ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.760.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 760/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. srpna 2006 dovolání obviněného R. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 7 To 8/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 135/2003, a rozhodl takto:
Dovolání R. K. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 2 T 135/2003, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zákona. Podle §37 tr. zákona bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 3. 2003, sp. zn. 3 T 141/2002 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 4 T 37/2003.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obvinění R. K. a L. Š. dne 17. 2. 2003 okolo 22.00 hodin v P., po předchozí vzájemné domluvě s dalšími dvěma dosud neztotožněnými muži před domem, na chodbě domu a poté v bytě nutili poškozeného A. O., k vydání mobilního telefonu, který odcizil sv. P. Č., přičemž obž. Š. a neztotožnění muži opakovaně udeřili poškozeného do hlavy a jako záruku za odcizený mobilní telefon převzali videorekordér zn. Sony SLV 436 EE.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podali obvinění i státní zástupce odvolání, kterým se zabýval Městský soud v Praze. Ten svým rozsudkem sp. zn. 7 To 8/2006 ze dne 18. 1. 2006 podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek ohledně R. K. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného R. K. uznal vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zákona, za který jej odsoudil podle §235 odst. 2 tr. zákona a §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 3. 2003, sp. zn. 3 T 141/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu druhého stupně, že R. K. společně s již odsouzeným L. Š. dne 17. 2. 2003 okolo 22.00 hodin v P., po předchozí vzájemné domluvě s dalšími dvěma dosud neztotožněnými muži před domem, dále na chodbě domu a poté v bytě nutili poškozeného A. O., k vydání mobilního telefonu, který odcizil sv. P. Č., přičemž obž. R. K., odsouzený L. Š. a neztotožnění muži opakovaně udeřili pěstí poškozeného do hlavy a jako záruku za odcizený mobilní telefon převzali videorekordér zn. Sony SLV 436 EE.
Prostřednictvím své obhájkyně podal obviněný R. K. ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 dovolání, ve kterém napadá rozhodnutí odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku tvrdí, že provedené dokazování nevede k závěru, že by se obviněný dopustil jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako trestný čin vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, 3 tr. zákona. Dle názoru obviněného nalézací soud postupoval správně, když jeho jednání kvalifikoval pouze jako trestný čin porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, 3 tr. zákona.
Obviněný poukazuje na skutečnost, že jakákoli předchozí dohoda ohledně případného násilného vymáhání mobilního telefonu na poškozeném nebyla prokázána. Poukazuje na skutečnost, že sice vstoupil do předmětného bytu, avšak po celou dobu se zdržoval za zavřenými dveřmi obývacího pokoje se svědkyní Š. Pokud došlo v ostatních částech bytu k jakémukoli násilí nebo pohrůžce násilí na poškozeném, jednalo se o exces ze strany Š. a ostatních dvou mužů, se kterým nebyl obviněný srozuměn. Tvrzení odvolacího soudu, že obviněný musel v obývacím pokoji slyšet, jaký nátlak je činěn na poškozeného, považuje dovolatel za pouhou nepodloženou domněnku s tím, že tento závěr není potvrzen ani výpovědí poškozeného, ani svědkyně Š. Obviněný cíl návštěvy znal, avšak jakékoli násilí nebylo předem domluveno a pokud k němu došlo, tak zcela nezávisle na vůli a vědomí obviněného.
Z uvedených důvodů je dovolatel toho názoru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V petitu svého dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a aby „ve věci bylo znovu jednáno a rozhodnuto“, přičemž nespecifikuje, u kterého soudu by se toto jednání a rozhodnutí mělo uskutečnit.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve svém vyjádření konstatuje, že v případě R. K. byl skutkový stav soudem spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován, když bylo zjištěno, že to byl i obviněný R. K., kdo se na spáchání posuzovaného skutku aktivně podílel jako spolupachatel. Dle názoru státního zástupce skutková zjištění, která našla odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, soud učinil na základě provedeného dokazování, z jehož výsledků vyplývá, že obviněný R. K. fakticky bránil přítelkyni poškozeného P. Š., aby byla svědkem jeho napadení a vydání požadovaných věcí. Státní zástupce poté připomíná obsah výpovědi svědkyně Š. a konstatuje, že odvolací soud učinil vnitřně logický závěr o minimálním srozumění obviněného K. s fyzickým napadením poškozeného ze strany spolupachatelů, a to v souvislosti s jeho přinucením k vydání mobilního telefonu.
S ohledem na výše uvedené důvody považuje státní zástupce podané dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhuje jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V daném případě je z obsahu dovolání zřejmé, že s takto formulovaným zákonným dovolacím důvodem není v souladu ta část podaného dovolání, v níž dovolatel napadá skutková zjištění soudu rozhodná pro posouzení naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona. Své námitky dovolatel staví zčásti na zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu, resp. na nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů. Samotným zpochybněním skutkových zjištění soudu tedy dovolatel usiluje o revizi skutkového závěru, že jeho jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b). zákona. Takový obsah dovolání a takový charakter námitek dovolatele však není v souladu nejen s použitým dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani s žádným jiným ze zákonných dovolacích důvodů, neboť dovolání jako specifický druh mimořádného opravného prostředku není určeno k revizi učiněných skutkových zjištění, kterými je naopak dovolací soud vázán a dovolací soud nelze vznášením obdobných námitek stavět do role soudu třetí instance. Pokud by se tedy dovolání R. K. svým obsahem omezovalo pouze na zmíněné námitky, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud dále zjistil, že v souladu se zákonným dovolacím důvodem a tedy přezkoumatelná je pouze ta část podaného dovolání, kde obviněný vznáší námitku proti samotné právní kvalifikaci skutku v souvislosti s právním posouzením subjektivní stránky trestného činu.
Nejvyšší soud však dospěl k jednoznačnému závěru, že tato část dovolání je zjevně neopodstatněnou. Ze skutkových zjištění, jejichž revize není v řízení o dovolání možná, je totiž zcela zjevné, že jednání dovolatele popsané ve výroku a blíže specifikované v odůvodnění odsuzujícího rozsudku je nutno považovat za zaviněné jednání nejméně ve formě nepřímého úmyslu. Argumentace dovolatele v tom smyslu, že nevěděl a ani nebyl srozuměn s násilným chováním jeho spolupachatelů vůči poškozenému a že se v daném případě jednalo toliko o tzv. exces, nemůže s ohledem na učiněná skutková zjištění obstát.
Vycházeje ze skutkových zjištění tak, jak byla učiněna v řízení předcházejícím podanému dovolání, je nutno učinit nesporný závěr, že rozhodnutí soudu není založeno na nesprávném právním posouzení skutku, jak tvrdí dovolatel, či jiném nesprávném hmotně právním posouzení a námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání v té části, ve které formálně odpovídá použitému dovolacímu důvodu, je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného R. K. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. srpna 2006
Předseda senátu: Mgr. Josef H e n d r y c h