ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2677.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2677/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce F. J., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 19 C 55/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2005, č.j. 1 Co 11/2005-140, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. března 2005, č.j. 1 Co 11/2005-140, podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. září 2004, č.j. 19 C 55/2001–121, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla uznána povinnou zaslat písemnou omluvu a současně nahradit nemajetkovou újmu ve výši 100.000,- Kč, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v tvrzeně vykonstruovaném sdělení Policie ČR K., dále v obžalobě Okresního státního zastupitelství Klatovy sp.zn. 1 Zt 304/2001-5 a v trestním příkazu Okresního soudu v Klatovech sp.zn. 1 T 164/2001. Odvolací soud dovodil, že neexistuje zákonné ustanovení, které by odůvodnilo, že v rámci civilního procesu by byl přezkoumáván postup orgánů činných v trestním řízení. Připomněl, že obvinění z trestného činu, obžaloba a trestní příkaz jsou sice zásahem do osobnostních práv, avšak nejde o zásah neoprávněný ve smyslu ustanovení §13 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Jedná se totiž o zásahy zákonem (trestním řádem) za jím stanovených předpokladů dovolené. Jestliže zásah do osobnostních práv žalobce nebyl neoprávněný, nebyl splněn základní předpoklad vzniku odpovědnosti žalovaného podle ustanovení
§13 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 29. dubna 2005, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze žalobce napadl dne 13. června 2005 včasným dovoláním, doplněné podáním jeho zástupce ze dne 31. srpna 2006. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel je přesvědčen, že byl zcela účelově, protiprávně a bez jakýchkoliv přímých či nepřímých důkazů odsouzen pro trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 trestního zákona. Sám naopak plnil svoji občanskou a morální povinnost a podal proti konkrétní osobě trestní oznámení pro podezření
ze spáchání trestného činu. Osobnostní práva dovolatele, zejména právo na ochranu jména a občanské cti, byla poškozena vydáním uvedeného trestního příkazu Okresním soudem v Klatovech. Dovolatel připomněl, že podal jak proti vyšetřovateli, tak i proti příslušnému státnímu zástupci trestní oznámení. Pokud by toto trestní oznámení bylo vyřízeno, bylo by možno dospět k závěru, že se žádného skutku, jenž by mohl být právně kvalifikován jako trestný čin pomluvy či jakýkoliv jiný trestný čin, nemohl dopustit. To by bylo významné i pro posouzení věci v řízení o ochranu osobnosti. Dosavadním postupem soudu tak bylo porušeno právo žalobce na zajištění účinného právního prostředku nápravy podle článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Nadto se soudy obou stupňů ani nezabývaly zjištěním a následným posouzením skutkového stavu věci.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaná vyjádřila podáním ze dne 8. září 2006, jímž se se závěry odvolacího soudu ztotožnila. Navrhla proto jeho odmítnutí pro nepřípustnost, resp. zamítnutí pro nedůvodnost.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen \"o.s.ř.\") ve znění účinném do 31. března 2005.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně sice předcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, avšak i tehdy soud prvního stupně žalobu zamítl.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Předmětné dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §13 odst. o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení) s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost
ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 citovaného ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a vzniklou újmou na osobnostních právech postižené fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv
z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z.
Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. U některých zásahů, byť se zdánlivě jeví, že odporují objektivnímu právu, je přesto není možno posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně
a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 1525/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Takováto licence není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu.
I v souzeném případě bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. přichází v úvahu pouze u zásahu
do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které by bylo kvalifikováno jako neoprávněné, resp. protiprávní.
V řízení nebylo zpochybněno, že k žalobcem vytýkaným zásahům došlo v rámci trestního řízení. Nebylo též prokázáno, že by v této souvislosti došlo k eventuálnímu excesu, t.j. k vybočení orgánů činných v trestním řízení z rámce tohoto řízení.
K předmětnému zásahu do osobnostních práv žalobce tak došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. tím, kdy jiný subjekt plnil právní povinnost. Lze proto uzavřít, že odvolací soud věc samu posuzoval v souladu
s četnou a ustálenou judikaturou vztahující se k této otázce. To platí i o odvolacím soudem zmíněné otázce nedostatku pravomoci přezkoumávat v občanském soudním řízení postup soudu v řízení trestním ( obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2005, č.j. 30 Cdo 2442/2004 – 153).
Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu, soud druhého stupně věc posuzoval zákonu odpovídajícím způsobem, pak při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu