ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1310.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1310/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti G. M., a.s., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 129/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2004, č.j. 1 Co 376/2003-67, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce částku 6.325,- Kč jeho zástupci JUDr. Z. L., advokátu.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. července 2003, č.j. 37 C 129/2002-47, uložil žalované, aby podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen “o.z.”), zaplatila žalobci z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích částku 200.000,- Kč (výrok I.). Výrokem II. žalobu zamítl co do dále požadované částky 800.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2004, č.j. 1 Co 376/2003-67, podle ustanovení §220 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") tento rozsudek
v dotčeném výroku zčásti změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 100.000,- Kč, a zčásti jej (pokud bylo žalované uloženo zaplatit žalobci dalších 100.000,- Kč) podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shodně se soudem 1 stupně vyšel ze zjištění, že v inzerátu uveřejněném dne 24. října 2000 v periodiku “L. S.”, jehož zadavatelem byla žalovaná, bylo uvedeno: “Odkup pohledávek za firmou Z. /V. K./. Dluží Vám firma Z.? Naše společnost G.M., a.s. tyto dluhy odkoupí. Nabídněte. ” Ztotožnil se s jeho závěrem, že údaje o žalobci obsažené v tomto inzerátu jsou z objektivního hlediska neoprávněným zásahem do jeho osobnostních práv chráněných ustanovením §11 násl. o.z. Žalobce je v něm ve spojitosti s odkupem pohledávek za uvedenou firmou jmenovitě uveden včetně obchodního jména, pod nímž podniká, což navozuje závěr, že žalobce neplní řádně a včas své závazky, a že má tedy dluhy. Žalovaná, na níž spočívalo důkazní břemeno, pravdivost takového tvrzení neprokázala. Nadto ani nebyla
v obchodním styku se žalobcem, takže neměla vlastní reálné podklady pro tvrzenou existenci pohledávek za firmou Z.. Pravdivost tvrzení o existenci pohledávek nelze dovodit podle odvolacího soudu ani z výpovědi svědka Ing. J. D.
Za tohoto stavu je dána odpovědnost žalované podle ustanovení §13 o.z. Předmětné tvrzení dehonestuje profesní čest žalobce v podnikatelské sféře a snižuje jeho důstojnost a vážnost ve společnosti. Příslušelo by mu tak (především) zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 o.z., aby věc byla uvedena před čtenářskou veřejností
na pravou míru. Avšak ani to by nebylo postačující, takže s ohledem na okolnosti případu, za nichž k neoprávněnému zásahu došlo, a se zřetelem k závažnosti zásahu, shledal za přiměřené relutární zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. ve výši 100.000,- Kč, které by spolu s případným, avšak žalobcem nepožadovaným, zadostiučiněním podle ustanovení §13 odst. 1 o.z., bylo způsobilé vzniklou újmu zmírnit.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 10. května 2004, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná dne 2. července 2004 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 9. května 2005. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když se domnívá, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu považuje to, zda lze dovozovat, že byla dotčena občanská čest a lidská důstojnost fyzické osoby, když v důsledku jednání jiného byla omezena (dotčena) výhradně v oblasti svých podnikatelských aktivit. Má zato, že napadené rozhodnutí ve věci samé spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Současně vytýká, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka poukazuje na to, že žalovaná svým jednáním (t.j. publikováním předmětného inzerátu) směřovala do podnikatelské sféry žalobce. Nebyly tak zjištěny zásahy do osobnostní sféry žalobce chráněné občanským zákoníkem, ale žalobce prokazoval výlučně zásahy do jeho podnikatelské sféry. Dovolatelka se domnívá, že ochrana poskytovaná fyzickým osobám podle §11 až 13 o.z. je ochranou specifickou pro občanskoprávní oblast, nikoliv pro oblast práva obchodního. Zmíněná ustanovení jsou lex specialis sloužící ochraně občanů, zatímco ustanovení §44 násl. obchodního zákoníku slouží ochraně podnikatelů. Právní posouzení věci se proto mělo ubírat v intencích obchodního zákoníku. Žalovaná též poukázala na to, že soudem zjištěný skutkový stav odporuje provedeným důkazům, neboť úmysl žalované poškodit žalobce nebyl prokázán.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně
v odpovídajících výrocích, zrušil.
K dovolání se žalobce písemně vyjádřil především tak, že ve věci není dovolání přípustné. Konstatoval, že zmíněné ustanovení obchodního zákoníku řeší otázku nekalého soutěžního jednání. Vedle toho je samostatně upravena ochrana osobní cti a důstojnosti fyzických osob (§11 o.z.) a ochrana dobré pověsti právnických osob (§19b o.z.). Jde-li o zásah do občanské cti a lidské důstojnosti fyzické osoby, má právo
na ochranu osobnosti bez ohledu, zda zásah souvisí či nesouvisí s jejími podnikatelskými aktivitami. Proto navrhl, aby toto dovolání bylo odmítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle dovolacího soudu je třeba napadený rozsudek kvalifikovat jako rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.) v řešení otázky možnosti dotčení osobnostních práv fyzické osoby ve smyslu ustanovení §11 násl. o.z. v případech, kdy k zásahu, spočívajícím ve znevážení takové osoby, dojde v souvislosti s její podnikatelskou činností.
Dovolací soud poté uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v dovoláním napadeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalované není důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Pokud předmětné dovolání vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §13 odst. o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení), resp. nejevilo-li by se takovéto zadostiučinění postačujícím, zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost
ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Již zmíněné ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě, pokud byla dotčena v osobnostní sféře, mimo jiné umožňuje požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah
do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Ač je zřejmé, že sporem dotčený zásah se udál v souvislosti s podnikatelskou činností žalobce, soudy obou stupňů v souzené věci vycházely výlučně ze skutečnosti dotčení jeho osobnostních práv ve smyslu ustanovení §11 násl. o.z., aniž své úvahy např. podřadily pod úpravu obrany proti jednání majícímu charakter nekalé soutěže
ve smyslu ustanovení §44 násl. obchodního zákoníku. Dovolací soud pak má zato, že tento postup obou soudů byl správný. Není totiž možno přisvědčit názoru obsaženému v dovolání žalované, že ochrana poskytovaná fyzickým osobám podle §11 až 13 o.z., je ochranou specifickou pro občanskoprávní oblast, nikoliv však již pro ochranu fyzických osob, jde-li o jejich působení v oblasti práva obchodního, kdy zmíněná ustanovení jsou lex specialis sloužící ochraně občanů, zatímco ustanovení §44 násl. obchodního zákoníku slouží ochraně podnikatelů.
Je nutno vycházet ze skutečnosti, že za osobnost je považován člověk jako jednotlivec, jako subjekt poznání, resp. poznávání, prožívání a jednání ve své společenské podstatě i individuálních zvláštnostech, jako nejmenší sociální jednotka
i určitá psychofyzická a sociálně psychická struktura. Přes mnohost jednotlivých složek osobnosti je osobnost fyzické osoby vždy vnímána v její ucelenosti a nedělitelnosti.
Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. Protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, občanský zákoník této osobnostní sféře poskytuje odpovídající právní ochranu.
Byť v jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti, vždy však jde o bezprostřední a imanentní součásti lidské osobnosti. Z toho je nutno dovodit, že je nerozhodné při jaké příležitosti, resp.
v souvislosti s jakou činností, byla osobnostní integrita fyzické osoby zasažena.
Subjektivní osobnostní právo, resp. v jeho rámci jednotlivá subjektivní práva, jsou neoddělitelně spjata s osobností každé fyzické osoby jako individuality a suveréna, resp. s jednotlivými hodnotami, které tvoří celistvost osobnosti každé fyzické osoby
v její fyzické a morální jednotě. Prostřednictvím tohoto subjektivního osobnostního práva se osobnost každé fyzické osoby jako individuality a suveréna uplatňuje ve vztahu k jiným subjektům s rovným právním postavením. Je pak zřejmé, že významným a neoddělitelným právem fyzické osoby je právo na čest a důstojnost.
Jestliže tedy odvolací soud poukazuje na to, že dotčený zásah žalované objektivně dehonestuje profesní čest žalobce v podnikatelské sféře a snižuje tak jeho důstojnost a vážnost ve společnosti, je třeba učinit závěr, že popsaný útok žalované se dotýká osobnosti žalobce jako fyzické osoby ve smyslu ustanovení §11 násl. o.z. Této skutečnosti proto pak odpovídaly následné úvahy o satisfakční odpovědnosti žalované podle ustanovení §13 o.z.
Žalovaná ve svém dovolání současně uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. spočívající v tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod však v případech, kdy přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., uplatnitelný není. K tomuto dovolacímu důvodu proto nebylo možno přihlížet.
Z vyloženého vyplývá, že s ohledem na obsah dovolání je třeba rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku ve věci samé pokládat za správné. Proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když
v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření
k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb.,
o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 12.500,- Kč. Protože však v tomto případě byl učiněn pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 6.250,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalobce činí 6.325,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Pavel Pavlík,v.r.
předseda senátu