ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1520.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1520/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o určení, že žalobce je oprávněn zpracovávat požárně bezpečnostní řešení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 4/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č. j. 11 Co 308/2004 - 124, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, č. j. 11 Co 308/2004 - 124, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 4. 2004, č. j. 12 C 4/2003 - 101, se zrušují a řízení se zastavuje.
II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Ministerstvu vnitra ČR
k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal „určení, že je oprávněn zpracovávat požárně bezpečnostní řešení na podkladě odborné způsobilosti Z - 1032/97 ze dne 16. 12. 1997 a že tato způsobilost je druhým režimem a oprávněním ke zpracování požárních bezpečnostních řešení v rozsahu §34 zák. č. 360/1992 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 168/1995 Sb.” Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě osvědčení o odborné způsobilosti, které mu bylo vydáno Ministerstvem vnitra dne 16. 12. 1997 pod č. Z -1032/97, je podnikatelem
s předmětem podnikání hasičská bezpečnostní služba; při výkonu této podnikatelské činnosti mu vzniká škoda, neboť státní orgány, zejména stavební úřady, ho nepovažují
za osobu oprávněnou zpracovávat požárně bezpečnostní řešení staveb s odůvodněním, že nemá potřebnou autorizaci, čímž prakticky dochází k likvidaci jeho podnikání.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, č. j. 12 C 4/2003 - 101, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že podle živnostenského listu vydaného OŽÚ Okresního úřadu M. B. ze dne 16. 9. 1996 je žalobce podnikatelem s předmětem podnikání technicko-organizační činnost v oblasti požární ochrany, a že dne 16. 12. 1997 mu bylo Ministerstvem vnitra ČR vydáno osvědčení Z-1032/97, že je osobou odborně způsobilou podle §11 zákona ČNR č. 133/1985 Sb.,
o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů. Dále bylo z výpisu z obchodního rejstříku firmy S., h. s., s. r. o., zjištěno, že žalobce je jednatelem této firmy
s předmětem podnikání hasičská bezpečnostní služba, technicko-organizační činnost
v oblasti požární ochrany a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Soud prvního stupně dovodil, že Ministerstvo vnitra ČR je orgánem státu, který jej má v této věci „zastupovat“, neboť podle §23 zák. č. 203/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon ČNR č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění zákona ČNR č. 425/1990 Sb. a zákona č. 40/1994 Sb., jsou Ministerstvo vnitra a okresní úřady ústředními orgány na úseku požární ochrany. Poukázal na ust. §11 odst. 1 zák. č. 203/1994 Sb., podle kterého se odborná způsobilost fyzických osob k výkonu činností podle §6 odst. 1 a §16 odst. 1 tohoto zákona získává absolvováním vysoké škody ve studijním oboru požární ochrany nebo střední škody požární ochrany anebo absolvováním odborné přípravy v oboru požární ochrany a složením zkoušky odborné způsobilosti před komisí ustavenou Ministerstvem vnitra, které těmto osobám vydává osvědčení o odborné způsobilosti. Protože právě o tom, k jaké činnosti žalobce opravňuje osvědčení vydané mu Ministerstvem vnitra dne 16. 12. 1997 podle §11 odst. 1 zák. č. 203/1994 Sb., je veden tento spor, je Ministerstvo vnitra orgánem, který může rozsah činnosti, k níž se oprávnění a za jakých podmínek vydává,
v řízení nejlépe osvětlit. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. na požadovaném určení, neboť z výpovědi žalobce i z provedených listinných důkazů vyplývá, že k porušení tvrzeného práva žalobce a tím ke vzniku tvrzené škody na jeho straně již došlo; žaloba na určení by tedy v daném případě nesplnila preventivní ochranu, neboť lze žalovat na plnění, což žalobce již ostatně učinil, a v rámci tohoto řízení o náhradu škody bude vyřešen celý obsah a dosah sporného práva (oprávnění) žalobce, přičemž otázka, zda žalobce je oprávněn zpracovávat požárně bezpečnostní řešení staveb bude soud posuzovat jako otázku předběžnou.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2005, č. j. 11 Co 308/2004 - 124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho právními závěry. V odůvodnění svého rozhodnutí především uvedl, že soud není orgánem akademického řešení právních sporů bez praktického právního dopadu a že rozhoduje v konkrétních případech o porušení nebo ohrožení práva, jestliže je
na požadovaném určení dán naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř.
S poukazem na ust. §11 odst. 1 zák. ČNR č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, podle kterého funkci technika požární ochrany - specialisty požární ochrany, mohou vykonávat jen pracovníci s požadovanou odbornou způsobilostí, přičemž obsah této způsobilosti a osvědčení stanoví obecně závazný předpis (odst. 2 tohoto ustanovení), na ust. §52 vyhl.
č. 21/1996 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o požární ochraně, a na ust. §34 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, jehož se žalobce dovolává, dovodil, že dnem 31. 12. 1997 pozbylo platnosti osvědčení udělené mu Ministerstvem vnitra podle §11 zák. č. 133/1985 Sb. a že ze zákonné úpravy provedené zákonem č. 360/1992 Sb. je zřejmé, že žalobce není osobou, která je oprávněna k činnosti podle §34 tohoto zákona, neboť tento zákon se na podnikatelskou činnost žalobce nevztahuje (a tedy ani nález Ústavního soudu vydaný k ust. §34 tohoto zákona). Dospěl proto k závěru, že určovací žaloba není v daném případě důvodná, neboť práva, jehož určení se žalobce domáhá, mu nenáleží, a nemůže tak mít naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. na jeho určení. Za této situace je pak již nerozhodné, proti jakému subjektu žalobce určovací žalobu uplatnil, neboť důvody pro zamítnutí žaloby spočívají
v nedostatku aktivní legitimace žalobce, jemuž nesvědčí právo, jehož určení se domáhá.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust.
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že oprávnění, jehož určení se domáhá, mu nenáleží, a že tudíž nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Poukazuje na to, že je fyzická osoba, která se domáhá u soudu jako jediného orgánu, jenž může určit a rozhodnout, zda podle vydaného osvědčení o odborné způsobilosti ze dne 16. 12. 1997 je oprávněn ke zpracovávání požárně bezpečnostního řešení staveb, protože
i z této problematiky skládal zkoušku před komisí Ministerstva vnitra, včetně znalostí podle §6 odst. 3 písm. b) vyhl. č. 21/1996 Sb. v souvislosti s ust. §19 odst. 2 této vyhlášky. Za nesprávný považuje názor odvolacího soudu, že platnost osvědčení, které mu bylo vydáno dne 16. 12. 1997, skončila dnem 31. 12. 1997, a namítá, že ust. §11 zákona
č. 133/1986 Sb., ve znění zákona č. 203/1994 Sb., již nerozlišuje dvě odbornosti, nýbrž
od roku 1995 stanoví jen odborně způsobilou osobu, která převzala znalosti obou dřívějších dělených odborností. Odvolací soud však při svém rozhodnutí vycházel ze znění zákona o požárně ochraně před novelou provedenou zákonem č. 203/1994 Sb., podle něhož žalobce skládal zkoušku odborné způsobilosti. Ust. §52 vyhl. č. 21/1996 Sb. se podle jeho názoru vztahuje jen na bývalé dělené způsobilosti získané podle §11 zákona č. 133/1986 Sb. ve znění do konce roku 1994, které měly platnost do 31. 12. 1997, avšak toto ustanovení se nevztahuje na odbornou způsobilost získanou po roce 1995 podle §11 zák. č. 203/1994 Sb. Osvědčení Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1997 pod č. Z - 1032/97 bylo vydáno podle vyhl. č. 21/1996 Sb. a je platné, když žalobce skládal zkoušky z požární bezpečnosti staveb a tato zvláštní odbornost není žádným právním předpisem ukončena a nelze ji přehlížet v souvislosti s ust. §34 zákona č. 360/1992 Sb. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a nejprve se zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ust. písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda je dán naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. na určení, že žalobce je oprávněn zpracovávat požárně bezpečnostní řešení na podkladě osvědčení o odborné způsobilosti vydané Ministerstvem vnitra dne 16. 12. 1997 pod č. Z -1032/97 a že tato způsobilost je druhým režimem a oprávněním ke zpracování požárních bezpečnostních řešení v rozsahu §34 zák. č. 360/1992 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 168/1995 Sb., a dále otázku aktivní věcné legitimace žalobce ve sporu. Posouzení těchto otázek soudem podle ust. §80 písm. c) o. s. ř. a z hlediska existence či neexistence aktivní věcné legitimace žalobce ve sporu v sobě zahrnuje i bez výslovného vyjádření kladný závěr
o existenci pravomoci soudu. Vzhledem k tomu, že tyto otázky dosud nebyly
v rozhodování dovolacího soudu řešeny, a protože posouzení uvedených otázek bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z těchto hledisek rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je
v tomto směru přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soud ve smyslu ust. §242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné, neboť rozhodnutí o určovací žalobě
z hlediska uvedených otázek brání nedostatek pravomoci soudu.
Podle ust. §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle odst. 2 tohoto ustanovení spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona. Podle odst. 3 tohoto ustanovení jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Podle odst. 4 tohoto ustanovení pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (tj. zákon č. 150/2002, soudní řád správní).
Podle ust. §23 zákona č. 203/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění zákona České národní rady
č. 425/1990 Sb. a zákona č. 40/1994 Sb., ve znění do 30. 9. 2002, jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 1995, orgány státní správy na úseku požární ochrany jsou Ministerstvo vnitra a okresní úřady. Úkoly státní správy na úseku požární ochrany stanovené na základě tohoto zákona plní v přenesené působnosti také obce. Podle §24 odst. 1 písm. h) tohoto zákona Ministerstvo vnitra řídí odbornou přípravu na úseku požární ochrany.
Podle §11 cit. zákona odborná způsobilost fyzických osob k výkonu činností podle §6 odst. 1 a §16 odst. 1 se získává absolvováním vysoké škody ve studijním obou požární ochrany nebo střední škody požární ochrany. Tato odborná způsobilost se získává též absolvováním odborné přípravy v oboru požární ochrany a složením zkoušky odborné způsobilosti před komisí ustavenou Ministerstvem vnitra. Osvědčení o odborné způsobilosti těmto osobám vydává Ministerstvo vnitra. Podle odst. 2 tohoto ustanovení Ministerstvo vnitra může osobám, které získaly odbornou způsobilost podle odstavce 1, osvědčení o odborné způsobilosti odejmout, vykazují-li ve své činnosti závažné nedostatky. O odnětí osvědčení o odborné způsobilosti rozhoduje Ministerstvo vnitra
na návrh orgánu vykonávajícího státní požární dozor. Podle odst. 3 tohoto ustanovení podrobnosti o ověřování odborné způsobilosti, vydávání a odnímání osvědčení a o ustavení komise stanoví právní předpis. Tímto předpisem je vyhláška Ministerstva vnitra č. 21/1996 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 133/1985 Sb.,
o požární ochraně, ve znění zákona České národní rady č. 425/1990 Sb., zákona č. 40/1994 Sb. a zákona č. 203/1994 Sb.
Podle §6 odst. 1 citované vyhlášky komise podle §11 odst. 1 zákona se ustavuje
z příslušníků H. z. s. České republiky a z dalších odborníků
v oblasti požární ochrany. Podle odst. 4 tohoto ustanovení těm, kteří úspěšně vykonali zkoušku, se vydá osvědčení o odborné způsobilosti.
Z uvedeného vyplývá, že pravomoc státní správy na úseku požární ochrany podle zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění zákona č. 429/1992 Sb., zákona
č. 40/1994 Sb. a zákona č. 203/1994 Sb., vykonává Ministerstvo vnitra a v přenesené působnosti obce (do 31. 12. 2002 též okresní úřady – srov. část. čtyřicátou šestou, čl. XLVI, bod 2. zákona č. 32082002 Sb.). Ministerstvo vnitra mimo jiné řídí odbornou přípravu na úseku požární ochrany [§24 odst. 1 písm. h) tohoto zákona] a osobám, které složily zkoušku odborné způsobilosti před komisí ustavenou Ministerstvem vnitra, vydává osvědčení o odborné způsobilosti (§11 odst. 1 cit. zákona). Protože požadavek žalobce, „aby bylo určeno, že je oprávněn zpracovávat požárně bezpečnostní řešení staveb
na podkladě osvědčení o odborné způsobilosti, které mu bylo vydáno Ministerstvem vnitra podle §11 odst. 1 zák. č. 133/1985 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dne 16. 12. 1997 pod č. Z -1032/97, a že tato způsobilost je druhým režimem a oprávněním ke zpracování požárních bezpečnostních řešení v rozsahu §34 zák. č. 360/1992 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 168/1995 Sb.”, nelze zařadit mezi vztahy soukromoprávní, tj. občanskoprávní, pracovní, rodinné ani obchodní (§7 odst. 1 o. s. ř.), nýbrž jde o spor vyplývající z předpisu správního práva, mohla by být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci pouze ve smyslu ust. §7 odst. 3 o. s. ř., jestliže to stanoví zákon. Vzhledem k tomu však, že zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, neumožňuje ingerenci soudů do vztahů upravených tímto zákonem, je zřejmé, že pravomoc soudu
k projednání a rozhodnutí v dané věci v občanském řízení sporném není dána ani podle ust. §7 odst. 3 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že názor implicitně obsažený v rozhodnutí odvolacího soudu, že je dána pravomoc soudu k posouzení otázky, zda je dán naléhavý právní zájem
na určení, že „žalobce je oprávněn zpracovávat požárně bezpečnostní řešení na podkladě odborné způsobilosti Z -1032/97 ze dne 16. 12. 1997 a že tato způsobilost je druhým režimem a oprávněním ke zpracování požárních bezpečnostních řešení v rozsahu §34 zák. č. 360/1992 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 168/1995 Sb.“, a otázky aktivní legitimace žalobce v tomto sporu, není správný. Protože dovoláním napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudu [§229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], a protože uvedenou vadou je postiženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky tyto rozsudky - aniž se mohl dále věcí zabývat - zrušil (§243b odst. 3 o. s. ř.), řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci orgánu, do jeho pravomoci náleží (§243b odst. 4 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první,
§224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu