smluv z 20. října 1995. Pokud katastrální úřad v těchto řízeních rozhodl o vkladu vlastnického práva po prohlášení konkursu, nemá takové rozhodnutí (vydané v přerušeném řízení) účinky vkladu práva. Rodiče odvolatele proto na něj nemohli účinně převést vlastnické právo označenou darovací smlouvou. O případ srovnatelný s tím, jejž posuzoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 77/2000, podle přesvědčení odvolacího soudu nejde. K otázce dobré víry odvolatele při nabytí nemovitostí odvolací soud poukázal na to, že žalobce nemohla chránit dobrá víra v zápis v katastru nemovitostí, neboť tento zápis nezaručuje, že odpovídá skutečným vlastnickým poměrům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že ve věci v prvním stupni nerozhodoval vyloučený soudce, s tím, že skutečnost, že stejný soudce prohlásil konkurs na majetek úpadce a ustanovil žalovaného do funkce správce konkursní podstaty úpadce, důvodem k jeho vyloučení z rozhodování o excindační žalobě je.
Dále dovolatel poukazuje na to, že „odvolací soud ve svém usnesení uvádí, že zjistil z přípisu Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2003, že roztřídění ranní doručené pošty a její předání na jednotlivé úseky je dokončeno po 13.00 hodině. Jednání u soudu prvního stupně dne 2. října 2002 skončilo již v 9.45 hod. Je sice pravdou, že zástupce žalobce se o konání jednání (2. října 2002) dozvěděl s více než měsíčním předstihem, že o kolidujícím úkonu v řízení se dozvěděl v pátek 27. září 2002 a že soud může o věci jednat i v nepřítomnosti řádně obeslaného účastníka řízení, v daném případě se však soud měl vypořádat s tím, zda není potřebné provést důkazy ke zjištění skutkového stavu věci (např. výslechem účastníka řízení). Dovolatel se dále podivuje nad tím, že žádost o odročení jednání byla odeslána 30. září 2002 a soud v odůvodnění rozsudku uvádí, že k žádosti právního zástupce žalobce ze dne 30. září 2002 o odročení jednání nařízeného na den 30. září 2002 nebylo možné přihlédnout v situaci, kdy byla tato žádost doručena do soudního oddělení až po skončení jednání. Soud prvního stupně měl podle dovolatele jednání odročit, když důvody odročení byly uvedeny stručně a určitě. Průběh jednání navíc ukazoval, že rozsah dokazování přesáhne časový rámec jednání, které bylo dne 30. září 2002 nebo 2. října 2002, což dovolatel činí s poukazem na rozsudek soudu prvního stupně záhadným. Nebylo tedy vhodné pokračovat v jednání, a to i s ohledem na žádost o odročení jednání, která soudu prvního stupně došla řádně a včas“.
Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního provedl v potřebném rozsahu dokazování a skutkový stav vymezený tvrzením účastníků zjistil úplně a ze svých zjištění dovodil správné skutkové závěry.
Konečně dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že prohlášení konkursu způsobuje i přerušení řízení o zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Zdůrazňuje, že tento úsudek vychází ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98 (uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) - dále též jen „stanovisko“ a za významné pokládá, že toto stanovisko bylo přijato později, než došlo ke vkladu vlastnického práva v této věci, takže katastrální úřad nepochybil tím, že vkladové řízení pravomocně ukončil. Dovolatel vyslovuje přesvědčení, že vyjma stanoviska (jež není právně závazné) zákonodárce nenalezl jednoznačné a přiléhavé formulace a „v rozporu se stanoviskem Evropské komise pro lidská práva u evropského soudu“ se uchýlil pouze k vágním ustanovením. Kupní smlouva z 20. října 1995 nabyla téhož dne obligačněprávních účinků, přičemž názor Nejvyššího soudu uvedený ve stanovisku má dovolatel za rozporný s doktrínou o titulu a modu, když smlouvu a provedení vkladu nelze od sebe oddělovat. Přitom (s poukazem na specialitu zákona o konkursu a vyrovnání) uvádí, že translační účinky vkladu nastaly již 23. října 1995 a délka vkladového řízení zde není rozhodná. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že důvod k soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadce nebyl dán ani proto, že správce konkursní podstaty nemohl od smluv odstoupit. Vztah mezi rodiči dovolatele a úpadcem se - včetně odstoupení od smlouvy - mohl projevit pouze mezi smluvními stranami a nemohl mít vliv na postavení třetích osob (potud se opět dovolává výše označeného nálezu Ústavního soudu). Z uvedeného dovolatel uzavírá, že úpadce nebyl v době prohlášení konkursu vlastníkem nemovitostí. Nadto namítá - ve smyslu ustanovení §101 a §102 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) - promlčení nároku, s tím, že k odstoupení od smlouvy došlo po uplynutí promlčecí doby. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření zpochybňuje přípustnost dovolání, uváděje, že z jeho textu není patrno, kterou otázku řešenou v napadeném rozhodnutí pokládá dovolatel za otázku zásadního právního významu. K dovoláním tvrzené podjatosti soudu prvního stupně žalovaný uvádí, že v tom, že soudce soudu prvního stupně prohlásil konkurs na majetek úpadce a ustanovil žalovaného do funkce správce konkursní podstaty úpadce, důvod k jeho vyloučení z rozhodování o vylučovací žalobě nespatřuje.
Žalovaný nesouhlasí ani s názorem dovolatele, že úpadce nebyl ke dni prohlášení konkursu vlastníkem nemovitostí ve smyslu §6 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), uváděje že řízení o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí se přerušovalo ze zákona, přičemž tato zákonná úprava byla účinná jak v době uzavření kupních smluv, tak v době prohlášení konkursu; skutečnost, kdy bylo přijato zmíněné stanovisko, tu není významná.
K námitce dovolatele, že nelze oddělovat smlouvu a provedení vkladu, neboť bez platného a účinného titulu nelze provést vklad vlastnického práva, žalovaný zdůrazňuje, že uvedené platí i opačně. Při existenci řádného titulu totiž ve smyslu §133 obč. zák. nedojde k nabytí vlastnického práva, není-li vklad proveden. Vklad vlastnického práva pak podle žalovaného proveden nebyl, respektive správní akt, který dovolatel pokládá za pravomocné rozhodnutí o vkladu, je vzhledem k výše uvedenému aktem nicotným. Katastrální úřad totiž v okamžiku, kdy bylo řízení ze zákona přerušeno, „neměl pravomoc“ vydat jakékoli rozhodnutí ve věci zápisu vlastnických práv.
K odkazu dovolatele na výše označený nález Ústavního soudu žalovaný uvádí, že toto rozhodnutí na projednávanou věc nedopadá; týkalo se situace, kdy třetí osoba nabyla vlastnické právo od osoby, která vlastnictví následně pozbyla. V této věci je situace odlišná potud, že manželé K. se vlastníky nemovitostí nikdy nestali, takže jejich vlastnictví nemohli ani převést na dovolatele.
Námitku promlčení pokládá žalovaný za irelevantní jednak proto, že nebyla uplatněna v předchozích fázích řízení, jednak proto, že vlastnické právo náleží úpadci.
Dovolání není v této věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudek ve věci). Oproti očekávání dovolatele není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dále určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.
Dovolatel dovolací argumenty výslovně nepřiřazuje žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Z obsahového hlediska však jeho tvrzení, že ve věci v prvním stupni rozhodoval vyloučený soudce, vystihuje zmatečnostní vadu řízení uvedenou v §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
Ke zmatečnostním vadám řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a ony samy způsobilým dovolacím důvodem nejsou. Proto také nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005).
K účinné ochraně práv účastníků těmito vadami postižených slouží (tam, kde přípustnost dovolání není nebo nemusí být dána ani při uplatnění způsobilého dovolacího důvodu) jiný mimořádný opravný prostředek, totiž žaloba pro zmatečnost (srov. §229 a násl. o. s. ř.).
Z takto formulovaných dovolacích námitek proto na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usuzovat nelze.
Námitka, jejímž prostřednictvím se dovolatel vyslovuje k předpokladům, za nichž mohlo být o věci jednáno a rozhodnuto 30. září potažmo 2. října 2002, z obsahového hlediska vystihuje zmatečnostní vadu řízení uvedenou v §229 odst. 3 o. s. ř. , pro kterou platí totéž co pro zmatečnostní vadu dle §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Napadené rozhodnutí se nadto otázkou jednání či nejednání ve dnech 30. září a 2. října 2002 nezabývá (a dovolání, jež odvolacímu soudu tuto argumentaci podsouvá, je potud smyšlené). Uvedená dovolací tvrzení pak vyznívají poněkud zvláštně, je-li podle obsahu spisu zřejmé, že v řízení před soudem prvního stupně proběhlo jediné jednání dne 8. listopadu 2002 (jehož se žalobce ani jeho zástupce nezúčastnil poté, co se podáním ze 6. listopadu 2002 /č. l. 38-40/ práva účasti na jednání vzdal) a jediné odvolací jednání, u kterého byl zástupce žalobce osobně přítomen, se konalo 13. května 2003.
Argumenty, jimiž dovolatel kritizuje úvahy odvolacího soudu spojené s účinky prohlášení konkursu na řízení o zápisu vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí (dále též jen „vkladové řízení“), sice vystihuje způsobilý dovolací důvod (totiž dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), v tomto ohledu jsou ovšem závěry odvolacího soudu v souladu s judikatorně ustáleným výkladem a dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu, v nichž byly dovolatelem kladené otázky již zodpovězeny.
Závěr, podle kterého se prohlášením konkursu přerušuje i vkladové řízení, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil ve zmíněném stanovisku, pod bodem XXIV. stanoviska, str. 190-191 (366 367), na nějž v podrobnostech odkazuje, přičemž z bodu XVII. stanoviska, str. 1783 (389), je zjevné, že Nejvyšší soud si byl vědom i zpětného účinku vkladu.
Argument, že ke stanovisku nemá být přihlédnuto, jelikož bylo přijato později, než došlo ke vkladu vlastnického práva v posuzované věci, je nepřiléhavý. Stanovisko je (srov. §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) a v době přijetí výše zmíněného stanoviska bylo (srov. §28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb. o soudech a soudcích ve znění účinném před 1. lednem 2002) nástrojem Nejvyššího soudu k zajištění jednotného rozhodování soudů. Jeho prostřednictvím se zákon netvoří, ale vykládá, takže je zjevné, že každé stanovisko (stejně jako soudní rozhodnutí, jež v každém individuálním sporu plní týž účel) se zabývá výkladem sporných otázek vzniklých před jeho přijetím. Podstatné tedy není, kdy bylo stanovisko přijato, nýbrž to, že soudy nižších stupňů i Nejvyšší soud podle něj postupují ve sporech rozhodovaných po jeho přijetí. Závěr, že vkladové řízení se prohlášením konkursu rovněž přerušuje, je na základě označeného stanoviska závěrem v soudní praxi ustáleným a Nejvyšší soud nevidí důvodu jej měnit.
V tomto ohledu není podle přesvědčení Nejvyššího soudu odkazu na závěry obsažené ve stanovisku na překážku ani to, že stanovisko se vyslovuje k ustanovení §14 odst. 1 písm. c/ ZKV, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb., kdežto v rozhodné době (k 19. prosince 1995, kdy byl prohlášen konkurs) přerušení řízení upravovalo ustanovení §14 odst. 1 písm. d/ ZKV ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb. Lze dokonce říci, že podle právní úpravy platné k 19. prosinci 1995 platí závěry vyslovené ve stanovisku o to více, že v ustanovení §14 odst. 1 písm. d/ ZKV se (na rozdíl od úpravy obsažené v §14 odst. 1 písm. c/ ZKV, účinné od 1. června 1996) jako podmínka přerušení řízení neklade, aby šlo o řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku (k výkladu ustanovení §14 odst. 1 písm. d/ ZKV v rozhodném znění srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2002, pod číslem 70 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2005, sp. zn. 29 Odo 17/2003, uveřejněný v témže v časopise ročníku 2005, pod číslem 147).
K argumentu, že závěr obsažený ve stanovisku je v rozporu s doktrínou o titulu a modu vlastnického práva, Nejvyšší soud poukazuje např. na svůj rozsudek uveřejněný pod číslem 17/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozhodovací praxi Ústavního soudu na důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 22. května 1997, sp. zn. IV. ÚS 332/98, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 8, ročníku 1997, části I., pod číslem 63. Z novější judikatury lze odkázat např. též na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 312/2003 a ze dne 23. února 2006 sp. zn. 29 Odo 1149/2003, ve kterých se Nejvyšší soud mimo jiné zabývá i tím, za jakých podmínek lze vkladové řízení zahájit nebo v něm pokračovat po prohlášení konkursu. Z těchto rozhodnutí se podává, že i otázka titulu a modu vlastnického práva již byla judikatorně vyřešena a to způsobem, který dovolatelovo tvrzení nepodporuje.
K otázce účinků odstoupení od smlouvy Nejvyšší soud uvádí, že spočívá-li napadené rozhodnutí na závěru, že rodiče dovolatele vlastnické právo k nemovitostem účinně nenabyli, nemůže být pro případný dovolací přezkum významné tvrzení, že odstoupením od smlouvy tohoto práva nepozbyli. Pro úplnost lze dodat, že i tato otázka již byla judikatorně vyřešena jinak než uvádí dovolatel, a to ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněném pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve znění opravy uveřejněné v sešitě č. 2, ročníku 2001, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (str. 85-86 /129-130/.).
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovoláním uplatněná námitka promlčení. Nebyla-li tato námitka vznesena v předchozích fázích řízení, nelze totiž ani z její případné opodstatněnosti usuzovat na nesprávnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
Lze tedy uzavřít, že v rovině právního posouzení věci důvod založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dán není a co do tvrzených zmatečnostních vad, přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení založit nelze.
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn tím, že procesně úspěšnému žalovanému vzniklo – ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. – právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Ve smyslu ustanovení §8 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny 3.100,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 1.550,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatele celkem 1.625,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 23. února 2006
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu