ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2678.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2678/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobce A. P. s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované A. N., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 1479/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2004, č. j. 24 Co 87/2004-300, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19.8.2003, sp.zn. 8 C 1479/98-225, Okresní soud v Kolíně uložil žalované povinnost „vyklidit dům čp. 196 na st.p.č. 241, st.p.č. 241, garáž
na st.p.č. 1713, st.p.č. 1713 a dále pozemky parc. č. 467/1, 472, 473/3 a 475/2, zapsané na LV č. 1704 pro obec a k.ú. Č. u Katastrálního úřadu v K., se všemi osobami, které je společně s ní užívají a vyklizené předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku“; současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 17.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho tehdejšího zástupce a zaplatit České republice 9.598,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Kolíně.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil a zamítl „žalobní návrh, aby žalované bylo uloženo vyklidit a vyklizený předat žalobci dům čp. 196 na pozemku st.č. 241, a pozemek st.č. 241, garáž na pozemku st.č. 1713, pozemek st.č. 1713 a pozemky parcelní č. 467/1, 472, 473/3 a 475/2, vše zapsané na listě vlastnictví č. 1704 pro obec a kat. území Č. u Katastrálního úřadu
pro S. kraj, katastrální pracoviště v K.“; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 5.100,- Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5.674,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované, a uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně náhradu nákladů řízení ve výši 9.598,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Vycházel ze závěru, že „mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce byla dne 2.4.1997 sepsána kupní smlouva datovaná dnem 30.11.1996“, přičemž „vůlí stran uzavírajících kupní smlouvu nebyl skutečný převod nemovitosti, nýbrž poskytnutí nemovitostí k vyšší formě zajištění závazku ze smlouvy
o půjčce, jak bylo vyjádřeno již v samotné smlouvě o půjčce“; že „v posuzované věci je z popsaného skutkového stavu zřejmé, že na straně žalované při uzavírání kupní smlouvy ohledně sporných nemovitostí nebyl dán dostatek vážné vůle k uzavření deklarované smlouvy“, neboť „je zřejmé, že žalovaná tento úkon činila nikoli
s představou prodeje nemovitosti, nýbrž jen s představou poskytnutí nemovitosti k určité formě záruky za splnění závazku ze smlouvy o půjčce … tato představa byla vzbuzena jednáním právního předchůdce žalobce při uzavírání této smlouvy, jakož i jeho jednáním v obdobných případech“; že „neměly-li jednající strany dostatek vážné vůle k uzavření kupní smlouvy, je tato smlouva neplatná“; že „bylo-li skutečnou vůlí jednajících stran poskytnutí nemovitosti jako vyšší formy záruky s tím, že teprve dalším nezaplacením dlužné částky dojde k realizaci kupní smlouvy, šlo svou podstatou
o ujednání o tzv. propadné zástavě … takové ujednání je však podle §169 písm. e) občanského zákoníku neplatné“; že není-li žalobce vlastníkem, nesvědčí mu podle §126 odst. 1 občanského zákoníku právní důvod, aby se domáhal vyklizení nemovitosti žalovanou“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že „předmětná kupní smlouva netrpí žádnou vadou a je právním úkonem platným“; že „obě smlouvy, které spolu smluvní strany uzavřely, tj. smlouvu o půjčce a zřízení zástavního práva, včetně smlouvy o obstarání prodeje zastavěné nemovitosti, datovanou dne 17.12.1995, a kupní smlouvy datovanou dne 30.11.1996 je třeba posuzovat každou samostatně a samostatně je třeba posuzovat i náležitosti těchto smluv, zejména vůli účastníků smluv, a to především z hlediska okolností, které existovaly v době, kdy svou vůli projevili“; že
„z obsahu smlouvy ze dne 17.12.1995 je zřejmé, že žalovaná byla již v době uzavření této smlouvy srozuměna s prodejem předmětných nemovitostí a že pro případ nevrácení půjčky v dohodnutém termínu byla zcela jednoznačně rozhodnuta předmětné nemovitosti prodat a z kupní ceny vyrovnat pohledávku věřitele z půjčky“; že „o této vůli žalované svědčí jednoznačně pověření, které udělila věřiteli smlouvou o obstarání prodeje předmětných nemovitostí ze dne 17.12.1995, jakož i udělení plné moci věřiteli k zajištění převodu vlastnických práv k předmětným nemovitostem ze dne 17.12.1995“; že „podle smlouvy o půjčce ze dne 17.12.1995 byla půjčka poskytnutá žalované právním předchůdcem dovolatele splatná dne 17.7.1996 … když ve sjednané době splatnosti nesplatila žalovaná právnímu předchůdci dovolatele poskytnutou půjčku, došlo mezi smluvními stranami k jednání o způsobu splacení půjčky a výsledkem tohoto jednání byla oboustranná dohoda ve věci prodeje předmětných nemovitostí právnímu předchůdci dovolatele s tím, že sjednaná kupní cena bude započtena na vypořádání žalovanou nesplacené půjčky“; že „pokud smlouvou ze dne 17.12.1995 sledoval právní předchůdce dovolatele ještě především svůj zájem na zajištění pohledávky z půjčky
za žalovanou, důvodem uzavření kupní smlouvy ze dne 30.11.1996 na straně právního předchůdce dovolatele nebylo v žádném případě získání nějaké \"vyšší formy zajištění své pohledávky\", neboť tato pohledávka byla z jeho hlediska zajištěna dostatečně, ale pravým a skutečným důvodem již v té době bylo získání předmětných nemovitostí
do jeho vlastnictví za účelem jejich dalšího využití podle jeho potřeb, případně
za účelem jejich zpeněžení“; že „důvodem prodeje na straně žalované pak bylo získání finančních prostředků v potřebné výši za účelem vypořádání jejího dluhu vůči právnímu předchůdci dovolatele“; že „jak na straně prodávající, tak na straně kupující existovala tedy nesporně vůle ke skutečnému převodu nemovitostí a tedy k uzavření kupní smlouvy“; že „tyto skutečnosti, které jsou zřejmé z výpovědí žalované, svědků M. N., JUDr. M. K., J. B., JUDr. V. R.,
Ing. L. V., i ze znaleckého posudku PhDr. M. N. nevzal odvolací soud při rozhodování v této věci v potaz a své rozhodující závěry činil
na základě domněnek a neprokázaných skutečností, které se navíc ani nevztahovaly k uzavřené kupní smlouvě ze dne 30.11.1996“; že „z obsahu rozsudku je zřejmé, že odvolací soud při hodnocení důkazů v této věci přikládal váhu pouze důkazům navrženým žalovanou, které se však nevztahovaly bezprostředně k napadenému právnímu úkonu – kupní smlouvě ze dne 30.11.1996 a nepřihlížel k důkazům, svědčícím vážné vůli účastníků této smlouvy, týkající se převodu vlastnictví předmětných nemovitostí“. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že
v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. §151a odst. 1 a §151f obč. zák.). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava
do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. Podle tohoto ustanovení je proto neplatná také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.9.2000, sp.zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 131, ročník 2000).
Dovolatel v dovolání namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a že napadené rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
I když žalobce v dovolání uvádí, že vytýká odvolacímu soudu též nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice jen skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce pro posouzení věci významné. Žalobce tedy uplatňuje pouze dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje především podle jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování
v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci
z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že svědek, kterému soud uvěřil, je nevěrohodný, že soud měl považovat výpověď některého svědka za „účelovou“, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním napadnout.
Odvolací soud v posuzovaném případě – jak výše uvedeno - vycházel ze závěru, že „mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce byla sepsána kupní smlouva, datovaná dnem 30. 11. 1996“, přičemž „vůlí stran uzavírajících kupní smlouvu nebyl skutečný převod nemovitosti, nýbrž poskytnutí nemovitostí k vyšší formě zajištění závazku ze smlouvy o půjčce“; že „žalovaná tento úkon činila nikoli s představou prodeje nemovitosti, nýbrž jen s představou poskytnutí nemovitosti k určité formě záruky za splnění závazku ze smlouvy o půjčce … tato představa byla vzbuzena jednáním právního předchůdce žalobce při uzavírání této smlouvy, jakož i jeho jednáním v obdobných případech“. Uvedený závěr učinil - jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí - opíraje se především o logickou souvislost obsahů smluv uzavřených žalovanou a právním předchůdcem žalobce dne 17.12.1995 a dne 30.11.1996, resp. 2. 4. 1997, o svědecké výpovědi JUDr. M. K., M. N., J. B., V. T., Ing. Z. N. a o výpověď žalované. S citovaným závěrem odvolacího soudu dovolací soud souhlasí, neboť způsob, jakým k němu dospěl, je výsledkem hodnocení důkazů odpovídajícím shora popsanému zákonnému postupu. Námitky uplatněné dovolatelem v dovolání proto správnost daného závěru nejsou s to zpochybnit.
Rozsudek odvolacího soudu je tak, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Brně dne 28. února 2006
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu