ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.76.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 76/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2006 o dovolání obviněného V. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 To 335/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 242/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 17 T 242/2004, byl obviněný V. P. pod bodem 1) uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 14. 11. 2003 kolem 10.20 hodin v J. u M., okr. Z. fyzicky napadl policistu P. Č. OO H. n. J., S. S., při provádění služebního zákroku a to tím způsobem, že jej od sebe odstrkoval rukama a následně natlačil policistu zády na kmen stromu, čímž mu způsobil zranění a to zlomeninu devátého a desátého žebra vlevo, kdy doba pracovní neschopnosti trvala 28 dní.“ Pod bodem 2) rozsudku byl dále uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., který měl spáchat skutkem popsaným v uvedené části výroku. Podle §155 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §36 tr. zák. byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, pro jehož výkon jej soud podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost nahradit poškozené Č. r., M. v., P. Č. S. J. k., škodu ve výši 4.860,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 To 335/2005, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že se obviněnému za trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., ohledně kterého zůstal napadený rozsudek nezměněn, ukládá podle §155 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc stran skutku uvedeného pod bodem 2) napadeného rozsudku vrácena soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 14. 9. 2005 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst.1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž napadl výrok o vině trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., výrok o trestu a výrok o náhradě škody. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2) písm. b) tr. zák. je trestným činem úmyslným, přičemž z popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není možno jednoznačně dovodit, zda se dovolatel předmětného jednání dopustil úmyslně či nikoliv. Za této situace lze podle dovolatele konstatovat, že soud prvního stupně skutek nesprávně právně posoudil, když jej uznal vinným shora uvedeným trestným činem přesto, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu.
Dovolatel současně poukázal i na obsah dokazování provedeného ve věci a rovněž na tomto základě dospěl k závěru, že nebyla prokázána žádná jeho větší aktivita při konfliktu s poškozeným příslušníkem P. Č. S. S., a že zranění poškozeného „vzniklo naprosto neúmyslně a nedopatřením“. To znamená, že rovněž skutkové okolnosti vyplývající z provedených důkazů svědčí podle dovolatele o tom, že jednoznačně chyběla subjektivní stránka trestného činu spočívající v úmyslném zavinění. V uvedené souvislosti dovolatel soudům vytkl, že se blíže nezabývaly tvrzením svědků Š. a S., že obviněný (dovolatel) byl v době činu „divný“ a podle jejich názoru se nacházel pod vlivem drog. Soudy však na tuto okolnost nebraly zřetel a zůstala tudíž neobjasněna otázka, zda byl dovolatel v inkriminovanou dobu vůbec příčetný, tzn. zda byla plně zachována ovládací či rozpoznávací složka jeho jednání. V případě z toho vyplývajících pochybností měla být podle dovolatele uplatněna zásada „in dubio pro reo“ se závěrem, že skutek nelze posuzovat jako trestný čin.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel shledal rovněž v porušení §35 odst. 2 tr. zák., když mu podle jeho názoru měl odvolací soud svým rozsudkem uložit nikoliv samostatný, nýbrž souhrnný trest, a to vzhledem ke vícečinně se sbíhajícímu se trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 1 T 168/2003.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 To 335/2005, zrušil, aby dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolatel současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že ze základních hledisek lze podané dovolání považovat za přípustné. Současně však poukázala na to, že je třeba souhlasit se závěry soudu druhého stupně, který se naplněním znaků trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. zabýval v rámci rozhodování o řádném opravném prostředku. Podle státní zástupkyně správně dovodil, že se obviněný (dovolatel) uvedeného trestného činu dopustil, což bylo konečně spolehlivě prokázáno usvědčujícími důkazy, především výpověďmi svědků S. S. a R. Š., když o věrohodnosti jejich výpovědí nebyly v daném případě žádné pochybnosti. Státní zástupkyně současně poznamenala, že podle dostupných spisových materiálů nejsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele. Podle státní zástupkyně se tedy jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Navrhla proto, aby je dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a toto rozhodnutí aby v souladu s §265e odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný V. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. a podle §265a odst. 1 písm. h) tr. ř. per analogiam (ohledně nezrušené části rozsudku soudu prvního stupně jde přitom o týž stav, jako by odvolání bylo zamítnuto).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05). Z hlediska Ústavy České republiky a základních práv garantovaných Listinou, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, jimiž polemizuje se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a v tomto rámci se (na procesním podkladě) domáhá revize zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch.
Naproti tomu byl citovaný dovolací důvod uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž dovolatel namítl, že skutkový stav věci ani v podobě, jak byl nalézacím soudem zjištěn (tzn. skutkový stav vyjádřený ve výroku o vině), z něhož následně vycházel odvolací soud, neumožňoval právní posouzení skutku jako trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., vzhledem k namítané absenci vyjádření úmyslného zavinění v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, tedy subjektivní stránky shora uvedeného trestného činu. Relevantní hmotně právní námitkou bylo rovněž to, že podle názoru dovolatele odvolací soud pochybil, jestliže neaplikoval ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. o souhrnném trestu.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel, který užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele (viz §89 odst. 9 tr. zák.) a ublíží-li takovým činem jinému na zdraví. K okolnosti, která podmiňuje použití kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou se podle §6 písm. a) tr. zák. přihlédne - jde-li o těžší následek - i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, kdy trestní zákon i zde vyžaduje zavinění úmyslné. Zde je třeba poznamenat, že u následku předpokládaného ustanovením §155 odst. 2 písm. b) tr. zák. zákon úmyslné zavinění nevyžaduje, a že postačí i zavinění z nedbalosti (§5 tr. zák.).
S přihlédnutím ke skutečnostem stručně uvedeným v předcházejícím odstavci nelze soudům vytknout, jestliže skutek pod bodem 1) po právní stránce posoudily jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. Nezbytné znaky jeho skutkové podstaty jsou popsány (byť nikoliv zcela precizně) již v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a následně v rozsahu předpokládaném ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. vyloženy v odůvodnění rozsudku (str. 4). Z rozsudku je dostatečně zřejmé, v čem spočíval výkon pravomoci policistů jako veřejných činitelů podle §89 odst. 9 tr. zák., za jakých okolností a jakým způsobem se obviněný (dovolatel) výkonu jejich pravomoci bránil tím, že vůči nim užil fyzického násilí, a je zde popsán i následek (účinek) v podobě ublížení na zdraví poškozenému policistovi S. S.. Z popisu skutku ve výrokové části i z odůvodnění rozsudku lze současně dovodit, že dovolatel fyzického násilí užil úmyslně. Nelze pochybovat rovněž o tom, že zavinění dovolatele v zákonem požadované formě v daném případě zahrnuje všechny znaky objektivní stránky trestného činu v jeho základní i kvalifikované skutkové podstatě, nehledě na to, že ke způsobení těžšího následku by – jak uvedeno výše – postačovalo i zavinění z nedbalosti. Dovolacímu soudu nelze proto vytknout, jestliže právní závěry soudu prvního stupně ohledně skutku pod bodem 1) považoval za správné.
Pokud jde o dovolatelovu námitku, že odvolací soud při rozhodování o trestu nepoužil ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. a neuložil mu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 1 T 168/2003, za vícečinně se sbíhající trestné činy souhrnný trest, je třeba poznamenat, že s touto otázkou se v zásadě správně ve svém rozsudku (str. 5) vypořádal již soud prvního stupně. Jde totiž o to, že nejde o souběh, byl-li další trestný čin spáchán po doručení trestního příkazu, byť byl tento trestní příkaz následně zrušen a ve věci bylo poté znovu rozhodnuto (rozsudkem). Trestní příkaz totiž má podle §314e odst. 5 tr. ř. povahu pravomocného odsuzujícího rozsudku, přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku zde nastávají doručením trestního příkazu obviněnému. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. se zásadně rozumí prvý odsuzující rozsudek (tj. i trestní příkaz) bez ohledu na to, zda byl tento rozsudek v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen rozsudek nový, kterému spáchání dalšího trestného činu předcházelo. V posuzovaném případě soud prvního stupně zjistil, že trestní příkaz vydaný ve věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 168/2003 byl obviněnému (dovolateli) doručen dne 30. 10. 2003. Nyní posuzovaného trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 tr. zák. se dovolatel dopustil dne 14. 11. 2003, což znamená, že nemůže jít o souběh trestných činů, ale recidivu a uložení souhrnného trestu by z tohoto důvodu bylo vyloučeno.
Za konstatovaného stavu věci proto Nejvyšší soud neshledal podané dovolání ani v části, ve které jinak bylo dovolatelem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno právně relevantně, jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona pak bylo rozhodnuto, že se dovolání obviněného V. P. odmítá, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler