ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.3022.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 3022/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce G. O., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. k., o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 54/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. května 2005, č. j. 31 Co 176/2005 - 178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.958,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení
na účet advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce (původně označený jako S. a. s., se sídlem v K. n. V. – L. čp. 723), se proti žalovaným 1) České republice – S. a ú. s., státní příspěvkové organizaci, 2) D. P. a 3) S. i. ú. domáhal žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 22. 1. 1997, určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu nemovitosti ze dne 10. 10. 1977 a hospodářské smlouvy ze dne 3. 3. 1981. Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 4. 2000, č. j. 4 C 54/97 - 51, bylo pro částečné zpětvzetí žaloby zastaveno řízení vedené proti druhému a třetímu žalovanému a usneseném téhož soudu ze dne 26. 4. 2000 byla připuštěna změna žaloby tak, že žalobce se domáhá určení vlastnictví
k pozemku p. č. 900/11 - ostatní plocha, silnice o výměře 2.668 m2, zapsaného
v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu S. k., katastrální pracoviště M., na LV č. 980 pro okres M., obec a k. ú. V. Usnesením ze dne 12. 9. 2003, č. j. 4 C 54/97 - 97, tentýž soud k návrhu žalobce připustil, aby namísto původní první žalované do řízení vstoupil žalovaný. Žalobce, který v mezidobí změnil název
na označení G. O., a. s., odůvodnil určovací žalobu k předmětnému pozemku tím, že v katastru nemovitostí je k němu veden duplicitní zápis vlastnického práva žalobce a žalovaného, přičemž žalobce odvozuje své vlastnictví, resp. jeho právního předchůdce Okresního stavebního podniku pro zemědělskou a místní výstavbu a opravy M., ze smlouvy ze dne 30. 12. 1961, č. 148/62, zatímco právní předchůdce žalovaného z kupní smlouvy ze dne 10. 10. 1977, která však vzhledem k totožnému předmětu převodu nemohla mít za následek platný převod vlastnictví.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby z důvodu, že předmětný pozemek parc.
č. 900/11 v k. ú. V. přešel do jeho vlastnictví na základě pravomocného rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ze dne 10. 9. 2001, č. j. 3796/01/1-KM, vydaného podle zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků
z majetku České republiky do majetku krajů, ve znění pozdějších předpisů.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 9. 12. 2004, č. j. 4 C 54/97 - 145,
ve znění opravného usnesení ze dne 7. 1. 2005, č. j. 4 C 54/97 - 153, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem p. č. 900/11 o výměře 2.668 m2 ostatní plocha – silnice, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu S. k., katastrální pracoviště M., na LV č. 980 pro okres M., obec a k. ú. V., a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že D. P. byl vlastníkem původního pozemku p. č. 894/1 - role o výměře 17.927 m2 zapsaného v knihovní vložce č. 671 pozemkové knihy pro k. ú. V. Dne 30. 12. 1961 jmenovaný uzavřel s Okresním stavebním podnikem pro zemědělskou a místní výstavbu a opravy M. jako kupujícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byl díl „C“ uvedeného pozemku o výměře 12.181 m2, který byl z původního pozemku p. č. 894/1 oddělen oddělovacím plánem Okresního měřického střediska v K. n. V. ze dne 31. 7. 1959, č. 88-05/209-920/59, a označen jako pozemek p. č. 894/7 (vlastnické právo k tomuto pozemku bylo vloženo pro čsl. stát). Následně dne 10. 10. 1977 uzavřel D. P. jako prodávající kupní smlouvu s Krajským investorským silničním střediskem Středočeského KNV jako kupujícím, jejímž předmětem byla část parcely č. 894/1
o výměře 2.848 m2, oddělená geometrickým plánem Střediska geodézie a kartografie
v M. ze dne 24. 4. 1975, č. 761-126-470-74, a označená jako díl „R6“. Hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku ze dne 3. 3. 1981,
č. 35/81, byla ke dni 1. 3. 1981 převedena správa národního majetku z Krajského investorského silničního střediska Středočeského KNV do správy Okresní správy silnic pro okres M. Geometrickým plánem ze dne 1. 2. 2000, č. 681-4215/1999, vypracovaným Ing. I. H., byl vytvořen pozemek p. č. 900/11 o výměře 2.668 m2. Dále bylo z výpisu z katastru nemovitostí pro okres M., obec a k. ú. LV
č. 980 ze dne 26. 4. 2000 zjištěno, že existuje duplicitní zápis vlastnictví pro S., a. s., a Českou republiku - Správu a údržbu silnic M. k pozemku parc. č. 900/11 o výměře 2.668 m2, ostatní plocha - silnice ve V. Z výpisu z katastru nemovitostí z LV č. 980 ze dne 5. 8. 2004 vyplývá, že jako vlastník předmětné nemovitosti je zapsán S., a. s., a Středočeský kraj s tím, že správu nemovitosti vykonává Správa a údržba silnic M. H., příspěvková organizace (na LV
č. 980 ze dne 7. 2. 2003 byla správa nemovitostí ve vlastnictví Středočeského kraje zapsána pro Správu a údržbu silnic M.). Z rozhodnutí ministra dopravy a spojů
ze dne 10. 9. 2001, č. j. 3796/01/1-KM, vyplývá, že státní příspěvkové organizace - Správa a údržba silnic M. a další se dnem účinnosti tohoto rozhodnutí stávají příspěvkovými organizacemi Středočeského kraje; rozhodnutím Středočeského kraje
ze dne 12. 6. 2002, které nabylo účinnosti dne 1. 1. 2003, byly sloučeny příspěvkové organizace Středočeského kraje a to Správa a údržba silnic M. s příspěvkovou organizací Správou a údržbou silnic M. H., která byla zřízena zřizovací listinou č. j. 23180/02. Z porovnání geometrických plánů, které se staly podkladem pro vyjmenované kupní smlouvy, a geometrického plánu č. 681-4215/1999, z dopisu Katastrálního úřadu v M. ze dne 20. 4. 2004 a z výpisu z katastru nemovitostí
z LV č. 980 je zřejmé, že pozemek p. č. 900/11 je tvořen jak částí pozemku p. č. 894/7, tak částí pozemku p. č. 894/1 označenou jako díl „R6“, přičemž tyto části pozemků se navzájem zcela překrývají. Soud prvního stupně poté, co shledal, že žalobce má
ve smyslu ust. §80 pásm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení vlastnictví
k předmětné nemovitosti, k níž existuje duplicitní zápis vlastnictví, dospěl k závěru, že jejím vlastníkem je žalobce jako právní nástupce původního vlastníka OSP M., který uzavřel s vlastníkem pozemku D. P. dne 30. 12. 1961 kupní smlouvu o převodu části pozemku - dílu „C“ označeného č. 894/7. Protože D. P. při uzavírání smlouvy s Krajským investorským silničním střediskem Středočeského KNV dne 10. 10. 1997 již nebyl vlastníkem předmětné nemovitosti, nemohla pozdější smlouva k totožnému předmětu vlastnictví (díl „R6“ téže pozemkové parcely) mít za následek platný převod vlastnictví na právního předchůdce žalovaného a tato kupní smlouva je tudíž neplatná, když D. P. převáděl více práv, než měl sám.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2005, č. j. 31 Co 176/2005 - 178, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a řízení dále doplnil
(§205a o. s. ř.) obsahem privatizačního projektu Okresního stavebního podniku M., státního podniku, jímž se transformoval na S., a. s., podle rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci č. j. 422/1574/93, a úplným výpisem z obchodního rejstříku žalobce, z nichž vyplývá, že S., a. s., nyní G. O., a. s., je právním nástupcem Okresního stavebního podniku pro zemědělskou a místní výstavbu a opravy M., státního podniku, přičemž v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. na něj byl převeden i pozemek p. č. 894/7. Žalovaný je pak podle provedených důkazů „ohledně“ pozemku p. č. 900/11 právním nástupcem Krajského investorského silničního střediska Středočeského kraje KNV a je jako vlastník tohoto pozemku duplicitně veden na LV č. 980 pro k. ú. V.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalobce se stal vlastníkem sporného pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 30. 12. 1961 v souladu s ust. §111 tehdy platného občanského zákoníku č. 41/1950 Sb. Pokud byl později stejný pozemek D. P. převeden na právního předchůdce žalovaného Krajské investorské silniční středisko Středočeského kraje KNV kupní smlouvou ze dne 10. 10. 1977, jedná se ve smyslu ust. §39 tehdy platného občanského zákoníku o neplatný právní úkon pro rozpor se zákonem, neboť převodce D. P. nemohl převést pozemek, který již nevlastnil. K námitce žalovaného, že vlastnictví ke spornému pozemku nabyl na základě rozhodnutí ministra dopravy a spojů ze dne 10. 9. 2001, č. j. 3796/01-1-KM, odvolací soud uvedl, že tímto rozhodnutím se řešil přechod některých věcí, práv a závazků
z majetku České republiky, se kterým příslušelo hospodařit státním příspěvkovým organizacím (Správám a údržbám silnic), do majetku Středočeského kraje podle zákona č. 157/2000 Sb., avšak toto rozhodnutí se netýkalo a ani nemohlo týkat věcí, které
ve vlastnictví České republiky a správě státních příspěvkových organizací nebyly. Krajský soud proto uzavřel, že určovací žaloba je opodstatněná a že žalobce je vlastníkem sporného pozemku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek namítá, že pravomocné správní rozhodnutí ministra dopravy a spojů ze dne 30. 9. 2001, č. j. 3796/01-1-KM, vydané podle zákona č. 152/2000 Sb. (správně zřejmě zákona
č. 157/2000 Sb.) nelze přezkoumat v občanském soudním řízení, a to ani jako předběžnou otázku při rozhodování o určovací žalobě. Z tohoto důvodu má za to, že pozemek par. č. 900/11 v k. ú. V. přešel tímto rozhodnutím do jeho vlastnictví. Jestliže cit. rozhodnutí nebylo ve správním soudnictví zrušeno, „nemůže“ soud
na základě smluv z roku 1961 a 1977 „jen svou prejudiciální úvahou pokládat vykonatelné správní rozhodnutí za absolutní, protože toto rozhodnutí má povahu nabývacího titulu, který nemůže být odstraněn určovacím rozhodnutím soudu, jenž tento nabývací titul, opírající se o obecně závazný předpis, nebere na vědomí a přehlíží jej“. „Pokud žalobce argumentoval smlouvou o převodu nemovitosti z 30. 6. 1961 (správně zřejmě z 30. 12. 1961), č. 148/62, jde o smlouvu, kterou nepřešlo vlastnictví
k nemovitosti z tehdejšího státního socialistického vlastnictví například do vlastnictví družstevního, osobního nebo soukromého“. Mylný je podle dovolatele názor soudu prvního stupně (viz str. 7 jeho rozhodnutí), že v daném případě šlo pouze o určení vlastnictví na základě posouzení dvou listin (smlouvy o převodu nemovitosti z roku 1961 a kupní smlouvy z roku 1977), „když ohledně předmětu těchto právních úkonů, který byl stále ve vlastnictví státu, došlo později (dne 10. 9. 2001) k uvedenému rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným zaměstnancem s právnickým vzděláním, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředchází rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Námitka dovolatele, že pozemek par. č. 900/11 v k. ú. Veltrusy přešel pravomocným rozhodnutím ministra dopravy a spojů ze dne 10. 9. 2001, č. j. 3796/01-1-KM, vydaným podle zákona č. 152/2000 Sb. (správně zřejmě zákona č. 157/2000 Sb.) do jeho vlastnictví, že soud není oprávněn toto rozhodnutí v občanském soudním řízení přezkoumat, a to ani jako otázku předběžnou při rozhodování o určovací žalobě, a ani další námitky v dovolání, nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit.
Podle §111 odst. 1 občanského zákoníku č. 41/1950 Sb. vlastnictví k věcem jednotlivě určeným převádí se už samou smlouvou, není-li umluveno jinak nebo nevyplývá-li nic jiného ze zvláštních předpisů.
Podle §36 cit. zákona neplatný je (také) právní úkon, který se příčí zákonu nebo obecnému zájmu.
Podle §1 odst. 1 písm. a) zák. č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, ve znění pozdějších předpisů, dnem nabytí účinnosti rozhodnutí příslušného ústředního správního úřadu přecházejí
do vlastnictví krajů věci, se kterými k tomuto dni byly oprávněny hospodařit státní příspěvkové organizace a organizační složky státu uvedené v příloze č. 1 tohoto zákona.
Na základě rozhodnutí ministra dopravy ze dne 10. 9. 2001, č. j. 3796/01-1-KM, 30. 9. 2001, č. j. 3796/01-1-KM, vydaného podle zákona č. 157/2000 Sb., se vyjmenované státní příspěvkové organizace - Správy a údržby silnic - staly dnem účinnosti tohoto rozhodnutí, tj. dnem 1. 10. 2001, příspěvkovými organizacemi Středočeského kraje a do vlastnictví Středočeského kraje přešly veškeré věci, se kterými ke dni účinnosti tohoto rozhodnutí byly oprávněny hospodařit státní příspěvkové organizace uvedené v čl. I. tohoto rozhodnutí. Předpokladem tohoto přechodu věcí
k uvedenému dni tedy především bylo, že se jednalo o majetek České republiky, který byl ve správě příslušné Okresní správy a údržby silnic, státní příspěvkové organizace. Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že sporný pozemek - nyní označený jako par.
č. 900/11 v k. ú. V. - nebyl ke dni citovaného rozhodnutí ministra dopravy a spojů v majetku České republiky a ve správě Okresní správy silnic, státní příspěvkové organizace, neboť jeho vlastníkem se na základě kupní smlouvy ze dne 30. 12. 1961 stal bývalý čsl. stát - Okresní stavební podnik pro zemědělskou a místní výstavbu a opravy M., státní podnik, podle §111 tehdy platného občanského zákoníku, nemohl ani přejít na právního předchůdce žalovaného a tudíž ani na žalovaného. Námitka dovolatele, že toto rozhodnutí bylo „nabývacím titulem“, na základě kterého se žalovaný stal vlastníkem sporného pozemku, je z uvedeného důvodů nesprávná.
Námitka dovolatele, že soud není oprávněn v občanském soudním řízení, a to ani jako otázku předběžnou při rozhodování o určovací žalobě, přezkoumat rozhodnutí ministra dopravy a spojů ze dne 10. 9. 2001, č. j. 3796/01-1-KM, vydané podle zákona č. 152/2000 Sb. (správně zřejmě zákona č. 157/2000 Sb.), je sice obecně správná,
z rozhodnutí odvolacího soudu však nevyplývá, že by věcnou správnost tohoto rozhodnutí přezkoumával. Je ovšem beze vší pochybnosti, že soud byl oprávněn zkoumat platnost kupní smlouvy z roku 1977, z níž žalovaný odvozuje své vlastnické právo ke spornému pozemku, který byl touto smlouvou prodán - v pořadí podruhé - jinému subjektu, v důsledku čehož je v katastru nemovitostí veden duplicitní zápis, ohledně něhož byli účastníci vyzváni, aby tento stav prostřednictvím soudní žaloby odstranili. Dospěl-li tedy odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
k závěru, že tato kupní smlouva z 10. 10. 1977 o převodu vlastnictví uzavřená mezi D. P. a Krajským investorským silničním střediskem Středočeského KNV, jejímž předmětem byl tentýž pozemek, je absolutně neplatná [§36 tehdy platného obč. zák., (nesprávně uvedeno §39 tohoto zákona)], nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, neboť D. P. předmětný pozemek prodal, ačkoliv jeho vlastníkem již nebyl, takže na jiného převedl více práv, než měl sám.
Dále je třeba uvést, že v dovolacím řízení Nejvyšší soud jako soud dovolací nepřezkoumává správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, jak se mylně dovolatel domnívá, nýbrž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Jeho nesouhlas s názorem okresního soudu, že „v daném případě šlo pouze o určení vlastnictví na základě posouzení dvou listin (smlouvy o převodu nemovitosti z roku 1961 a kupní smlouvy
z roku 1977)“, je proto irelevantní.
Námitkou, že „pokud žalobce argumentoval smlouvou o převodu nemovitosti
z 30. 6. 1961 (správně zřejmě z 30. 12. 1961), č. 148/62, jde o smlouvu, kterou nepřešlo vlastnictví k nemovitosti z tehdejšího státního socialistického vlastnictví například
do vlastnictví družstevního, osobního nebo soukromého“, dovolatel jen připomíná, že sporný pozemek byl touto smlouvou převáděn D. P. jako prodávajícím do vlastnictví bývalého čsl. státu - Okresního stavebního podniku pro zemědělskou a místní výstavbu a opravy M. jako kupujícím.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny
za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), a snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a
o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust.
§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobci vedle odměny
za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka (po zaokrouhlení) 483,30 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.058,30 Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu