ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1480.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1480/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně N., veřejné obchodní společnosti, zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) AS B., spol. s r. o., zastoupenému opatrovníkem Mgr. P. M., justičním čekatelem Městského soudu v B., 2) P. P., a. s., zastoupenému advokátem, za účasti K. L. H. H., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně druhého žalovaného, zastoupeného advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 106/97, o dovolání druhého žalovaného a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 47 Co 457/2001 - 296, takto:
I. Dovolání druhého žalovaného a vedlejšího účastníka se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně po připuštění změny žaloby rozsudkem ze dne 14. 6. 2001, č. j. 50 C 106/97 - 214, určil, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce jako dlužník uzavřel s prvním žalovaným jako věřitelem dne 28. 4. 1994 smlouvu o půjčce
a zřízení zástavního práva včetně smlouvy příkazní o obstarání prodeje zastavené věci, podle které první žalovaný půjčil žalobci částku 7.000.000,- Kč na dobu 56 dnů
se smluvenými úroky ve výši 0,5 % denně; v čl. II. bylo zřízeno zástavní právo
k předmětným nemovitostem dlužníka a podle čl. III. byl první žalovaný pověřen obstaráním prodeje zastavených nemovitostí. Současně bylo ve smlouvě konstatováno, že žalobce podepisuje i kupní smlouvu na zastavené nemovitosti, v níž je jako kupující uveden věřitel, a že dlužník podepisuje též návrh na vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí a jeho zpětvzetí. Téhož dne byla uzavřena mezi žalobcem jako prodávajícím
a prvním žalovaným jako kupujícím kupní smlouva o prodeji předmětných nemovitostí
za kupní cenu 7.000.000,- Kč, která podle čl. III. smlouvy měla být vypořádána tak, že první žalovaný jako věřitel ze smlouvy o půjčce ze dne 28. 2. 1994 nebude požadovat další plnění na pokrytí své pohledávky; právní účinky vkladu této smlouvy do katastru nemovitostí nastaly ke dni 28. 2. 1994. Kupní smlouvou ze dne 3. 6. 1994 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 6. 6. 1994 prodal první žalovaný předmětné nemovitostí druhému žalovanému za dohodnutou kupní cenu ve výši 18.000.000,- Kč. Dále bylo zjištěno, že jako vlastník předmětných nemovitostí je v katastru zapsán druhý žalovaný. Soud prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů, včetně výpovědí svědků, vycházel z ust. §34, §37 odst. 1 a §39 a §46 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 28. 2. 1994 je absolutně neplatná, neboť „nelze platně uzavřít smlouvu kupní a smlouvu o půjčce, jejíž součástí je zřízení zástavního práva k totožným nemovitostem pro nesoulad shody vůle účastníků smluv s jejím projevem“. Navíc pokud by kupní smlouva měla sloužit jako zajišťovací institut k zajištění závazku ze smlouvy
o půjčce, byla by neplatná i podle §39 obč. zák., neboť by obcházela příslušná ustanovení občanského zákoníku o zajištění pohledávek. Z důvodu neplatnosti kupní smlouvy ze dne 29. 2. 1994 nemohlo dojít k jejich převodu kupní smlouvou ze dne 3. 6. 1994 na druhého žalovaného. Soud proto určovací žalobě vyhověl s tím, že naléhavý právní zájem
na požadovaném určení je dán, neboť „žalobce by se jinak při současném postoji žalovaných změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí nedomohl“.
K odvolání druhého žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 11. 2005, č. j. 47 Co 457/2001 - 269, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem, že kupní smlouva ze dne 28. 2. 1994 je absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák., neboť projev vůle žalobce směřující k uzavření smlouvy nebyl učiněn vážně, a že pokud by tato smlouva měla být určitým institutem sloužícím k zajištění závazku, byl by takový úkon neplatný podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona, když k zajištění pohledávky slouží jiné instituty přímo upravené zákonem. Jestliže tedy v dané věci bylo prokázáno, že „tvrzený právní titul k nabytí vlastnictví nemovitostí prvním žalovaným je absolutně neplatným, nemohl první žalovaný nabýt vlastnické právo k nemovitostem“ a jejich vlastníkem se proto nemohl stát ani druhý žalovaný. Za nedůvodnou považoval odvolací soud námitku druhého žalovaného, že vlastnictví k nemovitostem nabyl v dobré víře, neboť ta má právní význam pouze v případech, kde to stanoví zákon, „avšak do tohoto režimu projednávaná věc nespadá“. Tento názor nelze zvrátit ani odkazem na čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť ochrana vlastnického práva byla soudem poskytnuta, a to tomu subjektu (žalobci), který je vlastníkem předmětných nemovitostí podle zákona.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal v zákonné lhůtě druhý žalovaný dovolání (a dále vedlejší účastník, který se zcela ztotožnil s námitkami druhého žalovaného), doplněné dalším podáním doručeným soudu prvního stupně dne 23. 3. 2006, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) odst 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Především nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že žalobce má ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem
na požadovaném určení, a naopak má za to, že soud by mohl určovací žalobě vyhovět jen tehdy, byl-li by ve výroku rozsudku vyjádřen synallagmatický závazek účastníků neplatné smlouvy k vrácení plnění vyplývající z ust. §457 obč. zák., které je speciální k ust. §126 odst. 1 obč. zák. (viz např. Soudní rozhledy č. 6/2001, str. 181, Právní rozhledy č. 7/2000, str. 287, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 77/2000 a další). Z toho dovozuje, že žalobce se může domáhat plnění (splnění závazku - vrácení či vydání nemovitostí) pouze
za předpokladu, že sám splnil svůj závazek spočívající ve vrácení kupní ceny anebo je připraven takový závazek splnit. Dále namítá, že je nesprávný názor odvolacího soudu, že žalobce neuzavřel kupní smlouvu vážně (§37 odst. 1 obč. zák.), neboť podle obsahu „smlouvy o půjčce a zřízení zástavního práva včetně smlouvy příkazní o obstarání prodeje zastavené věci“ byl žalobce srozuměn jak s prodejem nemovitostí, tak i s půjčkou
se zřízením zástavního práva, přičemž s ohledem na důkazní situaci nelze bez dalšího dovozovat, že by některou z těchto alternativ nemyslel vážně. Prodávající (žalobce) měl nepochybně úmysl nemovitosti prodat, což vyplývá nejen z vlastního podpisu kupní smlouvy, ale z i dalších úkonů jím učiněných (zadání prodeje nemovitostí realitní agentuře, podpis návrhu na vklad vlastnického práva od katastru nemovitostí, tzv. smlouva o převzetí a zaplacení dluhu z 9. 6. 1994). To vyplývá i z toho, že žalobce původně určovací žalobu odůvodnil tím, že od kupní smlouvy uzavřené s právním žalovaným odstoupil (viz notářský zápis z 2. 5. 1994, NZ 80/94), tj. vycházel z toho, že smlouva je platná, a teprve
v návaznosti na v mezidobí uveřejněný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2204/99 tvrdil, že smlouva je absolutně neplatná. I pokud by se o neplatnost kupní smlouvy
v daném případě jednalo, šlo by o neplatnost podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona
a nikoliv o neplatnost podle §37 odst. 1 obč. zák. z důvodu nedostatku vážnosti vůle
při jejím uzavření. Podle názoru dovolatele je třeba rovněž přihlédnout k tomu, že
za situace, kdy účastníci projednávaných vztahů jsou obchodními společnostmi, jsou vztahy související s kupní smlouvou vztahy obchodněprávními, i když se předmětná kupní smlouva řídí ustanoveními občanského zákoníku. S ohledem na respektování základních principů právního státu by mělo být též vzato v úvahu, že druhý žalovaný nabyl vlastnická práva k předmětným nemovitostem v dobré víře. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokáty, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání nejsou přípustná.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci druhý žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), je po procesní stránce především skutečnost, že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný
pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků
a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem
na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21). Naléhavý právní zájem
na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. je dán, jestliže žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsán (srov. rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. 7 Co 2368/94, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 2/95, str. 25).
Jestliže v dané věci bylo zjištěno, že jako vlastník předmětných nemovitostí je
v katastru nemovitostí zapsán druhý žalovaný, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný názor na otázku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Názor dovolatele, že soud by mohl určovací žalobě vyhovět jen tehdy, „byl-li by
ve výroku rozsudku vyjádřen synallagmatický závazek účastníků neplatné smlouvy
k vrácení plnění vyplývající z ust. §457 obč. zák.“, není správný již z toho důvodu, že mezi žalobcem a druhým žalovaným synallagmatický právní vztah nevznikl, neboť žalobce byl z kupní smlouvy ze dne 28. 2. 1994 smluvním partnerem prvního žalovaného, nikoliv druhého žalovaného, a proto vrácení plnění z následně uzavřené neplatné kupní smlouvy
ze dne 3. 6. 1994, kterou druhý žalovaný uzavřel s prvním žalovaným, se druhý žalovaný může podle §457 obč. zák. domáhat proti prvnímu žalovanému jako druhé straně této kupní smlouvy. Poukaz dovolatele na uvedené judikáty a uveřejněné právní názory je nepřípadný, neboť se týkají řešení otázky, zda žalobce jako prodávající má ve smyslu ust.
§80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem poté, kdy od této smlouvy odstoupil z důvodu nezaplacení celé kupní ceny kupujícím.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Neplatnost právního úkonu podle §39 obč. zák. je neplatností absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva
a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou.
V posuzované věci bylo zjištěno, že dne 28. 4. 1994 uzavřel žalobce jako dlužník
s prvním žalovaným jako věřitelem „smlouvu o půjčce a zřízení zástavního práva včetně smlouvy příkazní o obstarání prodeje zastavené věci“, podle které první žalovaný půjčil žalobci částku 7.000.000,- Kč; v čl. II. bylo zřízeno zástavní právo k předmětným nemovitostem dlužníka. Z obsahu této smlouvy rovněž vyplývá, že v čl. I. bodu 4 účastníci smlouvy mimo jiné ujednali, že „na poskytnutou finanční částku dlužník kromě této smlouvy podpisuje i bezprotestní směnku vlastní a kupní smlouvu na předmět zástavního práva, že dlužník rovněž podepisuje návrh na vklad do katastru nemovitostí, zpětvzetí návrhu na vklad do katastru nemovitostí a to kupní a zástavní smlouvy, že věřitel dohodnutou finanční částku poskytuje teprve dnem vkladu zástavního práva v katastru nemovitostí, případně dnem, kdy je katastrálnímu úřadu doručen návrh na vklad dle podepsané kupní smlouvy, je-li tak dohodnuto a dlužník s tím souhlasí, což projevuje podepsáním návrhu na vklad změny vlastnických práv podle kupní smlouvy v katastru nemovitostí. Je tedy na volbě věřitele, jak bude postupovat“. V čl. II. bod 3. bylo dále dohodnuto, že „dlužník odevzdává v den podpisu této smlouvy veškeré doklady
k nemovitostem do úschovy po dobu trvání půjčky, že tyto doklady je věřitel oprávněn použít jednak při obstarání prodeje nemovitostí (propadná zástava), jednak pro případ, kdy tyto nemovitosti kupuje sám věřitel, v obou těchto případech pro potřeby své
i Katastrálního úřadu“. V čl. III. bod 1. účastníci smlouvy dále ujednali, že „v případě, že dlužník nevyrovná pohledávku věřitele vyplývající ze smlouvy o půjčce v určené době
a neučiní tak ani v průběhu a do konce sedmidenní ochranné lhůty, má věřitel právo uspokojit své nároky vůči dlužníkovi ze zastavených nemovitostí, tedy předmět zástavního práva prodat“. V čl. III. bodu 2 smlouvy bylo dohodnuto, že „pro případ nevyrovnání pohledávky dle bodu 1. článek III. pověřuje dlužník již okamžikem podepsání smlouvy
o půjčce věřitele obstaráním prodeje zastavených nemovitostí včetně všech úkonů souvisejících, že současně podepisuje i kupní smlouvu na zastavené nemovitosti, kde je jako kupující uveden věřitel, podepisuje návrh na vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí a jeho zpětvzetí a že věřiteli je dáno na výběr, zda podá návrh na vklad podepsané kupní smlouvy, kdy je sám věřitel kupujícím, do katastru nemovitostí, či zda obstará prodej zastavených nemovitostí třetím osobám. Kupní cena v kupní smlouvě se přitom sjednává na 7.000.000,- Kč“. Téhož dne byla uzavřena mezi žalobcem jako prodávajícím a prvním žalovaným jako kupujícím kupní smlouva o prodeji předmětných nemovitostí za kupní cenu 7.000.000,- Kč, která podle čl. III. smlouvy byla mezi účastníky smlouvy vypořádána tak, že kupující jako věřitel (první žalovaný) ze smlouvy o půjčce
ze dne 28. 2. 1994, nebude nadále požadovat od prodávajícího jakékoli další plnění
na pokrytí své pohledávky vůči prodávajícímu, jinak vyplývající z uvedené smlouvy
o půjčce a bude považovat veškeré závazky prodávajícího vůči sobě nadále za zapravené“.
Odvolacímu soudu nelze v dané věci vytýkat nesprávné právní posouzení, jestliže kupní smlouvu ze dne 28. 2. 1994 uzavřenou mezi žalobcem a prvním žalovaným jako kupujícím o převodu předmětných nemovitostí posoudil jako neplatný právní úkon podle
§39 obč. zák. z důvodu, že jejím skutečným smyslem bylo sjednání tzv. propadné zástavy.
Zásadně je třeba vycházet z toho, že zástavní právo slouží k zajištění pohledávky
a jejího příslušenství tím, že v případě jejího řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení ze zastavené věci (srov. §151a odst. 1 a §151f obč. zák. ve znění účinném k datu uzavření smlouvy o půjčce a zřízení zástavního práva včetně smlouvy příkazní o obstarání prodeje zastavené věci a kupní smlouvy). I podle
§152 obč. zák. ve znění nyní účinném zástavní právo slouží k zajištění pohledávky
pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Zástavní právo umožňuje zástavnímu věřiteli, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ust. §39 obč. zák. Je proto absolutně neplatná smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka byla uspokojena tím, že na zástavního věřitele přejde vlastnictví zástavního dlužníka k zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn.
21 Cdo 2204/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12/2000, pod č. 131, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000).
V souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou je tudíž i závěr odvolacího soudu, že první žalovaný se na základě absolutně neplatné kupní smlouvy ze dne
28. 2. 1994 vlastníkem předmětných nemovitostí nestal. Při obecně platné zásadě občanského zákoníku, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, se tudíž vlastníkem předmětných nemovitostí nestal ani druhý žalovaný na základě kupní smlouvy ze dne 30. 9. 1996 uzavřené s prvním žalovaným, neboť i takovýto převod je neplatný. Okolnost, zda druhý žalovaný byl při uzavírání smlouvy v dobré víře, že nemovitosti nabývá od vlastníka, je zde nerozhodná. Dobrá víra v tomto směru má totiž právní význam jen tehdy, stanoví-li to zákon (srov. například §486 obč. zák.), a tak tomu v daném případě není.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele, že vztah založený kupní smlouvou ze dne 28. 2. 1994 je vztahem obchodněprávním, neboť kupní smlouva o převodu nemovitostí
se řídí občanským zákoníkem (§588 a násl. obč. zák.) a platnost tohoto právního úkonu se posuzuje podle obecných ustanovení občanského zákoníku.
Protože kupní smlouva ze dne 28. 2. 1994 je absolutně neplatná podle §39 obč. zák., je nadbytečné zabývat se námitkami dovolatele, jimiž projevuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že kupní smlouva je neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák., neboť
na výsledku dovolacího řízení to nemůže ničeho změnit, tedy přivodit pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve věci.
K námitkám dovolatele v podání doručeném soudu prvního stupně dne 23. 3. 2006, nazvaném doplnění odůvodnění dovolání, nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k podání dovolání, která vzhledem k doručení napadeného rozsudku odvolacího soudu dne 6. 12. 2005 druhému žalovanému skončila dne 6. 2. 2006.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., neboť je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou, a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání druhého žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva
a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Vedlejší účastník má podle této úpravy zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo
s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby
pro zmatečnost při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit (srov. ustanovení §203 odst. 1 a §231 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném
od 1. 1. 2001), zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Tento výklad (pomocí argumentu e silentio legis) je zastáván i v právnické literatuře (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M., Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, Praha C. H. Beck, 2001, s. 995, bod 2.) a odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání vedlejšího účastníka na straně druhého žalovaného odmítl podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno někým, kdo k tomu není oprávněn.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. l a §151 odst. 1 o. s. ř., když druhý žalovaný ani vedlejší účastník nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a ostatním účastníkům náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2006
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu