ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.561.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 561/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2006 o dovolání podaném M. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 108/2005, ze dne 14. 11. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 131/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 131/2004 ze dne 29. 4. 2005 byl dovolatel uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Byl mu rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu deseti let a také trest propadnutí věci, ve výroku tohoto rozsudku přesně specifikované. Dále bylo soudem rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podal M. D. a stejně tak i příslušný státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 11 To 108/2005 ze dne 14. 11. 2005 a to tak, že podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) odvolání podané M. D., jako nedůvodné, zamítl a dále z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Následně za splnění podmínek uvedených v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. ve věci nově rozhodl a to tak, že M. D. uznal vinným trestným činem obecného ohrožení podle §179 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a uložil mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, když pro výkon takto uloženého trestu jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti a to řízení všech motorových vozidel na dobu deseti let a trest propadnutí věci, ve výroku tohoto rozsudku přesně specifikované. Dále také rozhodl o vznesených nárocích na náhradu škody. Předmětný skutek odvolací soud popsal ve výroku svého rozhodnutí tak, že M. D. dne 27. 1. 2004 kolem 04.30 hod. bez oprávnění k řízení motorových vozidel, jehož držitelem nikdy nebyl, řídil osobní automobil zn. Škoda Felicia, po dálnici D1 z P. ve směru na B. v levé polovině dálničního tělesa vymezeného pro jízdu B.-P., tedy v protisměru, čehož si byl plně vědom, a to až do úseku kilometrovníku v k. ú. obce H., okr. B., kde se střetl s osobním automobilem zn. Nissan Primera, řízeným F. S., který jel v levém jízdním pruhu dálničního tělesa ve směru B.-P., přičemž při srážce vozidel došlo k usmrcení spolujezdce z vozidla Nissan Primera L. B., k těžkému zranění řidiče tohoto vozidla F. S., který utrpěl mnohočetné poranění nitrohrudních a nitrobřišních orgánů, drtivé poranění sleziny a těžký hemorhagický šokový stav, frakturu žeber, těžkou akutní dechovou nedostatečnost s nutností umělé plicní ventilace s dobou léčení delší než šesti měsíců a dále došlo k lehkému zranění spolujezdce J. K., který utrpěl tržnou ránu na čele, natažení krční páteře a mnohočetné povrchní oděrky s dobou léčení dva týdny a M. T., který utrpěl místní otok a krevní výron měkkých tkání paže levé horní končetiny, povrchní oděrky nad kolenem levé dolní končetiny, toto zranění bylo bolestivé a vyžádalo si lékařské ošetření a na vozidle majitele F. S. byla způsobena škoda ve výši nejméně 52.000,- Kč, na vozidle řízeném obžalovaným, které na základě leasingové smlouvy se společností G.E.C. L., a.s., P., V. užívala R. Ch. byla způsobena škoda ve výši nejméně 80.000,- Kč, když touto jízdou dále bezprostředně ohrozil životy a zdraví dalších účastníků silničního provozu cestujících ve směru B.-P., kdy současně také hrozilo způsobení škody velkého rozsahu na cizím majetku.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal M. D. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud především nesprávně hodnotil subjektivní stránku uvedeného trestného činu, když uzavřel, že jednání dovolatele bylo úmyslné. Z učiněných skutkových zjištění však v posuzované věci úmyslné zavinění ve vztahu k vyvolání obecného nebezpečí neplyne. To ani z podaného znaleckého posudku znalcem psychiatrem, pokud ten dospěl k závěru, že v kritické době byly poznávací a ovládací schopnosti dovolatele snížené, nikoli podstatně snížené či vyloučené. Tyto závěry jsou určeny k posouzení příčetnosti pachatele trestného činu, nejsou však okolnostmi svědčícími pro zavinění, či jeho formu. Zachovalost ovládacích schopností obviněného nelze zaměnit se závěrem o existenci volní složky v podobě nepřímého úmyslu, tedy faktem, že dovolatel byl srozuměn s následkem, který je součástí skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení. Odvolací soud tak pochybil ve svém právním hodnocení věci, když ze skutkových okolností týkajících se příčetnosti dovolatele dovodil závěry vztahující se k subjektivní stránce předmětného trestného činu. Na dovolatelův nepřímý úmysl nelze usuzovat ani z jeho vyjádření, že „jedu divně, něco s tím mám dělat“, a to ani ve vztahu ke zjištění subjektivního stavu výrazné únavy, která by ho vylučovala z řidičských aktivit. Takto žádný ze znaleckých závěrů nevede k tomu, že dovolatel mohl vědět, že může svým nebezpečným jednáním způsobit smrt nebo těžkou újmu na zdraví nebo škodu velkého rozsahu a byl s tím srozuměn. Ze znaleckých závěrů v uvedeném směru plyne závěr, že dovolatel jednal stran svého zavinění ve formě tzv. vědomé nedbalosti. Ten se nacházel (podle zjištění znalců) v kritické době ve stavu kolísavé bdělosti, vysoce pravděpodobné vyčerpanosti s prosazujícími se tendencemi kontraregulačního útlumu duševních činností a způsobilostí, které navazovaly na jeho předcházející úzus drog. To si dovolatel uvědomoval, snažil se toto ovlivnění zmírnit (otevíral za jízdy okno), očekával nějakou možnost vřadit se do správného směru jízdy a snažil se tak vzniklou situaci určitým (byť neadekvátním) způsobem řešit. Domníval se, že jede směrem na S. a neuvědomoval si, že jede v protisměru po dálnici a takto mohl svůj způsob jízdy považovat za správný a takto nemohl ani zaznamenat žádný sjezd z dálnice. Uvědomoval si určitou nebezpečnost situace, ale spíše z reakce protijedoucích řidičů. Nelze takto mít za to, že byl srozuměn s hrozícím následkem (způsobení obecného nebezpečí), když ze skutkových zjištění plyne, že ani nevěděl, co je jeho příčinou. Poukázal i na chybné úvahy odvolacího soudu, který zdůraznil, že dovolatel jel uvedeným způsobem po dálnici 60 km a měl nesčetněkrát možnost různou formou následku zabránit. Následku předpokládaného trestným činem obecného nebezpečí již však dovolatel nemohl zabránit, neboť ten způsobil již tím, že uvedl lidi a majetek do stavu obecného nebezpečí. Mohl nanejvýše omezit dobu a v důsledku toho i intenzitu obecného nebezpečí, kdy odvolací soud pominul skutečnost (nevyloučenou znalci), že totiž dovolatel mohl subjektivně svou jízdu považovat za krátkou, v trvání kolem pěti minut. Skutečná doba jeho jízdy a počet takto ujetých kilometrů (v protisměru po dálnici) není využitelná pro hodnocení subjektivní stránky trestného činu obecného ohrožení v důsledku právě vnímání situace dovolatelem, což je pro posouzení otázky zavinění podstatné. K závěrům znalce ke své osobě poukázal na to, že znalec uvedl, že dovolatel by sám o vlastní vůli nepodstupoval riziko vážného poškození vlastního zdraví či smrti, což je zjištění podstatné. Při hodnocení volní složky zavinění je třeba uvedené mít za podstatné, neboť závěr, že dovolatel byl srozuměn s tím, že uvrhne v obecné nebezpečí jiné lidi, je za daných skutkových okolností jistě spojen i se závěrem, že v obecném nebezpečí se ocitne i sám dovolatel. Ze skutkových zjištění plyne, že dovolatel se chtěl dostat z P. na strakonickou silnici a po ní pokračovat v jízdě do B. Pokud by bylo možné uvažovat takto na jeho nepřímý úmysl ve vztahu k označenému trestnému činu, musel by být alespoň srozuměn, že při snaze dostat se do cíle své jízdy obecné nebezpečí způsobí. S ohledem na svůj aktuální stav si byl vědom určitých rizik, avšak ze zjištěného skutkového stavu nelze usoudit na to, že mezi rizika svého jednání zahrnul i to, že při jízdě do B. se dostane do protisměru na dálnici B.-P. Z uvedeného nelze dospět k závěru, že v kritické době jednal v souvislosti s uvedeným trestným činem ve formě úmyslu, byť eventuálního. Konečně ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu není obsažena žádná konkrétní skutková okolnost vystihující jeho jednání jako úmyslné. Pokud uvedl, že „obžalovaný … řídil … v protisměru, čehož si byl vědom“, nezměnil skutkový popis do té míry, aby jej odlišil od nedbalostního deliktu, neboť pouze doplnil zákonný znak svědčící o složce vědění, která je součástí obou uvažovaných forem zavinění, tedy vědomé nedbalosti i nepřímého úmyslu Tím, že odvolací soud uvedl skutkový popis tak, že jej lze subsumovat pod skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle §179 tr. zák. a téhož trestného činu podle §180 tr.zák., avšak uvedl zákonné znaky pouze jedné z nich, pochybil, neboť závěr o úmyslném zavinění nemá svůj protipól ve skutkové části výroku o vině. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby dovolací soud „zrušil napadený rozsudek a další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl“.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky s tím, že část námitek dovolatele v souvislosti s nesprávným posouzením subjektivní stránky předmětného trestného činu se opírá výlučně o zpochybnění způsobu, jímž soud druhého stupně hodnotil důkazy ve věci provedené. Dovolatel tak napadá samotný proces dokazování, jímž soud skutkový stav objasňuje a stabilizuje. Vychází takto z izolované analýzy jednotlivých (dovolatelem) uváděných skutečností, bez toho, že by rovněž obsahovala syntézu těchto zjištění. Při sumárním pohledu na osobu dovolatele a jeho chování v rámci souzeného skutku potom uvedl, že dovolatel je osobou s bohatou kriminální minulostí a svým chováním dává zřetelně najevo všeobecnou neúctu k právu jiných, je také osobou závislou na drogách. Nikdy nezískal oprávnění k řízení motorových vozidel a v tomto směru je naprostým laikem. V době činu měl za sebou několikadenní „tah“, v rámci kterého požíval drogy a prakticky nespal, v důsledku čehož byl zcela nezpůsobilý se jakkoli zúčastnit silničního provozu. Pokud tak zjištěným způsobem učinil, tak již pouhá psychická i fyzická indispozice z něj učinila zdroj trvalého ohrožení pro všechny účastníky silničního provozu, nemluvě o zjevné protiprávnosti takového počínání. Přes uvedené potom řídil automobil a to bez užívacího práva k němu a to takovým způsobem, že pro řidiče jedoucí po dálnici D1 z B. do P. představoval na úseku dlouhém 60 km smrtelné nebezpečí, když vzhledem k součtu takto protisměrně jedoucích vozidel, každý střet, který by zavinil, musel mít nutně fatální následky. Nelze přitom akceptovat obhajobu dovolatele co do jeho tvrzení, že nevěděl po jaké silnici jede. To proto, že především jel na jinou světovou stranu, než kam údajně směřoval, z P. musel vyjet naprosto odlišnou cestou, než jaká by ho dovedla k výpadovce na S., přičemž výjezd z P. na dálnici na B. je do té míry typický, že si jej prakticky nelze splést. Dovolatel poté ještě ujel šedesát kilometrů podél svodidel dělících dálniční těleso na dva jízdní pruhy a tedy po celou trasu musel vnímat, že všechna vozidla jedou proti němu, a naopak vedle něho stále vede silnice, po níž jezdí vozidla v jeho směru jízdy. Musel tudíž vědět, že se pohybuje v nesprávné polovině dálnice, kdy pro všechny řidiče znamená smrtelně nebezpečný a nepředvídatelný jev („ghost rider“), jemuž se mohou vyhnout či zabránit střetu pouze se štěstím. Pokud při tomto vědomí neučinil až do střetu s protijedoucím automobilem Nissan Primera vůbec nic, aby nebezpečí hrozící ostatním z jeho počínání zmírnil nebo mu zabránil, nelze jeho chování hodnotit jinak, než jako eventuální úmysl, čili srozumění s tím, že může nastat takový následek ke kterému také došlo, přičemž ohrožoval předem neodhadnutelný počet účastníků silničního provozu (např. možný střet s plně obsazeným autobusem). Právní hodnocení subjektivní stránky předmětného činu odvolacím soudem, tak jak je vyjádřeno v jeho rozhodnutí, nutno označit za správné. Uplatněnému dovolacímu důvodu však odpovídá námitka dovolatele v tom směru, že ve výroku o vině napadeného rozhodnutí není popsán znak „úmyslně“, který je nedílnou součástí skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle §179 tr. zák. Ani této námitce však nelze přisvědčit, když není nezbytné, aby v popisu skutku byly expressis verbis uvedeny znaky příslušného deliktu v té podobě, jak je definuje zákon, avšak musí být popsány jednotlivé skutkové okolnosti, které zřetelně tyto znaky naplňují. Popis skutku v napadeném rozsudku potom obsahuje i to, že dovolatel „bez oprávnění k řízení motorových vozidel….. řídil osobní automobil…pod dálnici D1 z P. ve směru na B. v levé polovině dálničního tělesa… tj. v protisměru, čehož si byl vědom, a to až do kilometrovníku … touto jízdou dále bezprostředně ohrozil životy a zdraví dalších účastníků silničního provozu cestujících ve směru B.-P., kdy současně také hrozilo způsobení škody velkého rozsahu na cizím majetku… a tedy tímto popisem skutku je vyjádřeno i to, že při vědomí, jakou hrozbu pro ostatní účastníky silničního provozu představuje, přesto pokračoval v takovém konání na úseku dálnice v délce 60 km. Právem tedy soud konstatoval, že dovolatel za daných okolností věděl, že takovýmto svým jednáním může ohrozit zájem chráněný trestním zákonem a pro případ, že se tak stane, byl s takovým následkem srozuměn. Přitom nelze ani přehlédnout, že široká veřejnost je dobře obeznámena s problematickými podmínkami provozu na dálnici P.-B. i s četnými tragickými nehodami na ní a této skutečnosti si nepochybně byl vědom i dovolatel, přesto se zachoval jak popsáno ve skutkové větě napadeného rozhodnutí, a tedy i tento faktor svědčí pro úmyslnou formu jeho zavinění. S ohledem na uvedené má za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, a proto navrhl takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci především dovolatel namítl, že jeho zavinění s ohledem na učiněná skutková zjištění mělo být shledáno ve formě vědomé nedbalosti (jak spíše plyne ze závěrů znalce psychiatra) než ve formě nepřímého úmyslu, jak dovodil soud. Pokud v této souvislosti poukázal na to, že odvolací soud ze skutkových okolností stran příčetnosti dovolatele dovodil závěry o naplnění subjektivní stránky (shledání nepřímého úmyslu) předmětného trestného činu je na místě uvést, že toto tvrzení z napadeného rozhodnutí ani z učiněných skutkových zjištění neplyne. Byla takto z uvedeného pohledu pouze zjištěna samotná trestní odpovědnost dovolatele a subjektivní stránka jím spáchaného trestného činu (a tedy existence nepřímého úmyslu) byla shledána na základě dalších, nepochybně učiněných skutkových zjištění. Takto odvolací soud přiléhavým způsobem poukázal na to, že dovolatel v kritické chvíli byl zjevně unaven, když tento stav si přivodil sám a o této skutečnosti také jednoznačně věděl, byl si také vědom toho, že nikdy nevlastnil oprávnění k řízení motorových vozidel a tato proto také nesmí řídit. I z jeho samotné výpovědi plyne, že si byl vědom toho, že nejede v souladu s pravidly silničního provozu a že by měl tento stav napravit. Přitom z učiněných skutkových zjištění je nepochybné, že vozidlo, které řídil vedl po dálnici, v jejím levém pruhu ve směru P.-B. a tedy v protisměru, kdy tato skutečnost mu musela být zřejmá i z reakcí protijedoucích řidičů na způsob jeho jízdy i ze samotné skutečnosti, že po celou dobu své jízdy měl po své pravé ruce svodidla oddělující obě části dálnice. Podstatným je rovněž to, že takto vozidlo řídil na vzdálenost 60 km, tedy po dobu nikoli zanedbatelnou při plném dálničním provozu, aniž by se jakkoli pokusil tento stav změnit. Pokud je poukazováno na to, že subjektivně (přičemž toto tvrzení je skutečně opíráno pouze o jeho vlastní vyjádření) mohl tento stav pociťovat po krátkou dobu (cca 5 minut), je na místě uvést, že i tato doba za daných okolností je do té míry dlouhá, aby dovolatelovo jednání bylo kvalifikováno jako nepřímo úmyslné. To i při obecně známé skutečnosti o složitém a intenzivním provozu na této dálnici, provázeném četnými a to i tragickými dopravními nehodami. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud, vycházeje z učiněných skutkových zjištění nepochybil, pokud dospěl k závěru, že způsobem popsaným ve skutkové větě výroku citovaného rozsudku dovolatel zaviněně (formou nepřímého úmyslu) vydal lidi v nebezpečí smrti, těžké újmy na zdraví, a cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že způsobil obecné nebezpečí a způsobil takovým činem smrt a naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty trestné činu obecného ohrožení podle §179 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. K tragickému následku v důsledku jeho počínání také nakonec došlo a bylo pouze věcí náhody, že způsobený následek nebyl ještě závažnější. Právně relevantní je i námitka dovolatele spočívající v tom, že popis skutku odvolacím soudem by podle jeho přesvědčení bylo možné subsumovat pod skutkové podstaty jak trestného činu obecného ohrožení podle §179 tr. zák., tak i téhož trestného činu podle §180 tr. zák., a odvolací soud se tak dopustil pochybení, když prý závěr o úmyslném zavinění nemá takto svůj protipól ve skutkové části výroku o vině. Stejně jako předchozí však i tato námitka je zjevně neopodstatněná. I když i dovolací soud by si dovedl představit přesnější a výstižnější popis skutku v tzv. skutkové větě uvedené ve výroku citovaného rozhodnutí, přesto lze mít za to, že odvolací soud popsal způsob a charakter jízdy dovolatele dostatečně určitě, když výslovně poukázal na to, že si dovolatel příslušných skutečností byl vědom, tedy vědom toho, že neměl oprávnění k řízení motorových vozidel, přesto řídil osobní automobil, a to po dálnici z P. ve směru na B. v levé polovině dálničního tělesa a tedy v protisměru a také toho, že bezprostředně takto ohrozil životy a zdraví dalších účastníků silničního provozu se současnou hrozbou způsobení škody velkého rozsahu na cizím majetku, když s ohledem na způsob takového jednání v dalším soud poukázal na to, že byl s takovým následkem srozuměn, což také podrobně popsal zejména i v důvodech přijatého rozhodnutí.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka