ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1627.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1627/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně E. B., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Č. P., a.s., 2) Š. U., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pod sp. zn. 16 C 47/2001, o dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2004, č.j. 1 Co 147/2004-142, takto:
I. Dovolání první žalované proti části výroku I. o změně rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované ve věci samé a o náhradě nákladů řízení, a ve výroku IV. rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 21. září 2004, č.j. 1 Co 147/2004-142, se zamítá.
II. Dovolání první žalované proti části výroku I. uvedeného rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované ve věci samé, se odmítá.
III. První žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně částku 6.325,- Kč její zástupkyni, advokátce.
IV. Dovolání první žalované proti výroku II. uvedeného rozsudku odvolacího soudu se odmítá s tím, že v této souvislosti nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. září 2003, č.j. 16 C 47/2001-107, zamítl výrokem I. žalobu, aby první žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a touto žalovanou. Výrokem III. uložil druhé žalované povinnost zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč, zatímco výrokem IV. žalobu proti toto žalované zamítl co
do částky 200.000,- Kč. Výrokem V. rozhodl o povinnosti zaplatit soudní poplatek a výrokem VI. o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou.
K odvolání žalobkyně a druhé žalované Vrchní soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 21. září 2004, č.j. 1 Co 147/2004-142, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované ve věci samé změnil tak, že tato žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 150.000,- Kč, zatímco ve zbytku v tomto vztahu tento rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi první žalovanou a žalobkyní před soudem prvního stupně.
Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhé žalované ve věci samé tak, že zamítl žalobu, aby tato žalovaná zaplatila žalobkyni 100.000,- Kč. Ve zbývající části v tomto vztahu rozsudek krajského soudu potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrokem III. potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o soudním poplatku. Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal v úvahu především skutkové zjištění, že dne 24. srpna 1998 druhá žalovaná jako zaměstnankyně první žalované (která byla současně provozovatelem osobního vozu) vykonávala pro ni služební cestu, v jejímž rámci zavinila dopravní nehodu. Při ní zemřel manžel žalobkyně pan P. B. Došlo tak k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně, konkrétně do jejího soukromí, jehož součástí je rodinný život zahrnující vztahy mezi blízkými příbuznými, sociální a morální vztahy, právo vytvářet, udržovat a rozvíjet vzájemné vztahy a v jejich rámci naplňovat vlastní osobnost. Rodinný život žalobkyně byl úmrtím jejího manžela nereparovatelným způsobem ukončen, takže jakékoliv (případné) morální zadostiučinění je zcela nepostačující. Při vymezení odpovědného subjektu, odvolací soud odkázal na analogické užití ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a dovodil (na rozdíl od soudu prvního stupně) odpovědnost první žalované. Připomněl, že skutečnost, že nedbalostní jednání druhé žalované bylo kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1 a 2 trestního zákona, na odpovědnosti první žalované nic nemění, jestliže ke vzniku nemajetkové újmy došlo v souvislosti s plněním pracovních úkolů druhé žalované pro první žalovanou. Nedbalostní jednání zaměstnance není excesem, který by první žalovanou jako zaměstnavatele druhé žalované zbavoval odpovědnosti.
Při stanovení výše náhrady nemajetkovém újmy v penězích odvolací soud vycházel z objektivního hlediska, podle něhož smrt blízké osoby znamená zcela neodčinitelnou újmu. Mimo jiné přihlédl též ke skutečnosti, že se žalobkyni dostalo již morální satisfakce rozsudkem, jímž byla druhá žalovaná odsouzena v trestním řízení, které proti ní bylo vedeno v souvislosti s popsanou dopravní nehodou.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl dne 26. října 2004 doručen první žalované, přičemž téhož dne nabyl právní moci.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I., II. a IV. napadla první žalovaná dne 15. prosince 2004 včasným dovoláním. Připomíná, že dovolání ve věci je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Současně činí odkaz na zákonné důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. Dovolatelka především zdůrazňuje, že uvedenou dopravní nehodu mající
za následek smrt manžela žalobkyně způsobila druhá žalovaná, která v této souvislosti byla odsouzena v trestním řízení. Nesouhlasí s užitím ustanovení §420 odst. 2 o.z., neboť v souzeném případě nejde o náhradu škody, ale o náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. Má zato, že toto ustanovení není možno aplikovat ani v rámci analogie ve smyslu ustanovení §853 o.z. Je zde proto dána přímá odpovědnost druhé žalované, když první žalovaná nebyla původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Konečně nesouhlasí ani s výší přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích, když za dostatečnou považuje částku, kterou přisoudil soud prvního stupně.
Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek Vrchního soudu v Praze v napadených výrocích zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
K dovolání prvé žalované se písemně vyjádřila žalobkyně. Uvedla, že odvolací soud dostatečně vyložil právní názor, která z obou žalovaných odpovídá
za nemajetkovou újmu, která jí vznikla. V zásadě se též ztotožňuje s posouzením výše odvolacím soudem přiznané náhrady nemajetkové újmy v penězích, které není podle jejího názoru nepřiměřené. Navrhla proto, aby dovolání bylo zamítnuto, a aby jí byla přisouzena náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo v této věci podáno oprávněnou osobou, za níž jedná podle ustanovení §21 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ve spojení ustanovením §241 odst. 1 a 2 písm. b) téhož procesního předpisu zaměstnanec mající právnické vzdělání, stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání, přičemž dospěl k těmto závěrům:
Dovolání první žalované proti části výroku I. o změně rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal tento výrok v uvedené části
v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je současně povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však zjištěny nebyly.
Pokud první žalovaná fakticky uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak ten se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené
v její osobnostní sféře mimo jiné umožňuje požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo
na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je
v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Jak již bylo naznačeno, soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly
s přihlédnutím k ustanovení §11 násl. o.z. Dovolatelka nezpochybňuje skutečnost, že popsaným způsobem byla zasažena osobnostní sféra žalobkyně. Uvádí však v pochybnost určení subjektu povinného žalobkyni poskytnout v této souvislosti přiměřené zadostiučinění – v daném případě ve formě náhrady nemajetkové újmy v penězích.
Odvolací soud při určení odpovědného subjektu za tento zásah správně vyšel
ze zásady, podle níž jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou či fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické či fyzické osoby, postihují občanskoprávní sankce podle §13 o. z. samotnou právnickou či fyzickou osobu při analogickém užití ustanovení §420 odst. 2 o.z. ve spojení
s ustanovením §853 o.z. (zde lze ovšem připomenout, že v posuzovaném případě by zřejmě byla přiléhavější analogická aplikace ustanovení §427 násl. o.z. ve spojení
s §853 cit. zákona, neboť odpovědnost žalované za dotčení osobnostních práv žalobců je vyvozována v souvislosti se zásahem, který byl vyvolán zvláštní povahou provozu dopravního prostředku).
Předpokladem analogického užití ustanovení §420 o.z. v daném případě je, že činnost pracovníka (druhé žalované) zcela zřejmě nepostrádala místní časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění úkolů právnické osoby, když v řízení nebylo zpochybňováno, že by druhá žalovaná v době předcházející bezprostředně dopravní nehodě, kterou zavinila, neplnila úkoly vyplývající z činnosti první žalované, a že by se tak dopustila v tomto smyslu excesu (obdobně lze srovnat rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2003, sp.zn. 30 Cdo 73/2003).
Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Jestliže občanský zákoník v §13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích, pak zde ovšem současně nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Ustanovení §13 o.z. pouze hovoří
o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a zjištěné okolnosti,
za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo.
V souzeném případě došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobkyně chráněného §11 o.z., jehož součástí je i rodinný život, kdy z objektivního pohledu je ztráta jednoho z členů tohoto společenství zcela neodčinitelnou újmou, která stíhá jeho zbývající členy, takže náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. je možno chápat jako přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu.
Ustanovení §13 odst. 2 o.z. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby, a to za situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 o.z. Podle ustanovení §13 odst. 3 o.z. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a
k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Je jistě faktem, že určení výše nároku
na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy.
Z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených zásad vycházel a posouzením výše odůvodněné náhrady nemajetkové újmy v penězích se zabýval náležitě. Odvolací soud tak na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že popsaným způsobem došlo k zásahu do práv žalobkyně ze strany první žalované, přičemž i odpovídajícím způsobem posoudil výši přiznané náhrady nemajetkové újmy v penězích. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v uvedeném výroku správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto dovolání první žalované jako nedůvodné v této části zamítl.
Pokud pak dovolání první žalované fakticky směřuje též proti části výroku I. uvedeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované ve věci samé, pak v této části není uvedené dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, které byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Nelze přitom brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost vzniku takové újmy, kterou je možno odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.
V souzené věci dovolání první žalované směřuje i proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen ve vztahu k ní zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Protože tak nejde o výrok, kterým by první žalované byla ve vyloženém smyslu způsobena jakákoliv případná újma, proto v této části dovolatelka nebyla k dovolání legitimována. Dovolací soud z tohoto důvodu dovolání v tomto vymezení odmítl jako podané někým, kdo k dovolání není oprávněn (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. b/ téhož zákona).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151, 142 odst. 1 (i s přihlédnutím k §146 odst. 3 o.s.ř.), když dovolání této žalované bylo především zamítnuto (a zčásti též odmítnuto), přičemž v dovolacím řízení žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny
za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky činí sazba odměny
ve věcech osobnostních práv, je-li požadována náhrada nemajetkové újmy, částku 12.500,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobkyně snížit o 50 %, t.j. na částku 6.250,- Kč za situace, kdy podstata rozhodnutí dovolacího soudu spočívá v zamítnutí dovolání.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobkyně proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalobkyně činí 6.325,- Kč.
První žalovaná svým dovoláním dále výslovně napadla i výrok II. rozsudku odvolacího soudu, který se týká vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou. Ani v tomto případě není dovolání přípustné.
V souzené věci žalované měly postavení samostatných účastníků (§91 odst. 1 o.s.ř.). Proto podala-li první žalovaná dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku, nemůže mít toto dovolání vliv na procesní poměry druhé žalované. Tímto výrokem pak nebyly dotčeny právní poměry první žalované, takže ani v případě tohoto výroku jí nebyla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena jakákoliv újma na jejích právech. Dovolatelka proto nebyla proti tomuto výroku k dovolání legitimována. Dovolací soud tedy i v této části dovolání jako podané někým, kdo k dovolání není oprávněn, odmítl
(§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. b/ téhož zákona). V této souvislosti též rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení s přihlédnutím k ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání první žalované bylo odmítnuto, avšak ostatním účastníkům náklady řízení v tomto vztahu žádné nevznikly.
Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu