ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.113.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 113/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2006 o dovolání podaném J. Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 205/2005 ze dne 13. 9. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 119/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 6 T 119/2003 ze dne 23. 2. 2005 byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jejíž výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného uložení povinnosti dle svých sil zaplatit škodu, kterou trestným činem způsobila a bylo též rozhodnuto o vzneseném nároku na náhrady škody společností K., spol. s r.o.
V předmětné věci podala J. Ch. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 6 To 205/2005 ze dne 13. 9. 2005 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jí při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 2. 2005, č. j. 6 T 119/2003-556, za tento trestný čin a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 12. 2003, č. j. 6 T 119/2003-402, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, který jí podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let za současného uložení povinnosti dle svých sil zaplatit škodu, kterou svým trestným činem způsobila. Jinak ponechal napadený rozsudek nedotčen (výrok o náhradě škody).
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala J. Ch. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označila ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že označeným trestným činem byla shledána vinnou pouze na základě nepřímých důkazů, o které se také soudy při svém rozhodování výlučně opřely. Má za to, že takto pořízené důkazy se však vzájemně nedoplňují a zejména nevylučují, že pachatelem předmětné trestné činnosti mohla být i jiná osoba. Soudy tak nerespektovaly ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. z důvodů, které podrobněji rozvedla v souvislosti s poštovními poukázkami a údaji na nich obsažených, a to i v souvislosti s jednáním dalších osob, které s poštovními poukázkami přicházely do styku. Soudy řádně nezkoumaly, zda zjištěné skutečnosti a z nich nepřímo plynoucí důkazy netrpí věcnými a logickými rozpory a v této souvislosti v konečném důsledku porušily i zásadu „in dubio pro reo“ plynoucí z ustanovení §2 odst. 2 tr. ř. Námitky vznesla dovolatelka i ve vztahu k výroku soudů, kterým byla zavázána k úhradě způsobené škody společnosti K. spol. s r.o. V tomto směru má za to, že nebylo bezpečně prokázáno, zda škoda vůbec vznikla a kdo byl poškozen, když v podvojném účetnictví uvedené společnosti za rok 2000 nebyla zjištěna finanční nesrovnalost. Pokud tedy došlo k navýšení předmětných poštovních poukázek jednáním někoho, pak pouze proto, aby tak došlo k zakrytí jiných finančních operací v rámci uvedené společnosti. Z uvedených důvodů proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a přikázal Městskému soudu v Praze, případně Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby sám rozhodl tak, že ji sám z důvodů uvedených v §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprostil a stran výroku o náhradě škody použil přiměřeně ustanovení §265 tr. ř. Požádala současně, aby dovolací soud do doby rozhodnutí o tomto jejím podání podle §265o tr. ř. odložil výkon rozhodnutí v části týkající se její povinnosti zaplatit poškozenému společnosti K. spol. s r.o. částku 640.901,- Kč.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že dovolatelka sice deklaruje, že uplatňuje právní námitky konkrétního obsahu, dovolání však této skutečnosti neodpovídá. Většina jejich námitek tak směřuje proti hodnocení důkazů soudy s tvrzením, že provedené nepřímé důkazy nevylučují závěr, že předmětného skutku se dopustila jiná osoba. Jde takto o námitky ryze skutkového charakteru, které uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Pouze některé námitky uplatněné v souvislosti s rozhodnutím soudů (jejich výroky) o náhradě škody lze s jistou dávkou tolerance z hlediska jiného hmotně právního posouzení považovat za takové, které odpovídají zvolenému dovolacímu důvodu. V této souvislosti státní zástupce poukázal na to, že podstatné z hlediska rozhodování o náhradě škody bylo to, že v okamžiku, kdy byly obviněné v důsledku podvodného jednání popsaného v tzv. skutkové větě vyplaceny peníze v hotovosti z pokladny poškozeného, vznikla právě jemu škoda v rozsahu takto vyplacených finančních prostředků. V době rozhodování soudů reálně existoval úbytek majetku poškozeného způsobený označenou úmyslnou trestnou činností dovolatelky a nic nebránilo tomu, aby byla zavázána k náhradě této škody. Námitka, že navýšení poštovních poukázek mělo sloužit k zakrytí jiných finančních operací poškozeného, je potom výhradně spekulativní. Vzhledem k uvedenému proto navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatelka namítla, že byla shledána vinnou pouze na základě nepřímých důkazů, jejichž druh a stejně tak i rozsah neumožnily soudům závěry, ke kterým nakonec dospěly, tedy pouze jediný bez ohledu na to, že nebylo za daného stavu možno vyloučit závěry jiné. Námitky vůči výroku o náhradě škody potom dovolatelka vznesla s tím, že poškozenému škoda nevznikla, protože i navýšené poukázky byly v plném rozsahu fakturovány jeho klientům. Pouze v této části argumentace vedené dovolatelkou dovolací soud shledal tyto námitky důvodnými, avšak zjevně neopodstatněnými. Obecně je nutno mít za to, že námitky dovolatelky směřují ve své podstatné části proti skutkovým zjištěním učiněným soudy, když tato zjištění soudy opřely o důkazy provedené v řízení před nimi a v důvodech přijatých rozhodnutí také přesvědčivě a podrobně vysvětlily, proč z nich vycházely. Jde sice o důkazy nepřímé, současně je však na místě uvést, že jejich souhrn a vzájemná návaznost soudům umožnily dospět k závěru o vině dovolatelky. V tomto směru lze plně odkázat na jednotlivé svědecké výpovědi provedené před soudem a stejně tak i četné listinné důkazy. K námitce stran rozhodnutí v rámci adhézního řízení lze uvést, že příslušné finanční prostředky byly vždy vyplaceny v hotovosti z pokladny poškozeného a takto mu vznikla reálná škoda. Námitka poškozené, že o bezdůvodném obohacení poškozeného na úkor jejich klientů (kterým měly být navýšené částky nesprávně fakturovány) neobstojí, protože ve skutečnosti takto nešlo o reparaci vzniklé škody a v době, kdy soudy rozhodovaly, existoval reálný úbytek na majetku poškozeného. Námitky o možné manipulaci poškozeného s finančními prostředky (ve snaze zakrýt jeho další finanční operace) potom jsou vysloveně skutkového charakteru, nijak důkazně podloženy a stávají se tak pouhou spekulací.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. S ohledem na uvedené proto dovolací soud ani nerozhodoval o návrhu dovolatelky podle §265o tr. ř. na odklad výkonu rozhodnutí výroku, jímž byla zavázána k úhradě způsobené škody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. února 2006
Předseda senátu:
JUDr.VladimírJurka