ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1001.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1001/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) K. Č. a 2) J. N., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 49/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2005, č.j. 1 Co 113/2005-223, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. října 2005, č.j. 1 Co 113/2005-223, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2005, č.j. 36 C 49/2004-174, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 28. června 2005, č.j. 36 C 49/2004-198, kterým byla zamítnuta žaloba, aby každá z žalovaných zaplatila žalobci částku 775.000,- Kč s příslušenstvím, a aby společně uveřejnily na veřejném prostranství v obci U. J. a v její části J. L. graficky výraznou a dobře čitelnou omluvu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (§219 občanského soudního řádu - dále jen \"o.s.ř.\"). Rozhodl též
o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal v úvahu, že žalobce neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřuje v jednání žalovaných, jehož důsledkem byla ztráta bytu, vzdání se zaměstnání, přerušení přípravy na odborném učilišti jeho mladšího syna, zničení žalobcova chovu sportovních koní, poškození jeho dobrého jména jako chovatele, ztráta možnosti výtvarné a literární tvorby, dluhy, ztráta partnerky, poškození majetku, ztráta soukromí tím, že jeho majetek zůstal bez dohledu a znemožnění vyřizovat úřední věci. Vycházel ve skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, podle nichž mezi žalobcem a první žalovanou existoval od března 2002 partnerský vztah, během něhož nejprve společně žili v K., kde žalobce podnikal. V roce 2003 se žalobce i se synem přestěhoval do nemovitosti žalovaných v J. L., kam přemístil i své koně. V lednu 2004 však byl z tohoto bydliště vyklizen.
Vrchní soud se ztotožnil se soudem prvního stupně především v závěru, že předmětem všeobecného osobnostního práva jsou jednotlivé hodnoty osobnosti každé fyzické osoby, jež tvoří celistvost osobnosti v její fyzické a psychické jednotě. Pro tato práva je charakteristické, že jsou spjata s fyzickou osobou od jejího narození až do její smrti a mají právní účinky vůči všem ostatním subjektům. Osobnostními právy proto nejsou práva, která fyzická osoba nabývá až v průběhu života. Proto za právem
na ochranu osobnosti chráněné není možno považovat takové hodnoty, jakými jsou žalobcův byt, zaměstnání, jeho umělecká, výtvarná, publicistická a literární tvorba, příprava jeho syna na povolání, jeho chov koní, vzniklé dluhy, ztráta partnerky, jeho majetek a znemožnění ve stanovených lhůtách vyřídit úřední a soudní věci.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 21. listopadu 2005, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 20. ledna 2005 včasné dovolání, doplněné podáními jeho zástupkyně ze dne 27. února 2006 a ze dne 23. března téhož roku. Přípustnost dovolání dovozuje z tvrzeného naplnění předpokladů ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Napadenému rozsudku vytýká, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), přičemž toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( dovolací důvod podle ustanovení
§241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel připomněl, že hlavním důvodem, pro který podal žalobu na ochranu osobnosti v této věci nebyl samotný movitý majetek (jakkoliv si jej přeje získat zpět), ale písemnosti a doklady, které pro něj mají mimořádnou důležitost, a které v rukou cizích osob „otevírají možnost průniku do nejintimnějších oblastí jeho života, resp. do zákulisí podnikatelských a tvůrčích aktivit“. Soudy se však omezily pouze na přezkoumání takových následků jednání žalovaných, které buď neměly vůbec žádnou, anebo jen okrajovou souvislost s osobnostními právy člověka. Odkazuje na ustanovení §11 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo na ochranu mimo jiné i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Za příklad uvedl publicistický pořad TV N. uvedený dne 14. prosince 2004, v němž byly užity jeho písemnosti pro dehonestující tvrzení vůči žalobci. Žalobce se cítí dotčen tím, že třetí osoby, které k žalobci neměly vůbec žádný vztah, měly možnost seznámit se s jeho osobními a i velmi důvěrnými písemnostmi. V tom pak spatřuje zásah do svého práva na ochranu soukromí.
Dovolatel proto žádá, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované se k podanému dovolání nevyjádřily.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů (a tak je tomu
i v souzené věci) z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. jde o důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004).
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, však v posuzované věci nejde. Pokud totiž odvolací soud ve věci aplikoval ustanovení §11 a §13 o.z., nikterak se neodchýlil
od ustálené judikatury vážící se k této právní problematice.
Podle ustanovení §13 odst. o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení). Pokud by se nejevilo postačujícím toto zadostiučinění zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost
ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 uvedeného ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostních práv fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Je proto třeba především uvážit, co je předmětem této zákonem předpokládané ochrany - tedy, co je nutno rozumět pod pojmem \"osobnost\", která této ochrany požívá.
Ač mohou být definice rozličné, lze například konstatovat, že za osobnost je považován člověk jako jednotlivec, jako subjekt poznání, resp. poznávání, prožívání a jednání ve své společenské podstatě i individuálních zvláštnostech, jako nejmenší sociální jednotka i určitá psychofyzická a sociálně psychická struktura. Z hlediska psychologie se osobnost může jevit jako historicky se krystalizující a vyvíjející se celek, systém duševních (ale i duchovních) vlastností a tendencí jednotlivce, charakterových rysů, schopností, temperamentu, postojů, potřeb a zájmů, vzdělání, náboženského a kulturního zaměření, přičemž jedním z podstatných rysů osobnosti je vědomí. Osobnost se projevuje jako dynamický systém, jehož rysy se mění podle věkových stupňů přičemž dosahují relativně větší stálosti v dospělosti. Psychologické vlastnosti osobnosti jsou zprostředkovány zvláštnostmi nervového systému, které však samy o sobě neurčují charakter, zájmy a sklony člověka. Ty se vytvářejí v procesu individuálního vývoje vlivem výchovy, výuky a společenského prostředí vůbec, přičemž aktivita subjektu \"sebetvoření člověka\" v průběhu vývoje roste. Podstatou osobnosti jsou její vztahy
k vnímané skutečnosti, k druhým lidem, ke kulturně společenským hodnotám,
k aktuálnímu stavu společensko - politického prostředí apod. Tyto vztahy se projevují
ve styku s lidmi, v jednání a chování člověka, jeho kulturními výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň však odráží specifické historické podmínky své doby, národa, společenského zařazení, povolání a má své svérázné, neopakovatelné rysy. Je tak mimo jiné i produktem své doby a jejích podmínek, zároveň v té či oné míře svým podílem na tom produkuje tuto dobu a její podmínky utvářením a přetvářením svého okolí. Nelze samozřejmě opomenout ani fyzické složky osobnosti fyzické osoby, jako je úroveň jejího zdraví, zvláštnosti vyplývající z jejího individuálního vzhledu a stavby těla, příslušnosti k mužské nebo ženské populaci, konkrétní lidské rase, apod. Přes mnohost těchto jednotlivých složek osobnosti je však nutno osobnost fyzické osoby vždy vnímat v její ucelenosti a nedělitelnosti.
Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé
z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. Protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, je věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Proto občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Ve své podstatě jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. června 2005, č.j. 30 Cdo 2485/2004-98)
Výčet zmíněných jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském zákoníku, je pouze demonstrativní. Tato práva, jak správně zdůraznily soudy obou stupňů, jsou spjata s fyzickou osobou od jejího narození až do jej smrti a mají právní účinky vůči všem třetím subjektům, takže osobnostními právy nemohou být práva, která fyzická osoba nabývá v průběhu života.
V označené věci byly soudy vázány podanou (a jak jimi bylo konstatováno) obsáhlou žalobou, z níž dovodily, že žalobce se jí domáhá ochrany osobnosti, když neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřoval v jednání žalovaných, jehož důsledkem byla ztráta bytu, vzdání se zaměstnání, přerušení přípravy na odborném učilišti jeho mladšího syna, zničení žalobcova chovu sportovních koní, poškození jeho dobrého jména jako chovatele, ztráta možnosti výtvarné a literární tvorby, dluhy, ztráta partnerky, poškození majetku, ztráta soukromí tím, že jeho majetek zůstal bez dohledu a znemožnění vyřizovat úřední věci. Zde je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že tyto žalobcem vytýkané zásahy se však osobnostních práv, která jsou předmětem občanskoprávní ochrany, netýkají. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) správně dovodil, že v daném případě nejsou tvrzenými zásahy dotčena práva ryze osobní povahy, která by byla spjata s osobní integritou fyzické osoby.
S přihlédnutím k obsahu žaloby a ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu
na jehož základě bylo ve věci rozhodnuto, je třeba uzavřít, že soud druhého stupně věc posuzoval v souladu s výše vyloženými názory. Proto při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení
s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť v dovolacím řízení žalovaným žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu