ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.553.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 553/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. května 2006 o dovolání obviněného M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 4 To 522/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 Tm 7/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 13 Tm 7/2005, v trestní věci obviněných M. P., R. P., mladistvého D. B. a J. S. byl obviněný M. P. pod bodem I/ výroku uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterých se po skutkové stránce dopustil tím, že „dne 22. října 2004 v době kolem 17. 30 hod. v J., v domě na ulici B., využil své fyzické převahy a po přetlačení J. L., , snažící se zavřít vstupní dveře jí obývaného bytu, do tohoto bytu proti vůli jmenované J. L. vstoupil a i přes její výzvy a výzvy zde přítomného P. P., jako dalšího uživatele tohoto bytu, aby jejich byt okamžitě opustil, zde setrval a se záměrem donutit J. L. k okamžitému vydání zlatého prstýnku v hodnotě 700,- Kč, který jí v dřívější době daroval, nebo k vydání odpovídající hotovosti jako náhrady za tento prstýnek, J. L., poté co mu řekla, že mu prstýnek nevrátí a ani tak učinit nemůže, neboť jej již nemá, povalil na zem, opakovaně jí udeřil pěstí i otevřenou rukou do horní poloviny těla, kopl ji do hlavy, a to v okamžiku, když ležela na zemi, a následně ji škrtil, a když se postavila znovu na nohy a snažila se mobilním telefonem přivolat na pomoc Policii ČR, tak ji znovu povalil na zem, a z ruky jí vypadnuvším mobilním telefonem ji tloukl do hlavy, přičemž po celou dobu hrubého fyzického napadání J. L. po ní, jako náhradu za předmětný prstýnek požadoval vydání hotovosti odpovídající hodnotě prstýnku, přičemž svého jednání zanechal až poté, co mu zde přítomný P. P., který se mu snažil v jeho jednání vůči J. L. bránit, z vlastních finančních prostředků dal částku 400,- Kč.“ Dále byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. (skutek pod bodem II.), trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. (skutek pod bodem III.), trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (skutek pod bodem III.), trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (skutky pod body III/, IV/, 1, 2, 3, 4, 8, 16, 17 a 18), trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., a to dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (skutek ad IV/, 1 – 6, 8 – 13, 16 – 18), trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. (ad IV/, 16 – 18), trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. (ad IV/, 9 a 17) a trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. (ad IV/, 6). Za tyto trestné činy byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trest odnětí svobody na 5 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti záležející v zákazu řízení všech motorových vozidel na 6 let. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1, 2 tr. ř. způsobem blíže specifikovaným na str. 13 - 15 výrokové části rozsudku.
O odvoláních obviněných M. P. a J. S. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 4 To 522/2005, jímž ohledně obviněného M. P. podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v části týkající se tohoto obviněného, a to ve výrocích o vině trestnými činy útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. v bodě III., trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. v bodech III., IV. 1 – 4, 9, 15, 18 – 19, dále ve výrocích o trestném činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. zák. v bodech IV/ 1 – 5, 9 – 14, 17, 18, dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (IV/6), trestném činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. v bodech IV/ 10, 18, trestném činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. v bodech IV/ 17, 18, trestném činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 tr. zák. v bodě IV/6 napadeného rozsudku, ve výroku o trestu a výrocích o náhradě škody vztahujících se ke zrušeným výrokům. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám znovu ve věci obviněného M. P. rozhodl tak, že se obviněný uznává vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., jichž se dopustil skutky popsanými ve výroku tohoto rozsudku. Za uvedené trestné činy, trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně v bodech I/ a II/ nezměněn, byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 let. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 2 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo zároveň rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody, popř. o odkázání poškozených se zbytkem či celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 17. 1. 2006 ( §139 odst. 1 písm. a/ tr. ř. ) a k témž datu nabyl u obviněného M. P. ve své nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž napadl výroky o vině trestným činem loupeže pode §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., ohledně kterých zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, když zároveň napadl i navazující výrok o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve odvolacímu soudu vytkl, že v případě trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. ve výrokové části jeho rozsudku zcela chybí výrok, který by rozsudek soudu prvního stupně potvrzoval, když uvedené trestné činy jsou zmiňovány teprve ve výroku o trestu.
K trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. popsal dovolatel inkriminované jednání tak, že účelem jeho návštěvy u svědkyně J. L. bylo dořešení vzájemných osobních vztahů z jejich předcházejícího partnerství. Mimo jiné také požádal o vrácení předmětného prstýnku, který považoval za své výlučné vlastnictví. Jestliže posléze došlo k verbálnímu a posléze i k fyzickému konfliktu mezi dovolatelem a svědkyní, mělo podle dovolatele toto střetnutí širší základ a prstýnku se nijak netýkalo, neboť bylo důsledkem vzájemných výčitek a hádky související s okolnostmi jejich rozchodu. Jestliže po skončení této vzájemné potyčky, kdy měl dovolatel již v úmyslu odejít z bytu, přijal od P. P. nabízené peníze, stalo se tak proto, že je považoval za protihodnotu za prstýnek, o kterém J. L. a P. P. ještě před vyhrocením konfliktu prohlásili, že jej nemají. Pokud jde o právní stránku celé věci dovolatel zdůraznil, že u trestného činu loupeže musí zavinění pachatele (subjektivní stránka) zahrnovat volní složku vztahující se ke dvěma objektům, a to vůči osobní svobodě jednotlivce a vůči majetku. V posuzovaném případě i za situace, že k fyzickému konfliktu s J. L. došlo, podle dovolatele jednoznačně absentovala volní složka směřující k majetkovému objektu, jež podle jeho názoru nebyla v jeho představě zahrnuta ani v obecných rysech. Dovolatel zároveň vyslovil přesvědčení, že loupežný úmysl mu prokázán nebyl a soudy vycházely jen z jeho presumpce. Přitom i za předpokladu, že by jeho jednání bylo zaměřeno na majetkový objekt, bylo třeba podle dovolatele vzít v úvahu, že k naplnění formálních znaků trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. by nedošlo též z toho důvodu, že předmětný prstýnek byl v té době v jeho vlastnictví a jeho jednání tedy nemohlo být vedeno úmyslem zmocnit se cizí věci. To znamená, že i při akceptování skutkových závěrů obou soudů by jednání dovolatele nemohlo být právně kvalifikováno jako trestný čin loupeže, ale nejvýše jako méně závažný trestný čin vydírání podle §235 tr. zák.
Dovolatel dále namítl, že za stavu, kdy výše konstatované (vzájemné) fyzické napadení nemělo žádnou souvislost s jeho vstupem do bytu a setrvání v něm, nemohl především po subjektivní stránce naplnit ani znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. Podle dovolatele soud navíc pochybil i v tom, pokud jeho jednání kvalifikoval podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., ačkoliv zákon vyžaduje, aby čin byl spáchán se zbraní. I když si je dovolatel vědom, že se zbraní rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, je podle jeho názoru nutno vykládat ustanovení §89 odst. 5 tr. zák. tak, že musí dojít k zesílení konkrétního způsobu útoku. V daném případě proto mělo být zkoumáno, zda inkriminovaný mobilní telefon vzhledem ke své hmotnosti a tvaru byl způsobilý být zbraní podle výše citovaného ustanovení zákona a v tomto smyslu prováděný útok zesílit. K objasnění této otázky však nebyla provedena žádná zjištění.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil výrok rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2006, č. j. 4 To 522/2005, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně, na jehož základě byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání s rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručen dne 10. 4. 2006 nejvyšší státní zástupkyni. Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel případné písemné vyjádření k podanému dovolání či vyjádření (souhlas) k postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. K tomu zákon nestanoví žádnou lhůtu.
Obviněný M. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. a podle §265a odst. 1 písm. h) tr. ř. per analogiam (ohledně nezrušené části rozsudku soudu prvního stupně jde o týž stav, jako by odvolání bylo zamítnuto).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle ustanovení §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05). Z hlediska Ústavy České republiky a základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci prezentuje existenci skutkového stavu věci v podobě pro něj podstatně příznivější, a zároveň rozdílné od skutkových zjištění, než k jakým ve svých závěrech po vyhodnocení provedených důkazů dospěly soudy obou stupňů (a které popsaly a odůvodnily ve svých rozhodnutích). To platí zejména pro dovolatelovo tvrzení, že skutek uvedený pod bodem I/ rozsudku soudu prvního stupně se odehrál zcela jiným způsobem než zjistil soud, neboť podle dovolatele k užití násilí při konfliktu s poškozenou sice došlo, nikoliv však v souvislosti s vniknutím dovolatele do jejího bytu nebo setrvání v něm, ani s cílem (v úmyslu) zmocnit se zde jakékoliv věci. Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání zčásti uplatnil na procesním (§2 odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky však dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Výše uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá rovněž námitka dovolatele, že v rozsudku odvolacího soudu „absentuje výroková část“, která by rozsudek soudu prvního stupně „potvrzovala“ ve vztahu k trestným činům (resp. skutkům), ohledně kterých nebyl napadený rozsudek zrušen. Zde je třeba nejprve poznamenat, že dovolatel neužil dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., v jehož rámci lze namítat, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. K vytýkané vadě Nejvyšší soud proto jen stručně uvádí, že dojde-li z podnětu podaného odvolání alespoň k částečnému zrušení napadeného rozsudku, nelze odvolání v části, ve které nebylo shledáno důvodným, zároveň zamítnout výrokem podle §256 tr. ř. (tj. rozsudek „potvrdit“), neboť tento řádný opravný prostředek tvoří jediný celek a nelze o něm rozhodovat dvěma různými způsoby. Ohledně odvoláním napadených výroků, které soud druhého stupně nezrušil, neboť pro to neshledal důvody, jde ovšem o nastolení téhož právního stavu, jako by zde de facto bylo odvolání zamítnuto.
Naproti tomu byl citovaný dovolací důvod uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž dovolatel namítl, že ani při akceptování skutkových zjištění soudů obou stupňů nelze jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 tr. zák., ale toliko jako trestný čin vydírání podle §235 tr. zák., neboť majitelem inkriminovaného prstenu byl dovolatel a nikoliv svědkyně J. L., což by současně znamenalo, že dovolatelovo jednání spočívající v užití násilí, nemohlo být vedeno úmyslem zmocnit se cizí věci. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídala rovněž námitka, že dovolatel byl nesprávně uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., ačkoliv nebylo soudy spolehlivě zjištěno, že použitý mobilní telefon měl povahu zbraně ve smyslu ustanovení §89 odst. 5 tr. zák., tj. zda vůbec byl předmětem dostatečně způsobilým zesílit útok na poškozenou v zákonem předpokládané míře.
Při posuzovaní opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který proti jinému použije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Předmětem útoku je „cizí věc“, tzn. věc, která pachateli nenáleží. V uvedené souvislosti, je k argumentaci uplatněné dovolatelem třeba poznamenat, že v případech, kdy pachatel odejme jinému násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí věc, která mu patří a kterou předtím napadenému svěřil, nejde o trestný čin loupeže podle §234 tr. zák., nýbrž o trestný čin vydírání podle §235 tr. zák. (k těmto otázkám srov. např. R 1/1980 SbRt.). V posuzovaném případě však soudy obou stupňů vycházely ze zjištění (viz str. 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, str. 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že předmětem útoku byl prstýnek, který dovolatel v minulosti poškozené J. L. daroval (srov. též §628 OZ), což znamená, že tato věc přešla do vlastnictví poškozené a v inkriminovanou dobu měla pro dovolatele povahu cizí věci. Jestliže dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku tvrdí, že: „mi J. L. předmětný prstýnek v souvislosti s naším rozchodem vrátila a jednalo se tak o mé výlučné vlastnictví“, jde o námitku skutkovou, jež je v rozporu se soudy zjištěným skutkovým stavem věci. Dovolatel zároveň neuvedl žádné právní důvody, jež by přechod vlastnického práva k věci (formou darování) na poškozenou J. L. zpochybňovaly.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. se dopustí pachatel, který užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní při neoprávněném vniknutí do domu nebo do bytu jiného proti napadené osobě. Dopustí se ho i pachatel, který se po neoprávněném vniknutí v domě nebo bytě jiného nadále zdržuje proti vůli oprávněné osoby a užije při tom násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní proti napadené osobě. Užité násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí za použití zbraně proti napadené osobě může pachateli sloužit jednak jako prostředek k vniknutí do domu nebo bytu jiného, případně k tomu, aby si v tomto prostoru zajistil možnost dále se zde zdržovat, nebo může směřovat k jakémukoliv jinému cíli, např. ke spáchání jiného trestného činu (srov. např. R 14/2002 SbRt.). Ze skutkových zjištění soudů i z popisu skutku ve výroku pod bodem I/ rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněný (dovolatel) výše uvedeným způsobem jednal.
K námitkám dovolatele zbývalo posoudit, zda mobilní telefon, který dovolatel v rámci násilného jednání vůči poškozené J. L. užil za okolností konstatovaných v předcházejícím odstavci, lze považovat za zbraň podle výše citovaného ustanovení zákona a ustanovení §89 odst. 5 tr. zák., když zbraní se (obecně) rozumí cokoli, čím je možno učinit útok vůči tělu důraznějším (tedy nejen zbraň v technickém slova smyslu); za předpokladu, že pachatel takový předmět použije k útoku, k překonání nebo zamezení odporu. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ani z rozsudku soudu prvního stupně sice nevyplývá, z jakého důvodu nebyl inkriminovaný mobilní telefon blíže specifikován (typ, váha, tvar apod.), avšak na podkladě výsledků dokazování bylo soudem zjištěno a v tzv. skutkové větě výroku popsáno jednání obviněného (dovolatele) tak, že poškozenou „povalil na zem, a z ruky jí vypadnuvším mobilním telefonem ji tloukl do hlavy.“ Z toho lze dovodit, že dovolatel uvedený přístroj svíral v ruce a použil jej k opakovaným úderům směřujícím proti citlivé, resp. snadno zranitelné části těla poškozené. Útok obviněného (dovolatele) na tělesnou integritu napadené tím byl nepochybně zesílen, tj. stal se důraznějším, přičemž s ohledem na zjištěný způsob a intenzitu dovolatelova jednání je možno současně učinit závěr, že za daných skutkových okolností měl mobilní telefon povahu (vlastnosti) zbraně ve smyslu ustanovení §89 odst. 5 tr. zák.
Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem má Nejvyšší soud za to, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu ani rozhodnutí soudu prvního stupně nelze vytknout, jestliže předmětný skutek po právní stránce kvalifikovaly jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Jejich rozhodnutí tedy nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku, jak ve svém mimořádném opravném prostředku namítal dovolatel. Podané dovolání proto nebylo shledáno ani v jeho relevantně uplatněné části jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného M. P. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler