ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1313.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1313/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. listopadu 2006 o dovolání podaném J. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 To 149/2006 ze dne 11. 7. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 186/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
sp. zn. 10 To 149/2006 ze dne 11. 7. 2006 zrušuje.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l trestního řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 2 T 3/2004 ze dne 23. 3. 2005 byl dovolatel uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.). Za použití §25 tr. zák. bylo od jeho potrestání upuštěno a podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. mu bylo uloženo zároveň ochranné léčení psychiatrické formou ambulantní. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Skutkově šlo o to, že dovolatel
dne 15. 4. 2003 v dopoledních hodinách v D., okr. R. n. K., v místní části P. při provádění terénních úprav na pozemku parc. v katastrálním území P., který jinak patří jeho matce, nechal v souvislosti s dlouhodobě přetrvávajícím sousedským sporem úmyslně odbagrovat i část sousedního pozemku parc., a to podél vzájemné hranice těchto pozemků v celkové délce cca 40 metrů s tím, že zde nechal odstranit stávající, byť již poněkud zchátralé oplocení z betonových sloupků s podezdívkou a zapuštěnými sloupky z kolejnic se zbytky dřevěných plotových latí, které však tvoří hranici mezi uvedenými pozemky, a tohoto jednání se dopustil, přestože si byl dobře vědom skutečnosti, že oplocení je ve vlastnictví spolumajitelů sousedního pozemku a takto určená hranice mezi pozemky již byla v minulosti opakovaně potvrzena rozhodnutím soudů, čímž způsobil L. R., a P. R. spolumajitelům napadeného pozemku a plotu, škodu na poškozeném, resp. odstraněném oplocení ve výši nejméně 21.913,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku J. K. podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením sp. zn. 10 To 176/2005 ze dne 3. 6. 2005, a to tak, že odvolání zamítl dle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.)
O dovolání, které proti uvedenému rozhodnutí J. K. podal, rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením sp. zn. 3 Tdo 1300/2005 ze dne 2. 11. 2005 tak, že rozhodnutí obou soudů zrušil, zrušil i všechna další rozhodnutí na ně navazující, a přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl znovu rozsudkem sp. zn. 10 T 186/2005 ze dne 21.12.2005, kterým dovolatele uznal opět vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.). Za použití §25 tr. zák. od jeho potrestání upustil a podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. mu uložil zároveň ochranné léčení psychiatrické formou ambulantní. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku J. K. znovu podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením sp. zn. 10 To 149/2006 ze dne 11. 7. 2006, a to tak, že jej zamítl dle §256 tr. ř.
Proti shora citovanému poslednímu usnesení odvolacího soudu podal J. K. znovu dovolání, a to včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když jako dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že předmětný plot byl v době, kdy ho nechal odstranit a na vlastní náklady nahradit provizorním oplocením, v takovém stavu, že by mohl ohrozit život a zdraví lidí či majetek, protože podél něj k jejich domu vede jediná přístupová cesta vhodná pro vozidla, když havarijní stav je patrný i z přiložené dokumentace a i bez znaleckého posudku. Pokud by orgány činné v trestním řízení vzaly zřetel na zprávu Městského úřadu v D. a posoudily ji spolu s videokazetou, která je součástí spisu, musely by dojít k jednoznačnému závěru, že z uvedených důvodů jednal ve stavu krajní nouze. Krajský soud ovšem ve svém rozhodnutí vyslovil názor, že pokud by jednal v mezích putativní, tedy domnělé, krajní nouze, vybočil by z jejích mezí, a to s ohledem k následku, který jeho jednáním nastal, neboť jde o následek minimálně stejně závažný, jaký hrozil při (domnělém) zřícení plotu. Dle jeho názoru se jedná o hodnocení odborné, nikoliv právní. Z uvedeného je tak patrno, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutek jako trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., ač měly k dispozici důkazy svědčící o tom, že plot byl zbourán ve stavu krajní nouze (§14 tr. zák.). V daném případě byl tento stav naplněn, a proto ve smyslu tohoto ustanovení se nejedná o trestný čin. Dovolatel tak měl být zproštěn obžaloby. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. 10 To 149/2006 a aby věc dále vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Požádal o to, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) jeho dovolání projednal ve veřejném zasedání, jehož se hodlá zúčastnit se svým právním zástupcem.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který v něm nejdříve shrnul obsah rozhodnutí vydaných soudy I. a II. stupně předtím, než usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1300/2005 obě tato rozhodnutí byla zrušena a věc byla přikázána soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby zvážil samotnou trestní odpovědnost dovolatele, a to ve spolupráci se znalcem – psychiatrem, který se v rámci dalšího podrobného výslechu vyjádří k okolnostem jednání dovolatele z hlediska jeho poruchy osobnosti a s tím související jeho vědomosti o reálnosti (nebo neexistenci) odvraceného nebezpečí nebo konečné zjištění, že šlo o představu dovolatele oprávněně domnělou, když konečná zjištění v tomto směru pak měl prvoinstanční soud zhodnotit i z hledisek zásad o případném skutkovém omylu, jelikož teprve po zjištění a vyhodnocení těchto skutečností bude možno jednoznačně rozhodnout o trestní odpovědnosti dovolatele. Dále konstatoval obsah výpovědi soudní znalkyně MUDr. E. Č., jež byla provedena v hlavním líčení dne 21. 12. 2005, v níž tato podrobně vypověděla o dovolatelově onemocnění, především anankastií a organickou změnou osobnosti. Státní zástupce tak poukázal na to, že z její výpovědi se mimo jiné podává, že dovolatel mohl jako nebezpečí vnímat to, že plot byl vychýlen ze své osy. K dotazu ohledně jeho schopnosti posoudit přiměřenost a adekvátnost svého jednání spočívajícího v odbagrování sporného plotu, znalkyně uvedla, že obviněný má myšlení ovlivněno emocí, kterou prožívá, a schopnost posouzení adekvátnosti takového jednání byla snížena, adekvátnost byl schopen posoudit jen částečně, nikoli plně. Vzhledem k tomu, že od 12 let trpěl epilepsií, vlivem dlouhodobého organického epileptického procesu došlo k organické změně jeho osobnosti, což s sebou nese mj. úpornost jednání. Tato se projevila v tom, že přestože byly vydány rozsudky soudů, tak dovolatel trvá úporně na svém, že za dob dědečka to bylo jinak. Úpornost se pak s ohledem na nebezpečnost plotu projevila tím, že najal bagristu, jelikož s plotem nebyl spokojen a mohl se domnívat, že plot je nějakým způsobem nebezpečný, a pak v rámci své snížené schopnosti ovládnout své jednání konal tak, jak konal. Svou výpověď uzavřela znalkyně konstatováním, že vzhledem k osobnostním změnám dovolatele, tento, pokud si učiní určitou rigidní představu, do níž mohla zapadat i nebezpečnost plotu, tak přes to „nejede žádný další názor“. Státní zástupce poukázal rovněž na vyjádření dovolatele k výpovědi MUDr. Č., která dle jeho názoru dokresluje jeho osobnost. Z tohoto vyvodil, že pokud soudy obou stupňů opětovně konstatovaly, že obviněný v posuzovaném případě jednal ve stavu zmenšené příčetnosti a je proto přiměřeně trestně odpovědný, je zřejmé, že jde o závěr odporující ustálené judikatuře vztahující se k tzv. putativní krajní nouzi a ve svém důsledku takový právní závěr představuje takto jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěr o tom, že dovolatel jednal v putativní krajní nouzi totiž zřetelně vyplývá ze závěrů znalkyně MUDr. E. Č., pokud hovoří o tom, že obviněný je sice po intelektuální stránce schopen uvědomit si, že některé věci jsou dané, v důsledku shora popsané poruchy osobnosti však nemůže ovládnout své jednání, a tak tomu bylo i v posuzovaném případě. Za tohoto stavu hodnotí dovolání J. K. jako důvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 tr. ř.) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 To 149/2006 ze dne 11. 7. 2006, aby podle §265k odst. 2 alinea 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je třeba v předmětné věci rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro takový případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje to, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
V projednávané věci dovolatel primárně spatřuje vadu napadeného rozhodnutí v nesprávném hmotně právním posouzení svého jednání jako trestného činu poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 tr. zák., ačkoliv dle jeho přesvědčení existují důkazy svědčící o tom, že předmětný plot zboural ve stavu krajní nouze ve smyslu §14 tr. zák. Na tomto místě nutno konstatovat, že dovolací soud shledává námitky J. K. důvodnými.
Dle ustanovení §14 tr. zák. není trestným činem čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem. Nejde však o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. V uvedeném případě dochází dovolací soud na základě učiněných skutkových zjištění k závěru, že u dovolatele se mohlo jednat o skutek spáchaný ve stavu putativní krajní nouze, tedy stavu, kdy nebezpečí existovalo pouze v představě obviněného, který takto domnělé nebezpečí odvracel, přičemž skutek se pak posuzuje podle zásad o skutkovém omylu. Pachatel nemůže být trestně odpovědný za úmyslný trestný čin, jestliže tu byly podmínky krajní nouze jen v jeho představě a nebyly překročeny meze této domnělé krajní nouze (blíže viz R 10/1980). K uvedenému vedou dovolací soud především skutečnosti, které vyplynuly ohledně osobnosti dovolatele z provedených skutkových zjištění, a to na základě provedeného znaleckého posudku, který podala znalkyně MUDr. E. Č., z něhož plyne, že dovolatel trpí epilepsií se sekundární generalizací, která u něj vyvolala organickou změnu osobnosti a anankastii. Ohledně prvně uvedené diagnózy bylo zjištěno, že ji doprovází emoční labilita, podrážděnost, afektivní reaktivita a typická podezíravost a nadměrné zaujetí tématem rodinného pozemkového sporu. Anankastie je pak u něj spojena s pocity ohrožení, pochybností, opatrností a stálou zvýšenou kontrolou detailů i ostatních lidí. Silnou frustraci a stres pak u něho vyvolává vše nové, nepravidelné a proměnlivé, na co není obviněný připraven. Jeho intelekt byl zhodnocen v pásmu lehké mentální retardace a jeho rozumové schopnosti jsou deteriorovány. Vlivem organické poruchy osobnosti a uvedené lehké mentální retardace byla u dovolatele v době páchání trestné činnosti snížena jeho schopnost ovládat své jednání o 75% a schopnost rozpoznat společenskou nebezpečnost jednání o 5%. Na základě jmenovaných výsledků znaleckého zkoumání tak má dovolací soud za to, že jednání obviněného nevykazuje znaky trestného činu, neboť se mohlo v daném případě jednat o typický stav putativní krajní nouze, kdy trestní odpovědnost dovolatele za spáchaný čin je vyloučena. Vycházeje tak z učiněných skutkových zjištění, považuje Nejvyšší soud za podstatný ten závěr znaleckého posudku, dle něhož byla schopnost dovolatele ovládat své jednání snížena o 75%, tedy značnou měrou, a navíc, schopnost posoudit přiměřenost jeho jednání byla snížena o 5%. Ze znaleckého posudku navíc vyplynulo, že motivem jednání dovolatele byla jeho nespokojenost se stavem plotu a s laxností sousedů, jakož i s vyměřením pozemků, s kterým nesouhlasil. Takový závěr ohledně motivu jeho jednání spolu s rysy jeho osobnosti, mohly způsobit to, že se stavem oplocení mohl cítit ohrožen. Dovolací soud zde poukazuje zejména na ty závěry ze znaleckého posudku, dle nichž vše, co vybočuje z formálních pravidel, která on sám dodržuje a jejichž dodržování požaduje i od svého okolí, u něj vyvolává pocity stresu a silné frustrace. Znalkyně přitom ve své výpovědi u hlavního líčení dne 21. 12. 2005 zcela jasně uvedla, že dovolatel „…mohl plot vnímat také jako nebezpečí, ač ona sama stav tohoto plotu nezná“, přičemž „…ona se jej na stav krajní nouze nedotazovala, a ani toto z jejich explorace nevyplynulo.“ Uvedla dále též, že „obžalovaný dokáže posoudit přiměřenost jeho způsobu jednání, když odbagroval zeminu včetně plotu, vůči tomu, co mu hrozilo, částečně, nikoli plně… o 1/3 sníženě.“ Rovněž k jeho úpornosti se vyjádřila tak, že „tato se projevila v tom, že i přes rozsudky soudů ohledně pozemků, trvá J. K. úporně na svém, neboť za dob dědečka byl problém jiný, když úpornost s ohledem na nebezpečnost plotu se projevila tím, že zavolal bagristu. Protože nebyl s plotem spokojen, tak je možné, že se mohl domnívat, že plot bude nebezpečný a pak v rámci své snížené schopnosti ovládnout své jednání toto udělal“ (viz č. l. 249). Na základě shora popsaných skutkových zjištění, za nichž byl čin spáchán, je tak evidentní, že dovolatel v době páchání trestného činu nebyl schopen ovládat své jednání, neboť se cítil být ohrožen stavem na daném pozemku, který vybočoval z jeho představ ohledně správnosti jeho vyměření. Daný pozemek totiž považoval za součást pozemku své rodiny, a jeho vyměření proto za odporující tomuto jeho přesvědčení a tudíž nesprávné. Toto mohl vnímat logicky jako ohrožení majetku své rodiny, což jej vedlo k tomu, aby jednal tak, jak jednal, přičemž své jednání v dané chvíli nemohl ovládnout, když, jak řečeno, taková schopnost byla v jeho případě u něj snížena o 75%. Z uvedeného tedy podle přesvědčení dovolacího soudu jednoznačně vyplývá, že v případě řešeného činu mohly být naplněny podmínky putativní krajní nouze, když ve skutečnosti nebezpečí, které měl v úmyslu J. K. odstranit, existovalo pouze v jeho představě. Z tohoto je tak dle Nejvyššího soudu rovněž zřejmé, že pokud by jednal v pocitu ohrožení a nemohl přitom zcela ovládat své jednání, nemohl být ani sám schopen v dané chvíli uvažovat o tom, zda následek, který svým činem mohl způsobit, je či není stejně či více přiměřený následku, který hrozil. Popsanou situaci je tak třeba posuzovat dle zásad platných pro pozitivní omyl o okolnostech vylučujících protiprávnost, tzv. putativní krajní nouze, což je případ, kdy pachatel se domnívá, že jsou zde skutečnosti odůvodňující krajní nouzi, ač ve skutečnosti jde o útok na zájmy chráněné trestním zákonem (v daném případě ochrana majetku), který on považuje (nesprávně) za ohrožený. V tom případě může přicházet v úvahu jeho trestní odpovědnost nejvýše za nedbalostní (kulpózní) trestný čin, neboť zde není dána ani složka volní (dovolatel se nechtěl dopustit trestného činu, ani s tímto nebyl srozuměn), ale ani složka vědění (dovolatel nevěděl a ani vědět nemohl, že způsobem uvedeným v zákoně, poruší zájem chráněný trestním zákonem). V řešené věci ovšem nepřichází v úvahu ani jeho trestní odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti, neboť daný trestný čin poškozování cizí věci je možné spáchat toliko úmyslně.
Nejvyšší soud má tak za to, že soudy zjištěný skutkový děj nelze právně kvalifikovat dle ustanovení §257 odst. 1 tr. zák, když v rámci takového právního posouzení (jak jej učinil i odvolací soud) není bráno v potaz přesvědčení dovolatele o hrozícím nebezpečí z předmětného plotu spojené s jeho o ¾ sníženou schopností ovládat své jednání. Nejvyšší soud má tedy za to, že pokud bylo nepochybně prokázáno, že obviněný během provádění terénních úprav na pozemku patřícímu jeho matce, nechal odbagrovat i část sousedního pozemku a odstranit poněkud zchátralé oplocení, jež bylo ve vlastnictví spolumajitelů sousedního pozemku, když jím určená hranice byla v minulosti opakovaně potvrzena rozhodnutími soudů, to vše ovšem v jeho psychickém stavu popsaném výše, nutno toto jednání jednoznačně kvalifikovat v souladu s §14 tr. zák. jako jednání v rámci tzv. putativní krajní nouze. Rovněž z hlediska přiměřenosti způsobeného následku je třeba především poukázat na jeho osobnost a tedy neschopnost tuto relevantně posoudit.
Na základě uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nesprávnost hmotně právního posouzení skutku spočívá v řešeném případě v tom, že soudy mylně aplikovaly předmětné ustanovení trestního zákona. Pak ovšem nebylo na místě dovodit, že by jednání obviněného bylo možné kvalifikovat dle ustanovení §257 tr. zák. Z těchto hledisek je proto na místě považovat uplatněné dovolací námitky ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu nejenom za právně relevantní, ale i důvodné. Za daného stavu věci tak učiněná skutková zjištění takto zjevně neumožnila soudům obou stupňů dospět k tak jednoznačnému právnímu závěru, který nakonec ve svých rozhodnutích přijaly. Je nutno dodat, že jejich povinností bylo v rámci odůvodnění jednoznačně uvést, proč nelze jednání obviněného hodnotit jako jednání spáchané v rámci tzv. putativní krajní nouze dle §14 tr. zák. Nelze než uzavřít, že doposud učiněná skutková zjištění neumožňují přijmout právní závěry, ke kterým soudy obou stupňů v rámci svého rozhodování dospěly.
Protože Nejvyšší soud České republiky shledal dovolání J. K. důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 To 149/2006 ze dne 11. 7. 2006, když v rámci tohoto výroku zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tak učinil za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když vzhledem k povaze zjištěných vad nepřichází v úvahu jejich odstranění v rámci případného veřejného zasedání.
V novém řízení se Krajský soud v Hradci Králové bude věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž bude vázán jeho právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí z hlediska relevantních hmotně právních otázek s povinností provést doplnění dokazování z hledisek již shora uvedených (§265s odst. 1 tr. ř.). V tomto směru půjde především o nové posouzení učiněných skutkových zjištění stran naplnění podmínek tzv. putativní krajní nouze podle §14 tr. zák. Budou-li v těchto souvislostech prokázány již zmíněné znaky uvedené v tomto ustanovení bude nutné skutek právně posoudit s ohledem na ustanovení §14 tr. zák., a nikoliv jako trestný čin poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 tr. zák., přičemž závěry, ke kterým v uvedeném směru dospěje bude zapotřebí také podrobně popsat v důvodech svého rozhodnutí. Teprve po zjištění a vyhodnocení uvedených skutečností se zaměřením na shora uvedené bude moci soud jednoznačně dovodit vinu či nevinu obviněného vycházejíc z jednoznačně a nepochybně prokázaného skutkového stavu, který teprve bude moci poskytnout dostatečný prostor pro jemu odpovídající samotné právní hodnocení věci.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka