ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1578.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1578/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců: a) E. R. F., b) I. A., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) B. P., 2) Městu R., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 357/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze dne 11. prosince 2003, č.j. 29 Co 49/2003-74, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit druhému žalovanému
na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 14.11.2000 se žalobci domáhali určení, že „zůstavitel E. F., zemřelý dne 28.12.1992, byl ke dni své smrti vlastníkem ideální 1/3 domu č.p. 982 spolu s původní stavební parcelou č. 939/1 o výměře 762 m2, ideální 1/3 původní (stavební) parcely č. 939/2 o výměře 1755 m2 s ideální 1/3 na ní stojícího průmyslového objektu bez č.p., dále ideální 1/3 původní parcely č. 639/3 o výměře 175 m2, ideální 1/3 původní parcely č. 639/1 o výměře 316 m2 a ideální 1/3 původní parcely č. 640/1
o výměře 907 m2, vše původně zapsáno ve vložce pozemkové knihy č. 967 pro k.ú. R.“ a že „ideální 1/3 strojního zařízení tvořícího příslušenství provozních objektů veřejné obchodní společnosti R. F. – domu č.p. 982 a průmyslového objektu bez č.p. stojícího na původní stavební parcele č. parc. 939/2 a sestávajícího se z 60-ti ks tkalcovského stavu Bukskin, 7-mi ks soukacího stroje, 2 ks snovacího stroje, 2 ks motacího stroje, 1 ks združovacího stroje, 1 ks skacího stroje, 2 ks kalandrovacího stroje, 1 ks postřihovacího stroje, 1 ks měřícího a navinovacího stroje, 5 ks prutových stavů na výrobu epinglé a 1 ks napínacího bubnového stroje k úpravě epinglé“.
Rozsudkem ze dne 6.8.2002, č.j. 19 C 357/2000-41, Okresní soud v Děčíně žalobu žalobců zamítl (výrok I.); rozhodl, že žalobci jsou povinni nahradit společně a nerozdílně 1. žalovanému náklady řízení ve výši 2.150,- Kč a 2. žalovanému náklady řízení ve výši 2.150,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. a III.); rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku ve výši 1.000,- Kč (výrok IV.). Vycházel ze závěru, že předmětný majetek byl „po právu“ konfiskován dekretem
č. 108/1945 Sb. a vlastnické právo přešlo na stát a z něj na další nabyvatele a že zůstavitel v okamžiku smrti předmětný majetek nevlastnil.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11.12.2003, č.j. 29 Co 49/2003-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že „ve vztahu mezi žalobci a prvou žalovanou“ nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit druhému žalovanému na nákladech odvolacího řízení 11.025,- Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku „u Mgr. M. H.“ (výrok II.). Dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že „žalobci neprokázali, že by jejich otec E. F. v okamžiku své smrti, tj. ke dni 28.12.1992, vlastnil v podílu jedné třetiny uvedené nemovitosti a další movité věci ve výrokové části rozsudku okresního soudu uvedené“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž za otázku
po právní stránce zásadního významu považují otázku, „zda lze považovat správní akt – konfiskační výměr dle dekretu č. 108/1945 Sb. za pravomocný, ačkoli je adresován non-subjektu, konkrétně „firmě R. F.“, která nebyla v rozhodné době nositelkou práv a povinností, tj. nebyla subjektem práva“. Namítají, že „konfiskace předmětného majetku nebyla řádným způsobem zakončena“; že „majetek nemohl nikdy přejít na stát a tedy ani na žalovaného“ a že „označení majetku tří fyzických osob pomocí jména Firma R. F. není pouhou nepřesností, nýbrž vadou zakládající nicotnost aktu“. Navrhují, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobci v posuzovaném případě dovozují přípustnost dovolání z ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž za otázku po právní stránce zásadního významu považují otázku, „zda lze považovat správní akt – konfiskační výměr dle dekretu
č. 108/1945 Sb. za pravomocný, ačkoli je adresován non-subjektu, konkrétně „firmě R. F.“, která nebyla v rozhodné době nositelkou práv a povinností, tj. nebyla subjektem práva“; namítají, že „konfiskace předmětného majetku nebyla řádným způsobem zakončena“; že „majetek nemohl nikdy přejít na stát a tedy ani
na žalovaného“ a že „označení majetku tří fyzických osob pomocí jména Firma R. F. není pouhou nepřesností, nýbrž vadou zakládající nicotnost aktu“.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam, neboť je výrazem standardní soudní judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.12.2002, sp.zn.
22 Cdo 2148/2004; rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.7.1999, sp.zn. 2 Cdon 1544/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 12, ročník 2000; rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.12.1988, sp.zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11, ročník 2000). Současně nelze přehlédnout, že posuzovaná věc, včetně dovolatelem namítané právní otázky, byla prejudikována Ústavním soudem České republiky (srov. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 9.10.2001, sp.zn. I. ÚS 175/2000).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců není přípustné ani podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, jsou žalobci povinni ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalovaným náklady, které v dovolacím řízení vynaložili.
Prvnímu žalovanému v dovolacím řízení žádné nálady nevznikly.
Druhý žalovaný vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyplývá, že advokátce zastupující v dané věci druhého žalovaného náleží odměna ve výši 2.500,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 2.575,- Kč jsou žalobci povinni společně a nerozdílně zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokátky, která druhého žalovaného
v dovolacím řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu