ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.494.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 494/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. května 2006 o dovolání podaném obviněným M. P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 To 54/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 73/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 1 T 73/2004, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v tom, že „ve funkci starosty Obecního úřadu P. obdržel jako příjemce účelovou státní dotaci v částce 1.000.000,- Kč dne 10. 7. 2000 převodem z účtu Okresního úřadu K. za účelem nákupu objektu ředitelství bývalého Zemědělského družstva v P.; uvedená dotace byla poskytnuta obecnímu úřadu na nákup tohoto objektu, kdy poskytnutí finančních prostředků Ministerstvem financí příjemci dotace bylo podmíněno podpisem „Podmínek čerpání dotace ze státního rozpočtu“, které za příjemce dotace Obec P. podepsal starosta M. P. dne 28. 6. 2000, celou částku dotace ve výši 1.000.000,- Kč poukázal příjemce dotace na základě dohody s Ing. J. L., likvidátorem Jednotného zemědělského družstva v P. dne 16. 8. 2000 na účet Jednotného zemědělského družstva v P. – v likvidaci jako zálohu na nakupovanou nemovitost, dne 7. 9. 2000 uzavřel příjemce dotace Obec P., zast. obžalovaným jako starostou „Příkazní smlouvu“, ve které vystupuje jako příkazce s příkazníkem I. K., s. r. o., P., zastoupený Ing. L. Příkazce se zde zavázal poskytnout příkazníkovi zálohu ve výši 1.000.000,- Kč, a to převodem této částky z účtu Jednotného zemědělského družstva v P. – v likvidaci, na který byla tato záloha ve výši 1.000.000,- Kč v předešlé době příkazníkem poukázána, příkazník se zde příkazci zavázal obstarat pro něj od oprávněných osob JZD v P. – v likvidaci, nebo i od jiných věřitelů splatné pohledávky. Za pohledávky se zde příkazce zavázal uhradit částku ne vyšší než 972.000,- Kč a z uvedené státní dotace přislíbil příkazníkovi odměnu 28.000,- Kč za nákup splatných pohledávek, kdy tato částka byla vyplacena. Příjemce dotaci nepoužil na nákup objektu, tuto nejprve použil jako zálohovanou platbu na nakupovanou nemovitost, následně ji převedl ve prospěch společnosti I. K., s. r. o., opět jako zálohu, ale v tomto případě jako zálohu na nákup pohledávek od oprávněných osob za JZD P. – v likvidaci, nepodařilo se tedy v roce 2000 použít státní dotaci tak, jak bylo v podmínkách stanoveno. M. P. ve funkci starosty Obecního úřadu P. použil státní dotaci v rozporu s podmínkami čerpání investičních dotací ze státního rozpočtu, kdy finanční prostředky jsou přísně účelově vázány pro jednotlivé uvedené akce a nelze je použít jiným účelem.“ Za tyto trestné činy byl obviněný podle §158 odst. 1 tr. zák. s použitím §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 To 54/2005, kterým toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 16. 3. 2005(§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jež současně směřuje proti výrokům o vině a o trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že se trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. a úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. nedopustil. V uvedené souvislosti poukázal na skutečnost, že odvolací soud nakonec alespoň zčásti přistoupil na jeho obhajobu a konstatoval, že jeho jednání směřovalo k tomu, aby za neobvykle výhodných podmínek získal pro obec potřebnou nemovitost sloužící veřejnému zájmu. Dovolatel připustil, že v dané situaci mu uniklo, že se společností I. K., s. r. o., uzavřel inkriminovanou smlouvu v tom smyslu, že si tato společnost ponechá odměnu v částce 28.000,- Kč, a to právě z peněz pocházejících z poskytnuté dotace. Za konstatovaného stavu věci nelze podle dovolatele popřít, že po formální stránce došlo minimálně ohledně uvedené částky k naplnění skutkových podstat shora uvedených trestných činů. Dovolatel zároveň zdůraznil, že celý případ je nutno posuzovat ve všech souvislostech, zejména s přihlédnutím k právní složitosti celé věci, kdy obec mohla mít předmětnou nemovitost jen v rámci jejího vydání proti restitučním nárokům. V těchto otázkách se dovolatel však příliš nevyznal a vycházel z toho, že je nezbytné, aby Ing. L. opatřil firmu, která pro obec podnikne potřebné kroky ve směru k definitivnímu získání nemovitosti. Co tato činnost obnáší a jak má znít smlouva k tomuto cíli uzavřená, dovolatel nevěděl. Obec nakonec vytoužený objekt získala a k prostředkům poskytnutým z dotace doplatila jen poměrně malou část, když objekt sám měl hodnotu nepoměrně vyšší. Podle dovolatele bylo jen technickou otázkou, zda zaslouženou odměnu za práci se získáním restitučních nároků dostane obchodní společnost I. K., s. r. o., z té či oné části peněz, jimiž obec k danému účelu disponovala. Je totiž třeba vzít v úvahu, že peníze vynaložené na odměnu výše uvedené firmě sloužily výlučně k základnímu cíli, a to k získání nemovitosti. Podle dovolatele přitom žádné újmy na svém majetku nedošel ani stát, neboť k překročení dotace nedošlo. Shora rozvedené skutečnosti považoval dovolatel za významné z hlediska naplnění materiálních znaků trestného činu v tom smyslu, zda v daném případě bylo vůbec dosaženo potřebného stupně společenské nebezpečnosti činu, a to v míře nezbytné pro dovolatelovo odsouzení. V závěru dovolání proto požádal dovolací soud, aby znovu zvážil otázku stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání ve všech výše naznačených aspektech, a poté aby „usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 To 54/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 1 T 73/2004, zrušil a znovu rozhodl tak, že se obžalovaný z obžaloby zprošťuje.“
K dovolání obviněného se podle §265h odst. 2 tr. ř. za nejvyšší státní zástupkyni písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově odpovídají námitky, kterými obviněný zpochybnil materiální stránku trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Podle názoru státní zástupkyně však v posuzované věci byly znaky trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. a úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. naplněny nejen po formální stránce, nýbrž i po stránce materiální. Státní zástupkyně především připomněla, že závěr o tom, zda určitý čin má jen nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost, a že proto podle §3 odst. 2 tr. zák. nejde o trestný čin, se může uplatnit jen tehdy, jestliže nedosahuje ani té nejnižší úrovně, která je pro běžně se vyskytující případy daného druhu obvyklá, resp. typická. V daném případě bylo zjištěno, že dovolatel naložil se státní dotací v rozporu s podmínkami a s účelem, pro který mu byla poskytnuta, a to jednak tím, že jako zálohu na nákup předmětné nemovitosti deponoval celou částku dotace, a dále tím, že tuto částku investoval na nákup pohledávek družstva v likvidaci, aniž měl zaručeno, že protihodnotou za nákup těchto pohledávek bude obci postoupen právě objekt, o který měla obec zájem. Poskytnutou dotaci navíc použil i na poskytnutí odměny soukromému podnikatelskému subjektu za zprostředkování výkupu pohledávek, přičemž tímto způsobem byl uvedený subjekt obohacen. Státní zástupkyně poukázala rovněž na to, že Ing. L. jako likvidátor družstva mohl dovolateli vyjít vstříc bezúplatně, přičemž společnost I. K., s. r. o., pouze suplovala jeho pozici a inkasovala odměnu. Státní zástupkyně připustila, že společenská nebezpečnost jednání obviněného byla snižována tím, že po celou dobu jednal v zájmu obce a v konečném důsledku k získání předmětné nemovitosti do majetku obce došlo, a to dokonce za cenu nižší, než bylo původně předpokládáno. Uvedená okolnost pak mohla najít odraz ve výroku o trestu. Podle státní zástupkyně je tak zřejmé, že závěr dovolatele o tom, že pro nedostatek materiální podmínky trestnosti nejde o trestné činy, nemůže obstát. Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný M. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací(§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Vzhledem k výše uvedenému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že mu neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci se snaží interpretovat soudy zjištěný skutkový stav věci ve svůj prospěch. Revize skutkových závěrů soudů však není na podkladě citovaného hmotně právního dovolacího důvodu možná. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Naproti tomu byl citovaný dovolací důvod uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž dovolatel namítl v podstatě to, že skutkový stav věci ani v podobě, z níž vycházely oba soudy, neumožňoval jeho odsouzení za trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. a úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák., byť k naplnění jejich znaků po formální stránce došlo, neboť podle jeho názoru nebyly zároveň splněny materiální podmínky nezbytné k tomu, aby se v daném případě mohlo jednat o trestný čin (§3 odst. 2 tr. zák.).
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je především zapotřebí uvést, že podle §3 odst. 2 tr. zák. není trestným činem takový čin, jehož stupeň nebezpečnosti je nepatrný, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Kritéria pro hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou obsažena v §3 odst. 4 tr. zák. Z citovaného ustanovení vyplývá, že mezi rozhodná hlediska patří význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. Dále je nezbytné poznamenat, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (v judikatuře srov. R 43/1996 SbRt.).
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů se obviněný (dovolatel) dopustil inkriminovaného skutku jednáním (viz výrok rozsudku soudu prvního stupně a odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů), jímž ohrozil nikoli bezvýznamným způsobem zájem státu (společnosti) na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů a zájem na ochraně poskytovaných dotací. Dovolatelova námitka, že svým jednáním nezpůsobil škodu státu ani nikomu jinému, nemá v posuzovaném případě zásadní význam, neboť způsobení škody jako následek (účinek) činu není znakem žádné ze základních skutkových podstat trestných činů, kterými byl dovolatel uznán vinným. Za tohoto stavu nelze soudům vytknout, že v posuzovaném případě neučinily závěr, že stupeň nebezpečnosti jednání obviněného (dovolatele) pro společnost neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. a je tedy nepatrný. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů zároveň vyplývá, že se stupněm nebezpečnosti dovolatelova jednání pro společnost zabývaly, což se promítlo zejména do uložení trestu odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem výkonu na nejkratší možnou zkušební dobu. Odvolací soud dokonce zvažoval i možnost upouštění od dovolatelova potrestání. Jestliže podmínky pro tento postup (§24 tr. zák.) nakonec neshledal, stalo se tak především pro dovolatelův postoj ke spáchané trestné činnosti (viz str. 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
S přihlédnutím ke skutečnostem, jež jsou rozvedeny v předcházejících odstavcích, pak Nejvyšší soud nedovodil, že by dovolání obviněného M. P. bylo v jakémkoliv směru opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto předmětné dovolání odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler