ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1658.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1658/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. D., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 680/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 22 Co 2205/2005 - 175, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se původně proti žalované M. H. domáhal určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu k nemovitostem - domu čp. 76 spolu se stavební parcelou č. 568/2 o výměře 128 m2 v rozsahu 15/100 k celku, zapsaným u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště Č. K. na LV č. 3841 pro obec a k. ú. Č. K. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dopisem ze dne 21. 6. 2002 odstoupil podle §49 obč. zák. od kupní smlouvy, kterou se jmenovanou uzavřel dne
25. 8. 1999 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 15. 9. 1999 a jejímž předmětem byl převod uvedených nemovitostí za kupní cenu 70.000,- Kč, neboť z jeho strany byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. V té době byl totiž ve velmi tíživé finanční situaci a kromě toho pak následně zjistil, že obvyklá cena uvedených nemovitostí je mnohonásobně vyšší, o čemž svědčí platební výměr Finančního úřadu v Č. K., jímž mu byla vyměřena daň z převodu nemovitosti.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 27. 2. 2003, č. j.
9 C 680/2002 - 55, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2003, č. j. 9 C 680/2002 - 78, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 16. 9. 2004, č. j. 22 Co 1556/2004 - 101, rozsudek soudu prvního stupně z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že kupní smlouvou ze dne 26. 6. 1998 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 30. 6. 1998 prodala M. H. předmětné nemovitosti P. D., rozhodl soud prvního stupně k návrhu žalobce usnesením ze dne 22. 11. 2004, č. j. 9 C 680/2002 - 109, vydaným podle §107a o. s. ř., tak, že namísto původně žalované M. H. vstupuje do řízení P. D.
Poté Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 16. 6. 2005, č. j.
9 C 680/2002 - 147, žalobě znovu vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po doplnění dokazování v naznačeném směru vycházel ze zjištění, že žalobce se
na základě kupní smlouvy ze dne 26. 6. 1998 uzavřené s Městem Č. K. stal spoluvlastníkem uvedené nemovitosti za kupní cenu 68.000,- Kč, kterou kupní smlouvou ze dne 25. 8. 1999, sepsanou advokátem JUDr. R. P.,
s právními účinky vkladu ke dni 15. 9. 1999 prodal původně žalované M. H.
za kupní cenu ve výši 70.000,- Kč, přičemž daňová povinnost z převodu nemovitosti byla žalobci vyměřena finančním úřadem ze základu daně 390.000,- Kč v celkové výši 21. 450,- Kč. V době uzavření kupní smlouvy byl žalobce nezaměstnaný, vedený
v evidenci uchazečů o zaměstnání a v době od 27. 1. 1999 do 26. 7. 1999 mu bylo vypláceno hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti. Následně M. H. předmětné nemovitosti prodala prostřednictvím realitní kanceláře kupní smlouvou
ze dne 26. 6. 1998 s právními účinky vkladu ke dni 30. 6. 1998 žalovanému za kupní cenu ve výši 500.000,- Kč. Dopisem ze dne 21. 6. 2002, doručeným M. H dne 18. 7. 2002, žalobce od kupní smlouvy odstoupil podle §49 obč. zák. z důvodu, že smlouvu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Soud prvního stupně
po zhodnocení provedených důkazů, a to výslechů svědků M. H a JUDr. R P, posoudil uzavřenou kupní smlouvu ze dne 25. 8. 1999 jako platný právní úkon, neboť v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce v jeho účastnické výpovědi před soudem, že mezi ním a M. H, případně jejím manželem, byla uzavřena smlouva o půjčce 20.000,- Kč, která „by byla zajištěna předmětnou kupní smlouvou“. Dále dovodil, že žalobce od této kupní smlouvy odstoupil platně, neboť byly splněny předpoklady uvedené v ust. §49 obč. zák., tedy že ji uzavřel v tísni
za nápadně nevýhodných podmínek. Existenci tísně přitom okresní soud spatřoval
v sociální situaci žalobce, projevující se v nedostatku finančních prostředků, která na něj subjektivně doléhala natolik závažným způsobem, že bez svobodného utváření jeho vůle uzavřel smlouvu, která mu zřejmě způsobila újmu a kterou by za normálních okolností jako neprospěšnou vůbec neuzavíral. Nápadně nevýhodné podmínky pak spočívají
v tom, že byl prokázán zjevný nepoměr vzájemně poskytnutých plnění, neboť kupní cena za nemovitost byla sjednána pouze o 2.000,- Kč vyšší, než byla částka, za kterou žalobce svůj podíl na nemovitostech koupil od Města Č. K. Přitom hodnota podílu na nemovitosti, představujícího bytovou jednotku, byla podstatně vyšší
a pohybovala se v rozmezí 280.000,- Kč až 420.000,- Kč. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že v důsledku platného odstoupení od kupní smlouvy žalobcem došlo
k jejímu zrušení od počátku podle ust. §48 odst. 2 obč. zák., a určovací žaloba je tudíž opodstatněná. Existencí naléhavého právního zájmu ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. na požadovaném určení je dán tím, že v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitostí veden žalovaný, a bez rozhodnutí soudu nemůže žalobce dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 22 Co 2205/2005 - 175, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a poté, co řízení doplnil dalšími důkazy, zejména opakovaným výslechem žalobce, se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že okolnosti případu svědčí pro závěr, že žalobce uzavřel kupní smlouvou s M. H. za nápadně nevýhodných podmínek, když bylo prokázáno, že hodnota spoluvlastnického podílu nemovitosti byla podstatně vyšší než kupní cena uvedená ve smlouvě ze dne 25. 8. 1999, a existuje zde tedy podstatný nepoměr vzájemně poskytnutých plnění. Odlišně od soudu prvního stupně však odvolací soud hodnotil splnění podmínky existence tísně, která by spolu s existencí nápadně nevýhodných podmínek opravňovala žalobce od kupní smlouvy účinně odstoupit. Vycházeje z výkladu tohoto pojmu v právní teorii i praxi a s ohledem na skutečnosti uvedené žalobcem v jeho účastnické výpovědi, odvolací soud dovodil, že žalobce
v době uzavření kupní smlouvy nebyl v takovém stavu, aby nemohl reálně uvažovat
a byl nucen kupní smlouvu ihned podepsat. Sám totiž uvedl, že jeho jednání bylo lehkomyslné a neuvážené, že si smlouvu nepřečetl, že spoléhal na to, že o byt nemůže přijít a že nutně potřeboval 20.000,- Kč na zaplacení dluhu. Protože žalobce od kupní smlouvy neodstoupil po právu, když současně nebyly splněny předpoklady uvedené
v ust. §49 obč. zák., nepozbyla smlouva účinnosti a určovací žaloba tudíž není důvodná.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil pojem tísně ve smyslu ust. §49 obč. zák., jímž je třeba rozumět objektivní hospodářský nebo sociální či psychický stav, který závažně doléhá na osobu smlouvu uzavírající tak, že jí omezuje ve svobodě rozhodování tím způsobem, že učiní právní úkon, který by jinak neučinila. „Tyto nevýhodné podmínky musí existovat objektivně
a na jejich existenci je nutno usuzovat vždy podle okolností konkrétního případu.
U kupní smlouvy jde především o ekvivalent vzájemného plnění“. Podle dovolatele není sporu o tom, že za jiných okolností by v žádném případě nepřeváděl podíl
na nemovitosti, jehož hodnota se pohybuje mezi 280.000,- Kč až 420.000,- Kč a který je prodejný i za částku 500.000,- Kč. Jestliže tedy přesto kupní smlouvu uzavřel, je zřejmé, že tak učinil ve stavu „krajní nouze, spočívající v akutní potřebě hotovosti“. Ta byla vyvolána tím, že byl fakticky bez jakéhokoliv příjmu, přičemž již před tím byl delší dobu odkázán jen na hmotné zabezpečení uchazečů o práci. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle
§242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatel namítá, může spočívat v tom, že odvolací soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobce
od kupní smlouvy uzavřené dne 25. 8. 1999 s M. H. neodstoupil ve smyslu ust. §49 obč. zák. po právu, neboť i když tuto smlouvu uzavřel za nápadně nevýhodných podmínek, nejednal v tísni.
Podle §48 odst. 1 obč. zák. od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je
v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (odst. 2 tohoto ustanovení).
Podle §49 obč. zák. účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.
Každý z pojmů užitých v ust. §49 obč. zák. tj. tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, je třeba posuzovat odděleně, byť věcně, resp. skutkově spolu často úzce souvisí, jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Z toho vyplývá, že zákon odlišuje skutečnosti, které jsou rozhodující pro posuzování tísně účastníka,
od skutečností, které jsou určující pro posouzení nápadně nevýhodných podmínek,
i když si mohou být blízké a mohou spolu souviset. Z uvedeného pak dále logicky plyne, že skutečnosti naplňující předpoklad tísně současně zpravidla nenaplňují druhý předpoklad - nápadně nevýhodné podmínky.
Tísní se ve smyslu ustálené judikatury (srovnej rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/1992, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/1993, even. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdo 205/96, rozsudek téhož soudu ze dne
24. 2. 1996, sp. zn. 3 Cdon 245/96 a další) rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod., nikoli však psychické donucení, které je právně relevantní z hlediska ust. §37 obč. zák.), který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jež by jinak neučinila). Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu - musí tedy pro ni být objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 350/2000).
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že v době uzavření kupní smlouvy ze dne 25. 8. 1999 byl žalobce nezaměstnaný, vedený v evidenci uchazečů
o zaměstnání u úřadu práce a že v době od 27. 1. 1999 do 26. 7. 1999 mu bylo vypláceno hmotné zabezpečení. Ve své účastnické výpovědi před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem žalobce dále uvedl, že v té době nutně potřeboval půjčku 20.000,- Kč na splacení dluhu J. G., že kupní smlouvu, kterou sepsal advokát JUDr. R. P., si nepřečetl, a že spoléhal na to, že o byt nemůže přijít.
S ohledem na uvedená nezpochybněná skutková zjištění odvolacího soudu nelze v dané věci dovodit, že by stav žalobce v době před uzavřením sporné kupní smlouvy vykazoval znaky, které jsou charakteristické pro stav tísně. I když žalobce v době
před uzavřením kupní smlouvy byl více než půl roku nezaměstnaný, odkázaný na dávky hmotného zabezpečení, a potřeboval peníze na zaplacení dluhu ve výši 20.000,- Kč
J. G., nelze usoudit na uzavření kupní smlouvy v tísni, tedy v takovém stavu (hospodářském, sociálním, popřípadě i psychickém), který by na žalobce doléhal takovým způsobem a s takovou závažností, který by žalobce omezoval ve svobodě rozhodování natolik, že by učinil právní úkon, který by jinak neučinil, jak to má
na mysli ust. §49 obč. zák. Ani uvedené okolnosti tkvící v ryze osobních důvodech totiž nemohly svobodu rozhodování žalobce při uzavření smlouvy omezit natolik, že by nebyl schopen reálně uvažovat o tom, zda má či nemá kupní smlouvu o prodeji předmětných nemovitostí, sepsanou advokátem, uzavřít.
Další námitky žalobce v dovolání, že v daném případě je třeba zohlednit porušení ekvivalentnosti smluvených vzájemných plnění v kupní smlouvě, se nevztahují k otázce tísně, nýbrž nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy.
Jestliže nebyl splněn jeden z předpokladů pro odstoupení od kupní smlouvy podle §49 obč. zák., a to existence tísně při uzavření smlouvy, je správný závěr odvolacího soudu, že žalobce od předmětné kupní smlouvy neodstoupil po právu a že určovací žaloba proto není důvodná.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl tudíž naplněn. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2006
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu