ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.3000.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 3000/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) JUDr. Z. S. a b) Ing. V. B., obou zastoupených advokátem, proti žalované RNDr. Š. H., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 31/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. června 2005, č.j. 1 Co 93/2005-75, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobců potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. února 2005, č.j. 23 C 31/2004-45, jímž byla zamítnuta žaloba na ochranu osobnosti ve formě omluvy doporučeným dopisem a úhradou nemajetkové újmy v penězích, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.). Současně uložil žalobcům nahradit v zákonné lhůtě žalované náklady odvolacího řízení ve výši 13.369,- Kč (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Vycházel ze zjištění, že žalovaná podala dne 24.9.2003 vysvětlení podle ustanovení §158 odst. 5 trestního řádu Obvodnímu oddělení O. 2 Policie ČR. V rámci něho uvedla, že žalobce a) vyjádřil svůj vztah k panu T. slovy „že jinde se za to střílí“ a žalobce b) slovy „že v jiných společnostech se za to podřezává.“ Odvolací soud dovodil, že tak učinila při plnění svých zákonných povinností vyplývajících z ustanovení §158 trestního řádu, a obsah jí podaného vysvětlení proto nemůže být bez ohledu na obsah a přiměřenost poskytovaných údajů protiprávním zásahem do osobnostních práv žalobců. Posuzovat pravdivost údajů takto poskytnutých žalovanou bylo věcí příslušných orgánů činných v trestním řízení. Podání nepravdivých údajů lze postihnout toliko sankcemi podle trestněprávních předpisů, občanskoprávní odpovědnost žalované je však v tomto případě zcela vyloučena.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podávají je zřejmě z důvodu ustanovení
§241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřují v tom, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně a zároveň nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud řešena. Namítají „neúplně zjištěný skutkový stav,“ na který „navazuje nesprávné právní posouzení věci.“ Soudu vytýkají, že „byl v prvé řadě povinen zkoumat, zda se výroky žalované zakládají na pravdě či ne. Z rozsudku však vyplývá, že eventuální pravdivost či nepravdivost výroků žalované soud vůbec nezkoumal a dokazování v tomto směru neprováděl.“ Žalobci přitom poukazují na závěr judikatury a literatury, „že ten, kdo vypovídá jako svědek v rámci trestního řízení, se nemůže dopustit neoprávněného zásahu do osobnostních práv jiného, pokud se řídí příslušnými právními předpisy.“ Z uvedeného argumentem a contrario dovozují, že „v případě, kdy svědek překročí dané zákonné meze (např. nevypovídá pravdu, ač dle trestního zákona je povinen pravdu vypovídat, a takovouto nepravdivou výpovědí zároveň zasáhne do práv na ochranu jiné osoby), může k neoprávněnému zásahu ve smyslu ustanovení §11 a násl. OZ dojít.“ Dle žalobců „uvedení nepravdivých tvrzení při podání vysvětlení je zcela zřejmým porušením zákona (§13 odst. 1 OZ, eventuálně některé skutkové podstaty trestního zákona). V tomto směru spatřují nesprávnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem v závěru, že „podání nepravdivých údajů lze postihnout toliko sankcemi trestněprávních předpisů, občanskoprávní odpovědnost žalované je v tomto případě zcela vyloučena.“ Žalobci navrhli zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i soudu prvního stupně a s jejich právním posouzením a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Předmětné dovolání fakticky vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §13 odst. o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení) s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost
ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 citovaného ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah
do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. U některých zásahů, byť se zdánlivě třeba jevících tak, že odporují objektivnímu právu, je přesto není možno posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo
z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 1526/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Takováto licence ovšem není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu.
I v souzeném případě tak bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. přichází v úvahu pouze
u zásahu do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které by bylo třeba kvalifikovat jako neoprávněné, resp. protiprávní.
K tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobců uvedením nepravdivých údajů žalovanou mělo dojít při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. tím, kdo plnil právní povinnost, v daném případě uloženou ustanovením §158 odst. 5 trestního řádu. Odvolací soud věc posuzoval v souladu s judikaturou vztahující se k této otázce (srv. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. března 2005, č.j. 30 Cdo 2442/2004-153, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2006, č.j. 30 Cdo 96/2006-91) a nedostal se přitom do interpretačních potíží.
Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu soud druhého stupně věc posuzoval zákonu odpovídajícím způsobem, pak při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má
na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Pokud pak žalobci v dovolání vyjadřují nesouhlas s postupem soudu při zjišťování skutkového stavu věci, když soud neprovedl v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. dokazování o okolnostech rozhodných pro posouzení věci, uplatňují tím dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. – vady řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jimiž se dovolací soud však nemohl zabývat, neboť z hlediska těchto vad lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců není přípustné ani podle ustanovení, §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, jsou žalobci povinni ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila.
Žalovaná vynaložila v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §6 odst. 1 písm. a/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, a §18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalovanou náleží odměna ve výši 3.125,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 3.200,- Kč jsou žalobci povinni zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalovanou v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Karel Podolka, v.r.
předseda senátu