ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2890.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2890/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 155/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 18. dubna 2005, č. j. 18 Co 85/2005 - 81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, „že je vlastníkem pozemků parc. č. 624/34 a parc. č. 624/39, obojí zapsáno Katastrálním úřadem pro P. kraj, KP Ch., na LV č. 451 pro obec a k. ú. Č.“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že
za neplatnou podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem považuje kupní smlouvu
ze dne 27. 10. 1994, kterou uvedené pozemky prodal manželům V. a O. K., neboť kupující mu ani přes pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu nezaplatili kupní cenu a V. K. byl v trestním řízení pravomocně odsouzen pro trestný čin podvodu, jehož se dopustil tím, že kupní smlouvu uzavřel s úmyslem vylákat a převést do svého vlastnictví uvedené pozemky, aniž by chtěl kupní cenu zaplatit. Protože v katastru nemovitostí je jako vlastník pozemků zapsán žalovaný,
na nějž byly posléze převedeny, má žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť bez rozhodnutí soudu nemůže být zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, č. j. 13 C 155/2004 - 56, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce prodal kupní smlouvou ze dne 27. 10. 1994 kupujícím V. a O. K. mimo jiné i předmětné pozemky, přičemž kupní cena za všechny nemovitosti byla dohodnuta ve výši 680.000,- Kč a kupující se zavázali jí zaplatit
do 31. 12. 1994; právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly ke dni 27. 10. 1994. Kupující však kupní cenu nezaplatili, a to ani poté, co jim tato povinnost byla uložena pravomocným platebním rozkazem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. Ro 468/1996. Dále bylo zjištěno, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 3 T 45/2002, který nabyl právní moci dne 20. 1. 2004, byl V. K. uznán vinným, kromě další rozsáhlé trestné činnosti, trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, který spáchal tím, že na základě kupní smlouvy ze dne 27. 10. 1994 vylákal a převedl do svého vlastnictví předmětné pozemky a další nemovitosti v ceně dle znaleckého posudku
ve výši 467.158,- Kč na jejich vlastníkovi J. B., byť takovou částkou nedisponoval a při svém podnikání se zadlužil, kupní cenu dosud neuhradil a dne
26. 10. 1995 na základě kupní smlouvy nemovitost převedl za částku 150.000,- Kč manželům R., tedy ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil takovým činem značnou škodu. Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 29 K 1036/95, soud zjistil, že v konkursní věci úpadce V. K. soud udělil správkyni konkursní podstaty Mgr. M. V. souhlas k prodeji (kromě jiných) předmětných pozemků mimo soudní dražbu žalovanému. Smlouvou o prodeji nemovitostí ze dne 12. 7. 1999 prodávající správkyně konkursní podstaty za úpadce V. K. prodala kupujícímu - žalovanému mimo jiné též předmětné pozemky; právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nastaly ke dni 12. 7. 1999 a žalovaný, který zaplatil celkovou kupní cenu ve výši 7.237,- Kč, je zapsán jako vlastník uvedených pozemků v katastru nemovitostí. Okresní soud shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., neboť bez rozhodnutí soudu o určovací žalobě nemůže dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí; ve sporu je dána i věcná legitimace účastníků. Při řešení předběžné otázky (ne)platnosti kupní smlouvy ze dne 27. 10. 1994 poukázal
na to, že smlouva má všechny náležitosti ve smyslu ust. §37 obč. zák., a dále dovodil, že i když jejím uzavřením spáchal V. K. trestný čin podvodu, nezpůsobuje tato skutečnost sama o sobě neplatnost smlouvy podle §39 obč. zák.; nezaplacení kupní ceny nemá ze zákona za následek absolutní neplatnost smlouvy od počátku pro rozpor se zákonem či s dobrými mravy. Dospěl proto k závěru, že i smlouva, na základě které nabyl vlastnického práva žalovaný k předmětným pozemkům je platná a žalobu o určení vlastnického práva žalobce zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 4. 2005, č. j. 18 Co 85/2005 - 81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel
ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho názorem, že kupní smlouva ze dne 27. 10. 1994 je platným právním úkonem.
S poukazem na ustanovení §39 obč. zák. na rozdíl od něj dovodil, že trestní jednání kupujícího V. K., za nějž byl pravomocně odsouzen, činí smlouvu právním úkonem contra legem a tedy neplatnou. Zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně je však věcně správné, neboť soupis majetku do konkursní podstaty představuje titul, který umožňuje správci konkursní podstaty sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat (§18 odst. 2 a 3 zákona o konkursu a vyrovnání). Soupis majetku je rovněž dostatečným titulem pro zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí na další subjekt ve zvláštním režimu konkursního řízení. Jestliže je do konkursní podstaty zahrnuta věc, k níž uplatňuje právo třetí osoba, je její způsobilou obranou jen excindační žaloba. Není-li včas (ve lhůtě stanovené správcem) podána, má se za to, že věc patří
do konkursní podstaty (§19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání). Protože žalobce své právo v konkursním řízení neuplatnil, správce konkursní podstaty, který měl titul
s předmětnými nemovitostmi nakládat (zpeněžit je) je převedl na třetí osobu (žalovaného), vůči které již žalobce nemůže se žalobou na určení vlastnického práva uspět. To proto, že tomu brání zvláštní povaha a účel konkursního řízení, v němž měl příležitost své právo uplatnit; odvolací soud v této souvislosti poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2141/2001.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má podle jeho názoru po právní stránce zásadní význam. Namítá, že v době, kdy probíhal konkurs na majetek V. K., prohlášený dne 15. 11. 1996 a zrušený dne 31. 7. 2000, nemohl excindační žalobu podat, neboť tu nebylo rozhodnutí, ze kterého by vyplynulo, že kupní smlouva
ze dne 27. 10. 1994 je neplatná pro rozpor se zákonem. V době konkursu se dokonce ještě ani nevedlo trestní řízení (obžaloba byla podána dne 30. 9. 2002 a odsuzující rozsudek nabyl právní moci dne 20. 1. 2004). Nebyl tu tedy důvod podávat excindační žalobu. I kdyby žalobce trestní řízení a jeho výsledek předjímal a excindační žalobu
v průběhu konkursu podal, musela by být zamítnuta s ohledem na princip presumpce neviny, jakož i proto, že otázku spáchání trestného činu si civilní soud nemůže vyřešit jako otázku předběžnou. Dále žalobce vyslovuje pochybnosti o způsobu prodeje předmětných pozemků správkyní konkursní podstaty žalovanému z důvodu, že je koupil na nepřiměřeně nízkou cenu ve výši 4.703,- Kč, ačkoliv dle názoru žalobce se tržní cena pohybuje okolo 100.000,- Kč, a dále proto, že pozemky byly prodány bratru úpadce,
o čemž se podle dovolatele nedozvěděl ani úpadce a nemohli se to dozvědět ani případní zájemci. Žalobce si je vědom konstantní soudní judikatury, která zastává názor, že není-li včas podána excindační žaloba a dotčený majetek je zařazen do konkursní podstaty a
z ní zpeněžen, nelze se již domoci určení vlastnického práva. Protože však daný případ je specifický v tom, že excindační žalobu podat nemohl, neboť v průběhu konkursu nebyl a ani nemohl být znám důvod absolutní neplatnosti kupní smlouvy, „měl by být řešen v rozporu s ustálenou judikaturou“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ust. §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.
Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Námitka žalobce, že v době, kdy probíhal konkurs na majetek V. K., „nemohl podat“ žalobu o vyloučení předmětných pozemků ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobu), neboť „tu nebylo rozhodnutí, ze kterého by vyplynulo, že kupní smlouva ze dne 27. 10. 1994 je pro rozpor se zákonem neplatná“, stejně jako i další námitky v dovolání, nemohou přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit.
Postup správce konkursní podstaty při zjišťování a zajišťování majetku patřícího do konkursní podstaty má zvláštní právní režim, upravený zákonem č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Základním podkladem pro zpeněžení podstaty je soupis podstaty, který provádí správce konkursní podstaty. Soupis musí zachytit celý rozsah konkursní podstaty a správce do něj zahrne i všechny pochybné případy spolu s poznámkou o důvodech pochybností. Správce do soupisu
v zásadě zahrne každou věc a právo, o nichž je přesvědčen, že do podstaty náleží. Pokud je do podstaty zahrnuta věc, k níž uplatňuje právo třetí osoba, soud této třetí osobě uloží, aby ve stanovené lhůtě podala proti správci vylučovací (excindační) žalobu, jestliže tak neučinila z vlastní iniciativy. K předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří, že:
1) věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce pojata do soupisu majetku konkursní podstaty;
2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který konkurs prohlásil;
3) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věcí (§154 odst. 1 o. s. ř. ), trvají účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě (nebyla v mezidobí
ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena;
4) osoba, která se domáhá vyloučení věcí ze soupisu, prokázala nejen to, že věci neměly (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemají) být do soupisu zařazeny, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věcí do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998 a 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož
i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 185, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 004, sp. zn. 20 Cdo 1157/2003).
Není-li vylučovací žaloba včas podána, má to za následek nevyvratitelnou právní domněnku, že věc patří do konkursní podstaty, a jako její součást může být zpeněžena. Soupis majetku podstaty představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá, že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat. Je-li určitá nemovitost sepsána v soupisu majetku, pak při zpeněžení majetku je dostatečným podkladem pro zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí na další subjekt právě soupis majetku. Jestliže osoba, která tvrdí, že její vlastnické právo k sepsanému majetku vylučuje příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, v hmotněprávní lhůtě určené soudem nepodala vylučovací žalobu (nebo jestliže o žalobě této osoby soud pravomocně rozhodl jinak, než že žalobě vyhověl), pak platí, že z titulu tohoto svého práva již nemůže vznášet žádné nároky (prosadit své vlastnické právo k dotčenému majetku vůči osobě, která následně tento majetek nabyla od správce konkursní podstaty v důsledku jeho zpeněžení). Jde o jeden z případů, kdy zákon konstrukcí výše popsané nevyvratitelné domněnky prolamuje zásadu, podle které nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám (nemo plus iuris ad alium trasferre potest, quam ipse habet). Tento závěr, že soupis majetku konkursní podstaty je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku, což pro dobu před 1. 5. 2000 bylo dovozováno výkladem, byl s účinností od 1. května 2000 vtělen do textu zákona o konkursu a vyrovnání jako ust. §18 odst. 2 věta první (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpj 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V praxi tedy může dojít (a to v souladu se zákonem) i k tomu, že správce konkursní podstaty zpeněží majetek sepsaný do konkursní podstaty, aniž třetí osoba (vylučovatel) mohla – objektivně vzato - využít právo domáhat se vyloučení tohoto majetku z konkursní podstaty podle §19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání.
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že předmětné pozemky byly zahrnuty do konkursní podstaty úpadce V. K., že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 29 K 1036/95, byl správkyni konkursní podstaty Mgr. M. V. udělen souhlas k prodeji předmětných pozemků mimo soudní dražbu žalovanému a že smlouvou o prodeji nemovitostí ze dne 12. 7. 1999 prodávající správkyně konkursní podstaty za úpadce V. K. prodala kupujícímu - žalovanému mimo jiné též předmětné pozemky; právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nastaly ke dni 12. 7. 1999 a žalovaný je zapsán jako vlastník uvedených pozemků v katastru nemovitostí.
Za daného skutkového stavu nelze tedy odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže podanou určovací žalobu zamítl, neboť žalovaný,
na kterého správkyně konkursní podstaty v rámci zpeněžování převedla předmětné pozemky sepsané do konkursní podstaty, se stává vlastníkem tohoto majetku bez zřetele k tvrzení žalobce, že sepsaný a posléze i zpeněžený majetek vlastnicky náleží jemu. Střet včas nerealizovaného (lhostejno z jakého důvodu) nároku vlastníka (třetí osoby)
na vyloučení jeho majetku z konkursní podstaty s nárokem osoby, jež takový majetek nabyla za trvání konkursu jeho zpeněžením podle zákona o konkursu a vyrovnání,
tu musí být řešen ve prospěch nabyvatele majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002).
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5,
§224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu