ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1215.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1215/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně E. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) V. K., a 2) R. K., u obou adresa pro doručování R. oběma zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 271/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. dubna 2005, č. j. 25 Co 649/2004 - 118, ve znění opravného usnesení ze dne 10. dubna 2006, č. j. 25 Co 649/2004 - 155, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2005, č. j. 25 Co 649/2004 - 118, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 4 2006, č. j. 25 Co 649/2004 - 155, se odmítá.
II. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 10. 2004, č. j. 10 C 271/2002 - 97, se zastavuje.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby „soud určil, že je vlastnicí nemovitostí, a to rodinného domku čp. 52, pozemků st. p. č. 65 a p.p.č. 118, zapsaných na LV 95 pro obec a kat. území Ú. u Katastrálního úřadu v J.“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě kupní smlouvy ze dne 16. 9. 2002 převedla na žalované vlastnická práva k uvedeným nemovitostem, a protože jí ani v dodatečně určené lhůtě nezaplatili dohodnutou kupní cenu ve výši 150.000,- Kč, od této smlouvy dopisem doručeným žalovaným odstoupila.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 14. 10. 2004, č. j. 10 C 271/2002 - 97, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 8. 12. 2003, č. j. 10 C 271/2002 - 65, jímž žaloba byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2004, č. j. 25 Co 65/2004 - 84, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§212 odst. 5 o. s. ř.), spočívající v tom, že nebyly respektovány zásady uvedené v ust. §120 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť povinnost prokázat, že byl splněn dluh z kupní smlouvy leží na žalovaných. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 16. 9. 2002 uzavřela žalobkyně jako prodávající se žalovanými jako kupujícími kupní smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem za kupní cenu ve výši 150.000,- Kč, kterou se žalovaní zavázali zaplatit v den podpisu smlouvy. Právní účinky vkladu vlastnického práva žalovaných do katastru nemovitostí nastaly ke dni 4. 10. 2002. Dále bylo zjištěno, že dopisem zástupce žalobkyně ze dne 29. 10. 2002 byli žalovaní vyzváni „k zaplacení kupní ceny v části 75.000,- Kč do 8 dnů s tím, že jinak bude požadováno zaplacení vyšší částky nebo od smlouvy bude odstoupeno“. Přípisem ze dne 14. 11. 2002, doručeným žalovaným, žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila pro prodlení se zaplacením kupní ceny, která nebyla zaplacena ani v dodatečně přiměřené lhůtě (§517 odst. 1 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že žalovaní v řízení tvrdili, že dohodnutou kupní cenu žalobkyni zaplatili v hotovosti den podpisu kupní smlouvy, provedl soud prvního stupně důkaz výslechem účastníků řízení, výslechem svědků V. (manžela žalobkyně) a K. a dále výdajovými pokladními doklady realitní kanceláře, z nichž zjistil, že dne 13. 9. 2002 byla první žalované zaplacena částka 100.000,- Kč jako záloha za prodej bytu v M. B., a dne 16. 9. 2002 dalších 100.000,- Kč. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že bylo prokázáno tvrzení žalovaných, že kupní cenu ve výši 150.000,- Kč žalobkyni zaplatili v den uzavření kupní smlouvy v předpokoji notářky, která ověřovala podpisy účastníků kupní smlouvy, sepsané žalobkyní a jejím manželem, jenž vyplacené peníze několikrát přepočítal a žalovaným předal kupní smlouvu. Posléze žalobkyně podepsala žalovanými předložený tiskopis návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Soud prvního stupně uvěřil též tvrzení druhého žalovaného, že žalobkyně od nich později požadovala vyšší kupní cenu, než která byla dohodnuta, a jako nelogickou naopak považoval výzvu žalobkyně, jíž žalované žádala o zaplacení 75.000,- Kč, když kupní cena byla dohodnuta na částku 150.000,- Kč; přihlédl rovněž k výpovědi žalobkyně a jejího manžela, kteří uvedli, že vydání kupní smlouvy žalovaným bylo podmíněno tím, že kupní cena bude zaplacena. Při právním posouzení věci vycházel okresní soud z ust. §48 odst. 1 obč. zák. a dovodil, že odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy je neplatné, a žalobu o určení vlastnictví žalobkyně k předmětným nemovitostem proto zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 4. 2005, č. j. 25 Co 649/2004 - 118, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 4. 2006, č. j. 25 Co 649/2004 - 155, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Při rozhodování o věci samé vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dospěl k závěru, že žalovaní unesli důkazní břemeno ohledně jejich tvrzení, že dohodnutou kupní cenu žalobkyni zaplatili; předpoklady pro odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy podle ust. §517 odst. 2 obč. zák. tudíž nenastaly. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že žalobkyně i její manžel se při uzavírání kupní smlouvy chovali velmi opatrně, že manžel žalobkyně vypracoval návrh smlouvy, včetně formulace o splatnosti kupní ceny; osobně se též přesvědčili, že žalovaní obdrželi od realitní kanceláře dne 16. 9. 2002, tedy v den uzavření kupní smlouvy, v hotovosti peněžité plnění ve výši 100.000,- Kč za prodej bytu. Předtím dne 13. 9. 2002 jim byla vyplacena další částka 100.000,- Kč, což bylo prokázáno pokladními doklady realitní kanceláře. Dále odvolací soud vycházel ze svědecké výpovědi manžela žalobkyně, který uvedl, že s žalobkyní byli ochotni vydat žalovaným písemné vyhotovení kupní smlouvy až poté, kdy žalovaní beze zbytku splní dluh, a přihlédl i k výzvě žalobkyně ze dne 29. 10. 2002, v níž žalované požádala, aby jí „do 8 dnů zaplatili kupní cenu v části 75.000,- Kč“, přičemž poukázal na to, že žalobkyně nedokázala logicky vysvětlit důvod, pro který se tímto dopisem domáhala zaplacení pouhé poloviny kupní ceny namísto ceny v plné výši. Nelze tudíž vyloučit tvrzení žalovaných, že žalobkyně se tímto způsobem domáhala navýšení sjednané kupní ceny. Protože soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. §132 o. s. ř., je jeho rozhodnutí správné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. a v němž s poukazem na ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází se skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, že řízení je postiženo vadnou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel pouze z nepřímých důkazů a že proto nemohl dospět k závěru, že žalovaní unesli důkazní břemeno a prokázali, že jí zaplatili kupní cenu ve výši 150.000,- Kč již při uzavření kupní smlouvy dne 16. 9. 2002, neboť skutečnost, že od realitní kanceláře obdrželi celkem 200.000,- Kč neprokazuje, že jí tyto peníze předali. Výpověď jejího manžela, stejně jako dohoda, že žalovaní obdrží kupní smlouvu až po zaplacení kupní ceny, ani její dopis z 29. 10. 2002 k zaplacení částky 75.000,- Kč neprokazují, že kupní cena ve výši 150.000,- Kč byla žalovanými zaplacena. Tato výzva a rovněž i její žádost katastrálnímu úřadu, aby řízení o povolení vkladu vlastnického práva žalovaných do katastru nemovitostí byl zastaven z důvodu nezaplacení kupní ceny, naopak svědčí o tom, že kupní cena nebyla žalovanými zaplacena. Okolnost, že jim vydala kupní smlouvu a že podepsala návrh na vklad do katastru nemovitostí, byla odůvodněna tím, že jí tvrdili, že mají velké výdaje v souvislosti se stěhováním a že jí kupní cenu uhradí, což neučinili, a proto od smlouvy odstoupila. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby mu věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozsudky soudů obou stupňů a navrhli, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.
Žalobkyně v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně bylo sice usnesením odvolacího soudu zrušeno, avšak soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V posuzované věci žalobkyně v dovolání neuvedla, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s hodnocením důkazů v řízení provedených, a s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a zpochybňuje skutkový závěr soudu, že žalovaní prokázali, že jí zaplatili kupní cenu ve výši 150.000,- Kč při uzavření kupní smlouvy dne 16. 9. 2002, a současně dovozuje opačné skutkové závěry.
Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, který má povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o. s. ř.) občanský soudní řád nepřipouští (srov. §237 - 239 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobkyně směřuje „dovolání” přímo proti rozhodnutí soudu prvého stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti rozsudku okresního soudu, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání) v částce 3.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), a snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1, a zvýšená o 20 % podle §17 odst. 2 vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.075,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalované v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2006
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu