ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2549.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2549/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně V., zastoupené advokátem, proti žalovanému D. - družstvo P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 213/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. března 2005, č. j. 15 Co 4/2005-97, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. května 2005, č. j. 15 Co 4/2005 - 97, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „je vlastnicí pozemků p. č. 1630/56 o výměře 506 m2, p. č. 3384/4 o výměře 1439 m2 a p. č. 2193/35 o výměře 291 m2
v obci a katastrálním území P., jakož i silničního tělesa třetí třídy na těchto pozemcích se nacházejícího“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že tyto pozemky,
na nichž se nachází silnice 3. třídy, byly na žalovaného převedeny hospodářskou smlouvou o převodu vlastnictví národního majetku ze dne 20. 11. 1978, kterou uzavřel
s Okresní správou silnic P., přičemž pozemky byly ve smlouvě označeny jako „parcela č. 3383/4, včetně dílu „b“ o výměře 62 m2 v obci a kat. území P.
o celkové výměře 2269 m2 s tím, že se převádí též zpevněná část této parcely (původně na dílu 3383/1), vše za použití geometrického plánu č. 92089-04-1976-78, Střediska geodézie v P.“. Tuto smlouvu považuje žalobkyně za neplatnou, neboť byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými předpisy, jmenovitě ust. §15 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, které je ve smlouvě uvedeno jako důvod převodu. Vzhledem k tomu, že v souvislosti se zřízením krajů a vydáním zákona
č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, přešly předmětné pozemky, jakož i silniční těleso na nich se nacházející, do vlastnictví žalobkyně, a protože v katastru nemovitostí je jako jejich vlastník zapsán žalovaný, má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť stav zapsaný v katastru neodpovídá skutečnému právnímu stavu.
Žalovaný s návrhem nesouhlasil, neboť předmětná hospodářská smlouva je podle jeho názoru platná. Poukázal na to, že k uzavření smlouvy došlo poté, co bylo rozhodnuto o rozšíření provozu jeho podniku na výrobu kožené galanterie za účelem zvýšení produkce a že byly zakoupeny i další pozemky po obou stranách silnice, která se měla stát vnitropodnikovou komunikací tak, aby došlo k propojení celého areálu podniku.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 16. 11. 2004, č. j. 4 C 213/2003 - 78, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 22. 9. 2003, č. j. 4 C 213/2003 - 29, jímž žaloba byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 28. 11. 2003, č. j. 15 Co 665/2003 - 46,
z důvodu neúplně zjištěného skutkového stavu a pro nepřezkoumatelnost zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel
ze zjištění, že dne 20. 11. 1978 uzavřela Okresní správa silnic P. se žalovaným hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví národního majetku (§349 hospodářského zákoníku), jíž ke dni 1. 12. 1978 převedla na žalovaného označené pozemky, a to včetně „zpevněné části“ parcely č. 3383/4 (původně dílu 3383/1) s tím, že jako důvod převodu bylo uvedeno ust. §15 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Dále bylo z potvrzení města P., svědeckých výpovědí a ohledáním
na místě samém zjištěno, že předmětem převodu podle uvedené hospodářské smlouvy, pokud se v ní uvádí, že se převádí vlastnictví ke zpevněné části parcely, byla
ve skutečnosti silnice 3. třídy, která takto sloužila již v roce 1978, a to ve stejném technickém a „právním stavu“ jako v současné době, a že nebyla dotčena změnou kategorie, nezanikl její dopravní význam a ani nebylo rozhodnuto o jejím zrušení.
Ze sdělení Městského úřadu v P. - odboru dopravy dále vyplývá, že předmětná pozemní komunikace v Ř. ulici je zařazena v silniční síti jako silnice třetí třídy č. III/01935 a že tato historická stavba slouží k zajištění dopravní obslužnosti a je
na ní prováděna pravidelná údržba. Soud prvního stupně jako již ve svém dřívějším rozhodnutí dovodil, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení
ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., neboť v katastru nemovitostí je jako vlastník pozemků i „zpevněné plochy“ (silničního tělesa) zapsán žalovaný, a žalobkyně tvrdí, že se stala vlastníkem těchto nemovitostí na základě zákona č. 157/2001 Sb. Při právním posouzení věci vycházel soud z tehdy platného zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, a dále ze zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, a z vyhl.
č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, které podle jeho názoru nevylučovaly možnost převodu silničního tělesa, z čehož podle něj vyplývá, že v rámci převodu pozemků bylo možno převést i předmětnou komunikaci, neboť měl-li výrobní areál žalovaného sloužit svému účelu podle projektové dokumentace, podle níž silnice měla být součástí tohoto areálu, předpokládalo se, že žalovaný se stane vlastníkem nejen pozemků, ale i silničního tělesa, a úmyslem obou stran hospodářské smlouvy nepochybně byl i převod této silnice. Protože výkon státní správy ve věcech silnic a správy národního majetku, šlo-li o silnice, vykonávaly okresní národní výbory, popř. organizace k tomu účelu jimi zřízené, byla Okresní správa silnic P. oprávněna předmětnou hospodářskou smlouvu o převodu nemovitostí uzavřít. Z těchto důvodů dospěl okresní soud k závěru, že hospodářská smlouva ze dne 20. 11. 1978 je platná, a žalobu o určení vlastnictví k nemovitostem proto zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 10. 3. 2005, č. j. 15 Co 4/2005 - 97, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 1630/56 o výměře 506 m2, p. č. 3384/4 o výměře 1439 m2 a p. č. 2193/35 o výměře 291 m2 v obci a katastrálním území P. a vlastníkem silničního tělesa - silnice třetí třídy na těchto pozemcích se nacházejícího, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, která považoval za správná, a shodně s ním dovodil (jako již ve svém zrušujícím usnesení), že převod vlastnictví
k pozemkům, které byly v národním majetku, se podle hospodářské smlouvy ze dne
20. 11. 1978 uskutečnil v souladu se zákonem, konkrétně s vyhláškou č. 156/1975 Sb., neboť převáděna byla část pozemku ve smyslu ust. §15 odst. 4 písm. b) cit. vyhlášky, jež se měla stát součástí jiného pozemku tak, aby mohla být hospodárně využita; „není totiž pochyb o tom, že žalovaný hodlal rozšířit svoji výrobní kapacitu a v souvislosti
s tím i svůj výrobní areál, což je z hlediska zájmu řádného hospodaření žalovaného zcela pochopitelné“. Byla-li však předmětem převodu podle uvedené hospodářské smlouvy dále též silnice 3. třídy a nikoliv „zpevněná plocha“, která by byla součástí pozemku, nelze při právním posouzení dané věci vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 341/2004, či rozsudku tohoto soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 52/2002, nýbrž předmětné silniční těleso je nutno považovat za stavbu
v právním smyslu, která je samostatnou věcí a podle §120 odst. 2 obč. zák. tudíž není součástí pozemku. S přihlédnutím k této skutečnosti je třeba posuzovat i otázku platnosti či neplatnosti uzavřené hospodářské smlouvy, v níž se jako důvod převodu nemovitostí uvádí ust. §15 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 156/1975 Sb., podle kterého platilo, že vlastnictví pozemku lze převést jen, jde-li o části pozemků, které mají být přičleněny k jiným pozemkům ve vlastnictví občanů, popřípadě jiných socialistických organizací než státních, pro vytvoření podmínek nezbytných pro řádné užívání nemovitostí. Pokud v posuzovaném případě byla předmětem převodu podle hospodářské smlouvy i stavba komunikace 3. třídy, která se nachází na předmětných pozemcích, nebylo možné převod uskutečnit podle ust. §15 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 156/1975 Sb., neboť se jednalo
o samostatnou věc - stavbu ve smyslu ust. §119 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku. Z tohoto důvodu byl převod předmětné stavby, označené ve smlouvě jako „silniční těleso“ (správně „zpevněná plocha“), realizován v rozporu s kogentními ustanoveními vyhl. č. 156/1975 Sb., a ve smyslu ust. §349 a §69 odst. 3 (nesprávně uvedeno ust. §369 odst. 3) tehdy platného hospodářského zákoníku je tento převod pro rozpor se zákonem nutno pokládat za neplatný ve smyslu ust. §24 odst. 1 tohoto předpisu. Byť převáděné pozemky a silniční těleso jsou samostatné věci v právním smyslu, nelze tyto dva předměty hospodářské smlouvy od sebe oddělovat, když žalovaný pozemky, nacházející se po obou stranách silnice, kupoval za účelem jejich využití (stejně jako silnici) v rámci výrobního areálu, který hodlal vybudovat. Právě tato okolnost je významná z hlediska ust. §24 odst. 3 tehdy platného hospodářského zákoníku, podle kterého platilo, že týkal-li se důvod neplatnosti jen části právního úkonu, nebyla tím dotčena platnost zbývající části, mimo případy, kdy vztah, který by vznikl na základě této části právního úkonu, by byl hospodářsky neodůvodněný. Vzhledem k tomu, že vlastnictví pozemků či „zpevněné části parcely“ by nebylo
v souladu se záměrem žalovaného „o vytvoření uceleného, tedy i právně, rozšířeného výrobního areálu“, došlo by k popření účelu uzavřené hospodářské smlouvy. Z těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že hospodářská smlouva ze dne 20. 11. 1978 je neplatná „zcela“, a proto rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem předmětných pozemků a silničního tělesa.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu, že převod stavby silničního tělesa byl realizován v rozporu s kogentními ustanoveními vyhl. č. 156/1975 Sb., a je proto neplatný, a za správný naopak považuje rozsudek soudu prvního stupně, který se podle něj vypořádává se všemi námitkami uplatněnými v průběhu řízení. Má
za to, že převod komunikace vyhl. č. 156/1975 Sb. připouštěla v „ust. odst. 5“ (správně zřejmě v ust. §15 odst. 5 této vyhlášky) a že není rozhodující, že v hospodářské smlouvě byl jako důvod převodu uveden odkaz na ust. §15 odst. 4 písm. b) této vyhlášky, nýbrž významné je to, zda převod pozemku odporoval právnímu předpisu platnému v době převodu. K tomu ovšem v daném případě nedošlo, neboť převod komunikace byl učiněn v souladu s citovanou vyhláškou [„viz ust. §5 písm. b) této vyhlášky“], byť toto zákonné ustanovení nebylo v hospodářské smlouvě výslovně zmíněno; neuvedení příslušného zákonného ustanovení ve smlouvě však nezakládá neplatnost tohoto právního úkonu. Podmínky stanovené vyhl. č. 156/1975 Sb. byly tedy v době „převodu vlastnictví k pozemku“ naplněny a proto je třeba převod nejen pozemků, ale i jejich zpevněné části (komunikace) považovat za platný. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, dospěl po přezkoumání věci podle
§242 o. s. ř. k závěru, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Nesprávné právní posouzení ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatel jako důvod dovolání uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popř. jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ust. §854 obč. zák. ve znění zákona č. 509/1991 Sb. posuzoval odvolací soud správně platnost hospodářské smlouvy uzavřené dne 20. 11. 1978 podle právních předpisů v té době platných, tj. podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, a dalších právních předpisů.
Podle §24 odst. 1 hospodářského zákoníku právní úkony socialistických organizací jsou neplatné, jsou-li v rozporu s právními předpisy nebo jejich účel obcházejí nebo jsou v rozporu se zásadami hospodářské politiky Československé socialistické republiky anebo jestliže jejich předmětem je plnění nemožné. Podle odst. 3 tohoto ustanovení týká-li se důvod neplatnosti jen části právního úkonu, není tím dotčena platnost zbývající části mimo případy, kdy vztah, který by vznikl na základě této části právního úkonu, by byl hospodářsky neodůvodněný.
Podle §69 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., v rozhodném znění, pro převody národního majetku do vlastnictví jiných organizací než státních, k nimž dochází při obvyklém hospodaření, platí příslušná ustanovení tohoto zákona o hospodářských závazcích. Podle odst. 3 tohoto ustanovení jiné převody k věcem, které jsou v národním majetku, jsou možné, jen pokud to připouštějí prováděcí předpisy. V těchto případech převody do vlastnictví družstevních nebo jiných socialistických organizací než státních se provádějí smlouvou podle ustanovení §349; převody do vlastnictví občanů se provádějí podle ustanovení občanského zákoníku.
Podle §349 hospodářského zákoníku pro hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví národního majetku mimo obvyklé hospodaření (§69 odst. 3) platí obdobně ustanovení §347.
Podle §347 odst. 1 hospodářského zákoníku hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku mimo obvyklé hospodaření (§68) musí obsahovat a) určení převáděného majetku, b) určení dne převodu správy národního majetku, c) je-li převod úplatný, též výši úplaty. Podle odst. 2 tohoto ustanovení hospodářská smlouva
o převodu správy národního majetku vzniká dohodou organizací o náležitostech uvedených v odstavci 1. Podle odst. 3 tohoto ustanovení v hospodářské smlouvě se dále uvedou a) názvy nadřízených orgánů oprávněných dát souhlas k převodu správy národního majetku, b) hodnota převáděného majetku podle údajů účetní evidence, c) důvod převodu správy, d) práva a závazky, související s převáděným majetkem, pokud se současně převádějí. Podle odstavce 6 tohoto ustanovení neuzavírá-li se smlouva
na základě rozhodnutí nadřízených orgánů nebo nestanoví-li prováděcí předpisy jinak, je k účinnosti smlouvy třeba schválení nadřízených orgánů.
Podle §391 odst. 1 hospodářského zákoníku Federální ministerstvo financí vydává předpisy o úpravě finančního hospodaření, o správě národního majetku a
o fakturování a placení.
Podle §15 odst. 1 vyhlášky federálního ministerstva financí č. 156/1975 Sb.,
o správě národního majetku, (dále jen „vyhláška“), která je prováděcím předpisem podle §391 a §75 hospodářského zákoníku, převody národního majetku do vlastnictví jiných organizací než státních, k nimž dochází při obvyklém hospodaření (dodávkách výrobků a provádění prací), se řídí ustanoveními hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů k němu. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení jiné převody vlastnictví k věcem, které jsou národním majetkem jsou možné jen za podmínek a způsobem dále stanoveným. Podle odstavce 4 písm. b) tohoto ustanovení vlastnictví pozemku lze převést jen, jde-li o části pozemků, které mají být přičleněny k jiným pozemkům
ve vlastnictví občanů, případně jiných socialistických organizací než státních, pro vytvoření podmínek nezbytných pro řádné užívání nemovitosti. Podle odstavce 5 písm. b) tohoto ustanovení vlastnictví ostatního národního majetku lze převést jen, jde-li
o národní majetek, který není přebytečný, je-li převod nutný ve společenském zájmu, a to na organizace uvedené pod písmenem a) nebo na mezinárodní hospodářské organizace se sídlem v ČSSR.
Správa národního hmotného majetku byla podle této úpravy pojímána jako právní forma výkonu státního socialistického vlastnictví, tj. jako právní forma výkonu oprávnění, jež tvořila obsah vlastnického práva státu (srov. ust. §64 hospodářského zákoníku), neboť státním organizacím, které s národním majetkem hospodařily, nebylo přiznáno k tomuto majetku vlastnické právo, ale jen právo správy. Její podstatou byl souhrn práv a povinností, které měly státní organizace (hospodářské, rozpočtové) k té části národního majetku, která jim byla svěřena k plnění úkolů. Obsahem těchto práv a povinností bylo zejména oprávnění a povinnost mít svěřený majetek u sebe, užívat ho a nakládat s ním v souladu s úkoly, jimiž byla příslušná státní organizace pověřena (srov. §65, §66 hospodářského zákoníku). Státní organizace tudíž nemohla užívat národní majetek, který měla ve správě jakýmkoliv způsobem, ale jen takovým, který byl nutný a vhodný pro plnění jejích úkolů.
Hmotný národní majetek bylo v době uzavření hospodářské smlouvy možno rozlišovat podle jeho povahy a hospodářského určení na základní prostředky (pozemky, budovy, stavby), zásoby a jiný hmotný majetek, či na věci nemovité a movité; protože však vyhláška o správě národního majetku toto rozlišení blíže nevymezovala, bylo třeba použít analogicky vymezení nemovitostí v ust. §119 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku.
Organizace silničního hospodářství (hospodářské nebo rozpočtové), které byly organizacemi podřízenými národním výborům, vykonávaly vedle národních výborů správu silnic a místních komunikací, přičemž dozor nad nimi náležel národním výborům (srov. §3 odst. 1 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích).
Převody vlastnictví národního majetku mimo obvyklé hospodaření (tj. mimo dodávky výrobků a provádění prací a mimo prodej v obchodě a poskytování jiných služeb) mohla podle právní úpravy platné v době uzavření předmětné hospodářské smlouvy provádět státní organizace jen v těch případech, kdy to připouštěla vyhláška
o správě národního majetku nebo jiný předpis. Tyto převody měly povahu mimořádných a výjimečných dispozic s národním majetkem ve správě státní organizace, neboť právní úprava vycházela ze zásady, že vlastnictví k pozemkům, které byly národním majetkem, neměla být prováděna. Pokud pozemky z národního majetku potřebovaly nestátní socialistické organizace (např. družstevní organizace), mohly je získat formou trvalého užívání. Ze zásady zachování pozemků ve státním socialistickém vlastnictví byly povoleny výjimky pro převod vlastnictví národního majetku podle vyhlášky o správě národního majetku (§15 odst. 4 vyhlášky).
Hospodářská smlouva o převodu vlastnictví národního majetku mimo obvyklé hospodaření (§349 hosp. zákoníku) musela mít vždy písemnou formu, musela obsahovat podstatné náležitosti a byla-li uzavřena místním a okresním národním výborem nebo organizací řízenou národním výborem všech stupňů vyžadovalo se k její účinnosti schválení krajského národního výboru (srov. §16 vyhlášky).
V posuzované věci vycházely soudy obou stupňů z toho, že žalovaný uvedenou hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví předmětných pozemků a „zpevněné plochy“ uzavřel za účelem rozšíření provozu jeho podniku a propojení celého areálu, který se měl nacházet po obou stranách této „zpevněné plochy“ (ve skutečnosti silnice 3. třídy) s tím, že silnice se měla stát vnitropodnikovou komunikací. Na základě této skutečnosti odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dovodil, že ohledně převodu vlastnictví pozemků z převádějící Okresní správy silnic P.
do vlastnictví žalovaného jako nestátní organizace byly splněny podmínky uvedené
v ust. §15 odst. 4 písm. b) vyhlášky, neboť převáděna byla část pozemku, jež se měla stát součástí jiného pozemku tak, aby nemovitost žalovaného mohla být hospodárně využita, a že z toho důvodu nelze hospodářskou smlouvu považovat za neplatnou.
S tímto názorem krajského soudu se dovolací soud neztotožňuje.
Jestliže ust. §15 odst. 4 písm. b) vyhlášky pro převod vlastnictví národního majetku (pozemků) na nesocialistickou organizaci vyžadovalo, že bylo možno převést jen část pozemků, které měly být přičleněny k jiným pozemkům nesocialistické organizace, pro vytvoření podmínek nezbytných pro řádné užívání nemovitosti, pak okolnost, že žalovaný hodlal rozšířit svoji výrobu a za tím účelem i své kapacity a areál, který měl zahrnovat i předmětné pozemky, včetně „zpevněné plochy“ (silnice 3. třídy), nelze považovat za vytvoření podmínky, jež by byla nezbytná pro řádné užívání jeho nemovitostí (ať již pozemků či staveb). Nezbytnost vytvoření takové podmínky totiž nespočívala a ani nemohla spočívat v rozšiřování již fungujícího výrobního areálu, nýbrž se muselo jednat o takovou situaci, kdy nemovitost nemohla být řádně užívána. Protože v daném případě tato podmínka pro výjimečný převod vlastnictví národního majetku splněna nebyla, je třeba dospět k závěru, že již z tohoto důvodu je hospodářská smlouva v celém rozsahu pro rozpor s vyhláškou neplatná ve smyslu ust. §24 odst. 1 hospodářského zákoníku.
Není tudíž správná námitka dovolatele, že „převod předmětných pozemků
i jejich zpevněné části (komunikace) podle předmětné hospodářské smlouvy je třeba považovat za platný“, když navíc vedle nesplnění uvedené podmínky smlouva nebyla schválena příslušným krajským národním výborem (takže, i kdyby byla platná, nenabyla účinnosti), nehledě již na to, že podle ust. §15 odst. 4 písm. b) vyhlášky bylo možno převádět pouze vlastnictví k vymezeným částem pozemků a nikoliv k silnici 3. třídy, která ve smyslu ust. §4 odst. 1 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemích komunikacích, byla součástí jednotně budované a spravované silniční sítě, zanesená v pasportu komunikací pod č. III/0135, a která v době uzavření hospodářské smlouvy byla rovněž národním majetkem ve vlastnictví státu, jak odvolací soud správně dovodil, přičemž Okresní správa silnic P., vykonávající správu této silnice, ani neměla zákonné oprávnění
k převodu tohoto národního majetku do vlastnictví nesocialistické organizace, když tato silnice nebyla ze silniční sítě vyřazena do sítě místních komunikací ani zrušena (srov.
§4 odst. 2 cit. zákona o pozemních komunikacích).
Dovolací soud se neztotožňuje ani s námitkou dovolatele, že převod komunikace připouštěla vyhl. č. 156/1975 Sb. v „ust. odst. 5“ [správně zřejmě v ust. §15 odst. 5 písm. b) této vyhlášky (o němž se ve svém rozhodnutí zmiňuje odvolací soud), podle kterého platilo, že vlastnictví ostatního národního majetku lze převést jen, jde-li
o národní majetek, který není přebytečný, je-li převod nutný ve společenském zájmu, a to na jiné socialistické organizace než státní nebo na mezinárodní hospodářské organizace se sídlem v ČSSR]. K této námitce je třeba uvést, že - byť se nejednalo
o podstatnou náležitost hospodářské smlouvy - je v ní jako důvod převodu vlastnictví národního majetku, na němž se strany smlouvy dohodly, uvedeno ust. §15 odst. 4 písm. b) vyhlášky, a z takto uvedeného důvodu převodu je proto třeba při posuzování platnosti smlouvy vycházet. Ostatně podle ustanovení §15 odst. 5 písm. b) vyhlášky ani nebylo možno převádět vlastnictví k pozemkům v národním majetku.
Lze proto uzavřít, že na základě hospodářské smlouvy ze dne 20. 11. 1978 sporné pozemky ani „zpevněná plocha“ (silnice 3. třídy) do vlastnictví žalovaného nepřešly a že jejich vlastníkem zůstal nadále bývalý československý stát (srov. §2 odst. 5 vyhlášky) s tím, že správa nemovitostí náležela bývalé Okresní správě silnic P. Názor odvolacího soudu o neplatnosti předmětné hospodářské smlouvy je tedy správný, byť smlouva je neplatná z jiných důvodů, než v odůvodnění jeho rozhodnutí uvedených.
Podle ust. §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2001, ve znění pozdějších předpisů, dnem účinnosti rozhodnutí příslušného ústředního správního orgánu přecházejí do vlastnictví krajů věci, se kterými k tomuto dni byly oprávněny hospodařit státní příspěvkové organizace a organizační složky státu uvedené v příloze č. 1 tohoto zákona. Podle odst. 2 tohoto ustanovení rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 musí být písemné a musí obsahovat zejména název a sídlo státní příspěvkové organizace nebo organizační složky státu a vymezení věcí, práv a závazků, s kterými byly oprávněny hospodařit. Podle odst. 4 věty první tohoto ustanovení rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 musí být vydáno ve lhůtě 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Pro právní posouzení žaloby na určení vlastnictví je tedy v dané věci rozhodující takové skutkové zjištění, na základě něhož bude posouzeno, zda byly naplněny zákonné podmínky uvedené v citovaných ustanoveních zákona č. 157/2000 Sb. pro přechod vlastnictví k pozemkům, „jakož i silničnímu tělesu třetí třídy na těchto pozemcích se nacházejícímu“, na žalobkyni. Protože však v řízení žádné důkazy pro závěr, že předmětné pozemky a silniční těleso třetí třídy přešly z majetku České republiky
do majetku žalobkyně, provedeny nebyly, a v tomto ohledu zůstalo dokazování neúplné (§120 o. s. ř.), je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 1 písm. a) o. s. ř.], k níž dovolací soud přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku a v závislém výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci samé bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího
(§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu