ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.717.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 717/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. srpna 2006 dovolání obviněného R. Z., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 61 To 45/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 84/2005, a rozhodl takto:
Dovolání R. Z. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 39 T 84/2005, byl obviněný R. Z. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona, za který byl podle §221 odst. 1 tr. zákona s přihlédnutím k §53 odst. 2 písm. b) tr. zákona odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zákona stanoven náhradní trest odnětí svobody na 2 týdny.
Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený F. F., odkázán se svým nárokem v částce 174.300,- Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 18. 1. 2005 kolem 14.10 hodin v P., ve dvorním traktu domu, uhodil rukou na fotoaparát, který měl přiložený poškozený F. F., na levém oku, čímž mu způsobil krevní výron horního víčka levého oka, pohmoždění levého očního bulbu s otřesem sítnice, s dobou léčení od 18. 1. 2005 do 13. 2. 2005.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2006 Městský soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 61 To 45/2006 odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 dovolání, ve kterém napadá rozhodnutí soudů obou stupňů s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel napadá výrok o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona a tvrdí, že skutek, pro který byl odsouzen, neměl být takto právně kvalifikován, neboť se v tomto případě nejednalo o trestný čin. Vyslovuje názor, že soudy obou stupňů pochybily při hmotně právním posouzení subjektivní i objektivní stránky trestného činu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukazuje na dosavadní judikaturu a soudní praxi při posuzování délky léčení, a to ve vztahu k posouzení, zda se jedná o trestný čin či přestupek. Dovolatel vyslovuje názor, že v dosavadním řízení nebylo bez závažných pochybností prokázáno, že by jeho jednáním došlo k takovému následku, které vzaly soudy obou stupňů za prokázaný. Vznáší námitku, že soudy nekriticky převzaly nález znaleckého posudku, aniž by si samy učinily řádný závěr o charakteru a závažnosti újmy na zdraví, a tedy o tom, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví nebo naopak, že k ublížení na zdraví vůbec nedošlo, a tedy že se o trestný čin vůbec nejedná. Dle názoru dovolatele soudy zejména nezhodnotily veškeré konkrétní a tedy objektivní okolnosti daného případu, zejména pak nedošlo k jednoznačnému a objektivnímu objasnění doby léčení a s tím související délky pracovní neschopnosti poškozeného. K této argumentaci uvádí některé skutkové okolnosti, na jejichž základě zpochybňuje závěr o příčinné souvislosti mezi svým jednáním a potřebnou dobou léčení poškozeného.
Dále dovolatel vznáší námitku, že se soudy nevypořádaly dostatečně se subjektivní stránkou trestného činu. Vyslovuje názor, že skutkový děj, který vzaly soudy obou stupňů za prokázaný, nenasvědčuje úmyslu obviněného směřujícímu k ublížení na zdraví, za daleko pravděpodobnější variantu označuje svou obhajobu, tedy že byl při svém jednání veden úmyslem znemožnit poškozenému fotografování své osoby, čemuž odpovídá jednak to, že inkriminovanému kontaktu ruky dovolatele s fotoaparátem poškozeného předcházely výzvy k zanechání fotografování, jednak snaha dovolatele schovat se před objektivem fotoaparátu za jiné osoby přítomné na místě.
Závěrem dovolatel vyslovuje s ohledem na argumentaci obhajoby pochybnost, zda postupem obou soudů byly dodrženy zásady spravedlivého procesu, a to včetně dodržení zásady in dubio pro reo. V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně, jakož i vadné řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo. Návrh dalšího postupu dovolacího soudu není v petitu dovolání obsažen.
K podanému dovolání podal písemné vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Upozorňuje především na skutečnost, že část podaného dovolání napadá samotná skutková zjištění soudu, a tedy že v této části je podané dovolání s použitým dovolacím důvodem neslučitelné. Pokud jde o argumentaci odpovídající použitému dovolacímu důvodu, tedy o tu část dovolání, kde obviněný zpochybňuje otázku posouzení subjektivní stránky trestného činu, pak státní zástupce vyslovuje názor, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť veškerá argumentace obviněného v tomto ohledu směřuje ke zpochybnění přímého úmyslu, zatímco z povahy věci je zjevné, že se jednalo o úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zákona, což ze skutkových zjištění soudu jednoznačně vyplývá. S ohledem na toto stanovisko státní zástupce navrhuje, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V daném případě je z obsahu dovolání zřejmé, že s takto formulovaným zákonným dovolacím důvodem není v souladu ta část podaného dovolání, v níž dovolatel napadá skutková zjištění soudu, rozhodná pro posouzení délky léčení. Námitky proti posouzení této věci dovolatel staví ryze na zpochybnění skutkových zjištění soudů, především způsobu hodnocení důkazů. Je zjevné, že námitky dovolatele v tomto směru usilují o zpochybnění skutkového závěru soudu, že ke zranění poškozeného došlo v důsledku úderu rukou obviněného a že poškozený byl pro toto zranění léčen v době od 18. 1. 2005 do 13. 2. 2005. Samotným zpochybněním skutkových zjištění soudu tedy dovolatel usiluje o revizi skutkového závěru, že jeho jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona. Takový obsah dovolání a takový charakter námitek dovolatele však není v souladu nejen s použitým dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani s žádným jiným ze zákonných dovolacích důvodů, neboť dovolání jako specifický druh mimořádného opravného prostředku není určeno k revizi učiněných skutkových zjištění, kterými je naopak dovolací soud vázán a dovolací soud nelze vznášením obdobných námitek stavět do role soudu třetí instance. Pokud by se tedy dovolání R. Z. svým obsahem omezovalo pouze na zmíněné námitky, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud má za to, že v souladu se zákonným dovolacím důvodem a tedy přezkoumatelná je pouze ta část podaného dovolání, kde obviněný vznáší námitku proti samotné právní kvalifikaci skutku v souvislosti s právním posouzení subjektivní stránky trestného činu.
Nejvyšší soud však dospěl k jednoznačnému závěru, že tato část dovolání je zjevně neopodstatněnou. Ze skutkových zjištění, jejichž revize není v řízení o dovolání možná, je totiž zcela zjevné, že by sice nemohlo obstát posouzení jednání obviněného jako jednání vedené ve snaze ublížit poškozenému na zdraví, tedy v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zákona, nicméně právní závěr o jeho jednání v úmyslu nepřímém dle §4 písm. b) tr. zákona je v daném případě nezpochybnitelný. Argumentace dovolatele ostatně ani ke zpochybnění posouzení jeho jednání v nepřímém úmyslu nesměřuje.
Vycházeje ze skutkových zjištění tak, jak byla učiněna v řízení předcházejícím podanému dovolání, je nutno učinit nesporný závěr, že rozhodnutí soudů prvního ani druhého stupně není založeno na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konečně soudy obou stupňů své závěry skutkové i právní dostatečně přesvědčivě odůvodnily a protože není smyslem dovolacího řízení opakování již jednou užitých argumentů, postačí dovolatele odkázat na příslušné pasáže odůvodnění pravomocných rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání v té části, ve které formálně odpovídá použitému dovolacímu důvodu, je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného R. Z. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 2. srpna 2006
Předseda senátu: Mgr. Josef H e n d r y c h