ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1107.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1107/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) P. V., b) D. V., a c) T. V., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp.zn. 15 C 14/2004, o dovolání prvního žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2005, č.j. 1 Co 121/2005-61, takto:
I. Dovolání žalobce P. V. se zamítá.
II. Žalobce P. V. je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaného jeho zástupci, advokátu, částku 3.175,- Kč.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne
26. ledna 2005, č.j. 15 C 14/2004-40, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaslat každému ze žalovaných omluvu ve znění: \"V průběhu jednání u Okresního soudu v Jindřichově Hradci dne 5. 5. 2004 ve věci 2 C 941/2003 jsem se při své účastnické výpovědi vyjádřil, že bratr P. V. našeho otce fyzicky napadal, aby jej přiměl k získání majetku po otci. Dále jsem uvedl, že rodina P. V. otci všechno ukradla. Konečně jsem uvedl, že bratr P. naši rodinu vydíral závětí v souvislosti s trestním řízením. Tato má urážlivá tvrzení nebyla pravdivá a já se touto cestou bratru P., synovci D. a neteři T. V., omlouvám.\" Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. října 2005, č.j. 1 Co 121/2005-61,
k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku
o nákladech řízení jej zrušil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud věc posuzoval podle ustanovení §11 násl. občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Zejména připomněl, že předpokladem odpovědnosti podle ustanovení §13 uvedeného zákona je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit, osobnostní práva chráněná zmíněným ustanovením. Konstatoval, že důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu do osobnostních práv fyzické osoby je okolnost, že k zásahu došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních, či cizích nebo veřejných, při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené povinnosti. Přihlédl ke skutečnosti, že v řízení bylo zjištěno, že žalovaný předmětné výroky uvedl v rámci své výpovědi jako účastník řízení ve smyslu ustanovení §131 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") ve věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 941/2003. Tyto výroky představují obranu žalovaného a souvisí s předmětem řízení v označené věci, když se žalovaný v postavení žalobce domáhal určení, že je dědicem po zůstaviteli A. V. a že závěť ze dne 14. prosince 2001 je neplatná. Odvolací soud dovodil, že v dotčených výrocích nelze spatřovat neoprávněný zásah
do osobnostních práv žalobců, a to i přes použité výrazové prostředky expresivnější povahy. Výroky byly užity při výkonu práva účastníka občanskoprávního řízení a v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný předmětné výroky při své účastnické výpovědi učinil svévolně, aniž byl přesvědčen o jejich správnosti. Proto bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrzeno s tím, že subjektivní pocit žalobců o narušení jejich osobnostních práv není pro posouzení věci právně významný.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobců dne 23. listopadu 2005 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal první žalobce dne
9. ledna 2006 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když se domnívá, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolací důvod opírá o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., když je přesvědčen, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda je možné domáhat se ochrany osobnosti proti účastníkům soudního řízení, pokud jsou jeho projevy (ať již písemné nebo ústní) hrubě urážlivé a lživé, či zda je třeba takovéto projevy akceptovat jako \"standardní procesní ochranu\". Dovolatel s odkazem
na stanovisko bývalého Federálního Nejvyššího soudu uveřejněné pod Cpj 138/69 konstatuje, že je oprávněn se bránit těmto zásahům, byť proneseným v průběhu soudního řízení, neboť je třeba je považovat za zásah do osobnostních práv. Za tohoto stavu proto navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný písemným podáním ze dne 28. února 2006. Má zato, že předmětným sporem chce žalobce fakticky docílit lepšího postavení ve sporu o dědictví, kde již nejde o čest, ale o majetek. Sám se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Navrhuje proto, aby podané dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto, a žádá o přisouzení náhrady nákladů řízení.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle dovolacího soudu napadený rozsudek je třeba kvalifikovat jako rozhodnutí, které má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.) v řešení otázky posuzování možného excesu v souvislosti s výkonem zákonem stanoveného práva či povinnosti. Dovolací soud pak uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání prvního žalobce není důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly, ač dovolatel ve svém dovolání výslovně uplatnil též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. vytýká, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Domnívá se, že odvolací soud měl podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. vyzvat k vylíčení všech rozhodných skutečností a navrhnout důkazy k prokázání svévole žalovaného. Tato výtka však není přiléhavá již z toho důvodu, když (jak bude zmíněno dále) podstata rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na úvaze, zda sporem dotčené výroky žalovaného byla vybočením (excesem) z výkonu jeho práv účastníka občanskoprávního řízení.
Pokud předmětné dovolání dále vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §13 odst. o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah
do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Některé zásahy, byť se zdánlivě třeba jevící, že odporují objektivnímu právu, přesto nelze posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí
z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 1526/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem, a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty
k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Tato licence ovšem není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu. Právě o otázku možného excesu jde v souzeném případě, kdy bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. přichází v úvahu pouze u zásahu do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, který by byl neoprávněný, resp. protiprávní.
V souzené věci je nezvratné, že k tvrzenému zásahu do osobnostních práv prvního žalobce mělo dojít při výkonu jiného subjektivního práva, resp. povinnosti, stanovených zákonem v rámci občanského soudního řízení, tj. při účastnické výpovědi žalovaného před soudem v občanském soudním řízení. Je nepochybné, že s ohledem na výše vyložené, nelze vyloučit možnost odůvodněnosti sankcí podle ustanovení §13 o.z., avšak jen v případě excesu osoby, která by se takového zásahu do osobnostních práv dotčené fyzické osoby dopustila. To ostatně odpovídá i konkrétním závěrům dovolatelem zmiňované Zprávy o rozhodování soudů ve věcech ochrany osobnosti a tiskových oprav bývalého Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1969, sp.zn. Cpj 138/69, uveřejněné ve Sborníku stanovisek, závěrů a zhodnocení soudní praxe, zpráv
o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu za období 1964 až 1969, vydaný tehdejším Nejvyšším soudem ČSSR, SEVT, Praha 1980, str. 192 násl.
I v tomto materiálu se výslovně uvádí, že neoprávněnost zásahu je vyloučena tehdy, pokud k zásahu došlo v rámci úředního jednání a jestliže zásah nevybočil z mezí daných platnými předpisy. Je nepochybné, že o exces v těchto případech může jít tehdy, pokud např. vypovídající bez vztahu k předmětu výslechu nedůvodně osočí jiného účastníka z nečestného jednání, označí jej hanlivě nebo se jiným způsobem dotkne jeho práva
na ochranu cti a vážnosti. Kritériem je proto vždy posouzení, zda tvrzený zásah je třeba v konkrétním případě ještě podřadit pod kategorii plnění zákonem stanovených povinností, resp. výkonu zákonem předpokládaných oprávnění, nebo zda se již jedná
o exces z takovýchto možností. V případě úkonů osob zúčastněných na soudním jednání je prvním z kritérií pro posouzení této otázky to, zda předmětný zásah bezprostředně spočíval v realizaci jejich procesních práv a povinností. Z tohoto zorného úhlu je třeba vážit i případné užití eventuálních expresivních výrazů. Určujícím tak v tomto případě je zvážení obsahu příslušného sdělení a jeho vztahu k projednávanému předmětu řízení a současně i míry jeho akceptovatelnosti v rámci něho volených výrazů.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že při svém rozhodování
z uvedených zásad vycházel, věc takto posuzoval a dospěl tak k odůvodněnému závěru, že v dané věci není možno považovat uplatněný nárok za opodstatněný. Svůj závěr též přesvědčivě zdůvodnil.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je třeba z uvedených důvodů pokládat za správné. Proto Nejvyšší soud České republiky dovolání prvního žalobce zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když
v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření
k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb.,
o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 6.200,- Kč. Protože však v tomto případě byl učiněn pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalovaného snížit o 50 %, t.j. na částku 3.100,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalovaného proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalovaného činí 3.175,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu