ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.469.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 469/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2006 dovolání obviněného Ing. O. O. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 6 To 502/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 82/2005, a rozhodl takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 6 To 502/2005 se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušuje v části, týkající se obviněného Ing. O. O.
Současně se podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Praze se podle §265l odst. 1 tr. řádu přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 5 T 82/2005, byli obvinění Ing. O. O. a Ing. K. K. uznání vinnými trestným činem poškozování cizích práv dle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona spáchaným formou spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona, za který byli oba odsouzeni podle §209 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Výkon tohoto trestu jim byl podmíněně odložen podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že oba obvinění po předchozí společné dohodě dne 7. 5. 2003 uzavřeli dohodu o výměně bytů ve smyslu ustanovení §715 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, týkající se bytu ve vlastnictví Městské části, jehož byl nájemcem obžalovaný Ing. O. O., a bytu ve vlastnictví P. K., jehož byla nájemcem obžalovaná Ing. K. K., následně na základě této dohody, v níž mimo jiné prohlásili, že nejsou nájemcem jiných, nežli uvedených bytů, a že veškeré údaje zde uvedené jsou pravdivé, získali dne 17. 6. 2003 od Rady městské části souhlas s výměnou bytů, což bylo nezbytnou podmínkou k platnosti jejich dohody, v důsledku čehož byla následně s obžalovanou Ing. K. uzavřena nájemní smlouva na dobu neurčitou, jejímž předmětem byl byt přičemž faktickým záměrem obžalovaných nebyla výměna jimi užívaných bytů tak, jak deklarovali Úřadu městské části, nýbrž získání práva užívat shora specifikovaný byt ve vlastnictví Městské části na základě nájemní smlouvy obžalovanou Ing. K. K., neboť obžalovaný Ing. O. byl již v době uzavírání této dohody nájemcem družstevního bytu, kam se rovněž následně přestěhoval.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podali oba obvinění odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2006. Ten svým rozsudkem sp. zn. 6 To 502/2005 podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil pokud jde o Ing. K. K. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu řádu znovu rozhodl tak, že jmenovanou podle §226 písm. tr. řádu zprostil obžaloby.
Odvolání Ing. O. O. bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 podal Ing. O. O. prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě podle §265e tr. řádu dovolání směřující proti výroku odvolacího soudu o zamítnutí řádného opravného prostředku, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého dovolání obviněný napadá právní kvalifikaci skutku. Uvádí, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv může dojít pouze za předpokladu, že pachatel způsobil poškozenému vážnou újmu na nemajetkových právech tím, že ho uvede v omyl nebo využije jeho omylu. Dovolatel tvrdí, že v dosavadním řízení nebyl prokázán vznik jakékoliv újmy a nebyla určena ani nemajetková práva či právo, které mělo být jeho jednáním poškozeno.
K podpoře těchto svých tvrzení argumentuje mimo jiné tím, že v daném případě se jednalo o vlastnické a tedy majetkové právo, a tudíž jeho jednáním nemohlo býti poškozeno právo nemajetkové povahy, jak má na mysli §209 tr. zákona. Dovolatel dále uvádí, že jeho jednáním nedošlo ani k poškození vlastnického práva MČ k předmětnému bytu, neboť schválením dohody o výměně bytu a jejím splněním došlo pouze ke změně v osobě nájemce, přičemž podmínky nájmu zůstaly zachována a právní režim spojený s výkonem vlastnického práva k bytu zůstal nezměněn.
Obviněný vznáší rovněž námitku proti posouzení subjektivní stránky činu a uvádí, že jeho úmyslem nebylo v žádném případě uvádět MČ v omyl a zatajovat nájem družstevního bytu, což dokládá zevrubnějším popisem skutkových okolností (obsah příslušného formuláře). Vyslovuje názor, že neoznámení skutečnosti, že žadatel o výměnu bytu v době podpisu dohody o výměně bytu je vedle směňovaného bytu nájemcem bytu dalšího, není v příčinné souvislosti se vznikem nároku na získání souhlasu pronajímatele s výměnou a tedy s tím, že by tato výměna musela být automaticky schválena, protože udělení souhlasu je dle §715 občanského zákoníku (dále OZ) ve výlučné dispozici pronajímatele, případně soudu, přičemž dle žádného právního předpisu není nájemci stanovena povinnost informovat pronajímatele o tom, zda má nájemce v nájmu více bytů.
Jelikož má dovolatel za to, že v daném případě nebyla naplněna skutková podstata trestného činu dle §209 tr. zákona a jeho jednání tak není trestným činem, navrhuje v petitu svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí (z obsahu dovolání vyplývá, že má na mysli rozhodnutí soudu druhého stupně) zrušil a věc přikázal témuž soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatuje, že námitky obviněného z hlediska jím uplatněného dovolacího důvodu jsou právně relevantní, neboť jsou zaměřeny proti nedostatkům v právní kvalifikaci skutku. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že objektem trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona jsou cizí práva, za něž jsou považována jiná než majetková práva jednotlivce, právnických osob, kolektivních orgánů, jakož i práva státu. Pod takto vymezená cizí práva nelze zahrnout práva, která mají majetkovou povahu, neboť těmto právům poskytuje ochranu ustanovení §250 tr. zákona o trestném činu podvodu. Dle názoru státní zástupkyně došlo-li k porušení práv spojených s vlastnictvím a užíváním bytu, nelze takto určený předmět útoku podřadit pod nemajetková práva, a tedy práva jednáním obviněného dotčená měla majetkovou povahu a jednáním obviněného tak nebyl naplněn základní znak skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zákona.
Státní zástupkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 4, přičemž v novém řízení by se měl soud zabývat otázkou, zda popsaným skutkem obviněný naplnil znaky skutkové podstaty některého trestného činu, např. nepřímé pachatelství trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zákona.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě je zjevné, že obsah dovolání je z větší části s použitým dovolacím důvodem v souladu, neboť jeho podstatou je námitka proti právní kvalifikaci skutku jako trestného činu poškozování cizích práv dle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona se zdůvodněním, že byla nesprávně posouzena otázka charakteru zasažených práv.
V nesouladu s použitým dovolacím důvodem je toliko ta část dovolání, kde dovolatel napadá skutková zjištění soudu podstatná pro posouzení otázky úmyslu uvést Městskou část v omyl. Skutková zjištění soudu učiněná v předchozím řízení jsou však pro dovolací soud závazná a jejich přezkum v rámci řízení o dovolání není možný, a to jak v rámci výše uvedeného dovolacího důvodu, tak ani v rámci ostatních zákonných dovolacích důvodů, neboť dovolání jako zvláštní druh mimořádného opravného prostředku není k přezkoumávání skutkových zjištění určeno. Pokud by se tedy podané dovolání obviněného omezovalo toliko na námitky tohoto druhu, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Pokud však jde o námitky dovolatele týkající se právní kvalifikace skutku, považuje tyto námitky Nejvyšší soud nejen za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, ale také za námitky opodstatněné.
Trestného činu poškozování cizích práv podle §209 dost. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že někoho uvede v omyl. Objektem toho trestného činu jsou cizí práva nemajetkové povahy. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu pak zákon vyžaduje jednak způsobení vážné újmy na takto vymezených cizích právech a jednak podvodné jednání, tedy uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu.
Pojem majetkových práv sice není výslovně definován, lze však dovodit, že jde o práva, která jsou spjata s majetkem. Práva vlastníka vymezuje ustanovení §123 OZ, podle něhož je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Vlastnické právo je tedy charakteristické tím, že vlastník vykonává svá oprávnění svou mocí, nezávislou na současné existenci moci kohokoliv jiného k téže věci.
Ochranu majetkových práv před jednáními podvodného charakteru poskytují jiná ustanovení trestního zákona
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně m. j. vyplývá, že předmětný byt ve vlastnictví Městské části a na základě majetkového práva měla jako jediná právo rozhodnout o tom, kdo bude na základě nájemní smlouvy uživatel předmětného bytu. Rovněž i soud druhého stupně konstatoval, že obviněný popsaným jednáním způsobil na dispozičním právu s předmětným bytem jeho majiteli, Městské části újmu na právech, a to jak z hlediska ustanovení §715 OZ, tak i z hlediska ustanovení §711 odst. 1 písm. g) OZ.
Lze tedy uavřít, že ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nikterak nevyplývá, že by jednáním obviněného utrpěla újmu jiná než majetková práva. Je tedy evidentní, že existuje rozpor mezi tzv. skutkovou větou výroku odsuzujícího rozsudku a větou právní. Dovolateli je tedy nutno přisvědčit v jeho argumentaci, že o trestný čin poškozování cizích práv se může jednat jen tehdy, jestliže předmětem útoku jsou jiná než majetková práva, na kterých musí být způsobena vážná újma.
Rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy zatíženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona, přičemž uvedenou právní vadu neodstranil ani odvolací soud, byť tak učiniti mohl. S ohledem na to, že podstatou chybného právního posouzení bylo již nesprávné posouzení charakteru práv narušených jednáním obviněného, nemá žádnou relevanci se v rámci řízení o dovolání zabývat otázkou, do jaké míry se v takovém případě jednalo či nejednalo o újmu vážnou.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se Nejvyšší soud nezabýval ani těmi námitkami dovolatele, ve kterých zpochybňuje skutková zjištění soudu vztahující se k podvodnému charakteru jeho jednání, resp. k jeho subjektivní stránce, tzn. otázce, zda jeho úmyslem bylo uvést Městskou část v omyl, či nikoliv.
V zájmu nápravy shora uvedeného pochybení pak Nejvyššímu soudu nezbylo, než zrušit rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2005 sp. zn. 6 To 502/2005 v části, týkající se obviněného Ing. O. O., včetně všech dalších rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí tomuto soudu. S ohledem na již učiněná skutková zjištění v novém řízení bude po případném doplnění dokazování nutno znovu zvážit, zda popsaným skutkem obviněný naplnil zákonné znaky jiného trestného činu, jehož právní kvalifikace bude těmto zjištěním odpovídat, či nikoliv. Při svém rozhodování pak bude vázán výše uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo o tomto dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. řádu ).
V Brně dne 26. dubna 2006
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h