ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.3145.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 3145/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, za účasti 1) Ministerstva zemědělství České republiky - Pozemkového úřadu H., 2) P. f. České republiky, se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, a 3) Městu H., o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 220/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. dubna 2005, č. j. 25 Co 59/2005 - 38, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 30. 9. 2004, podanou podle §244 a násl. o. s. ř., domáhala, aby soud rozhodl, „že žalobkyně není v k. ú. H. – T. vlastníkem pozemku parc. č. 302 ve výměře 10599 m2, pozemku parc. č. 304
ve výměře 1449 m2, dílu „H 1“ ve výměře 1340 m2 a dílu „f“ ve výměře 3940 m2 oddělených z pozemku PK par. č. 310, ale náleží ji za ně náhrada“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se cítí být dotčena na svých právech rozhodnutím Okresního úřadu v H. - pozemkového referátu ze dne 30. 6. 1998, č. j. RP 1 11837/2684/R - 1282/98/B/Mu, vydaným podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, jímž bylo rozhodnuto, že žalobkyně není vlastníkem pozemků dle PK č. kat. 302, 304 a dílu H1
o výměře 1340 m2 odděleného z pozemku č. kat. 310 v k. ú. T. a nepřísluší jí za ně náhrada.
Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 23. 11. 2004, č. j. 11 C 220/2004 - 30, zastavil řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným, žalobu
ve vztahu k druhému a třetímu žalovanému odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutí Okresního úřadu v H. - pozemkového referátu ze dne 30. 6. 1998, č. j. RP 1 11837/2684/R - 1282/98/B/Mu, bylo žalobkyni doručeno dne 9. 7. 1998 a právní moci nabylo dne 10. 8. 1998. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala žalobu podle části páté o. s. ř. dne 30. 9. 2004, stalo se tak po uplynutí dvouměsíční lhůty uvedené v ust. §247 odst. 1 o. s. ř. Z tohoto důvodu soud žalobu ve vztahu k druhému žalovanému a třetímu žalovanému pro opožděnost podle §250g odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. 4. 2005, č. j. 25 Co 59/2005 - 38, usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích
o odmítnutí žaloby a o nákladech řízení potvrdil v tom správném znění, že žaloba se odmítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně podala žalobu po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené
v ust. §247 odst. 1 o. s. ř. Pokud zachování této lhůty dovozovala z toho, že správní orgán nerozhodl o všech jí uplatněných nárocích, pak toto své tvrzení neprokázala, neboť ze spisu pozemkového úřadu nevyplývá, že by uplatnila nárok i ohledně dílu „f“, a tuto skutečnost výslovně popřelo Ministerstvo zemědělství ČR - Pozemkový úřad v H. ve svém písemném vyjádření z 15. 11. 2004. I kdyby však žalobkyně tento restituční nárok řádně uplatnila, nemělo by to na závěru o opožděnosti podané žaloby žádný vliv, neboť správní orgán nemusí o všech oprávněnou osobou uplatněných nárocích rozhodnout v jednom rozhodnutí, a na právní moci daného správního rozhodnutí nemůže namítaná okolnost sama o sobě nic změnit. Tím však není dotčeno právo žalobkyně podat žalobu z nečinnosti správního orgánu, spadající do kompetence správního soudnictví. Za nedůvodnou krajský soud považoval i odvolací námitku žalobkyně, že správní orgán rozhodl po lhůtě uvedené v ust. §49 správního řádu, neboť správní řád nespojuje s dodržením lhůty podle tohoto ustanovení žádný následek, a
i pokud by správní orgán lhůtu překročil, nemá to žádný vliv pro posouzení okamžiku doručení správního rozhodnutí a na nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Soudům obou stupňů vytýká, že „se řídily pouze restriktivním výkladem ustanovení §247 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“ a že „nepřihlédly k podstatě zákona o půdě, kterým se demokratická společnost snažila alespoň částečně zmírnit následky majetkových a jiných křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv“. Poukazuje na to, že své restituční nároky uplatnila i podáním ze dne 27. 9. 1991 u Úřadu města H. a u tehdejšího státního podniku T. H. a podáním ze dne 30. 9. 1991 u Ministerstva financí ČR, a „bylo proto povinností všech těchto orgánů činnost koordinovat tak, aby byl naplněn záměr restitucí a žalobkyní uplatněné právo na zmírnění v minulosti spáchané újmy“. Je tudíž nesprávný názor odvolacího soudu, pokud vychází jen ze správního spisu a z vyjádření Ministerstva zemědělství ČR - Pozemkového úřadu v H., aniž přihlédl k jejím tvrzením, že „vznikl-li ji jako oprávněné osobě z restitučního zákona nárok na odškodnění, bylo povinností státních orgánů jí takový nárok zajistit a uspokojit, a to takovým způsobem, který jim ukládaly právní předpisy“. Jestliže orgány státu „nezajistily garanci tohoto práva a jejich úloha a odpovědnost byla pouze formálního a nedůsledného rázu, nebyl pro vydání správního rozhodnutí ani naplněn zákonný důvod“. Nerozhodnutí o všech jejích nárocích proto dosud nezaložilo „zmeškání odvolací lhůty“ ani „začátek pro běh promlčecí doby“. Řízení je tak podle dovolateky postiženo vadou, když soudy nesprávně přijaly závěr o ukončeném restitučním řízení, přestože o všech řádně uplatněných restitučních nárocích nebylo dosud správním orgánem rozhodnuto, a řízení před správním orgánem tak není možno považovat za skončené a pravomocné. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem a že je přípustné podle §239 odst. 3 o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §247 odst. 1 o. s. ř. žaloba musí být podána ve lhůtě dvou měsíců
od doručení rozhodnutí správního orgánu. Zmeškání této lhůty nelze prominout.
Podle §250g písm. a) o. s. ř. soud žalobu odmítne, byla-li podána opožděně.
Lhůta k podání žaloby určená v ust. §247 o. s. ř. je lhůtou stanovenou
k uplatnění práva, o němž bylo dříve rozhodnuto před správním orgánem, u soudu. Nejde tedy o lhůtu k podání odvolání či o lhůtu promlčecí, jak se mylně domnívá dovolatelka, nýbrž o lhůtu hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu.
V posuzované věci bylo soudy obou stupňů zjištěno, že rozhodnutí Okresního úřadu v H. - pozemkového referátu ze dne 30. 6. 1998, č. j. RP 1 11837/2684/R - 1282/98/B/Mu, vydané podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, jímž bylo rozhodnuto, že žalobkyně není vlastníkem pozemků dle PK č. kat. 302, 304 a dílu „H 1“ o výměře 1340 m2 odděleného z pozemku č. kat. 310 v k. ú. T. a nepřísluší jí za ně náhrada, bylo žalobkyni doručeno dne 9. 7. 1998. Z tohoto rozhodnutí dále vyplývá, že žalobkyně uplatnila u pozemkového úřadu v H. výzvou ze dne 9. 12. 1991 nárok na vydání zemědělského majetku - pozemků dle PK
č. kat. 302, 304 a dílu „H 1“ o výměře 1340 m2 odděleného z pozemku č. kat. 310
v k. ú. T. – podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., resp. k poskytnutí finanční náhrady za ně.
Je proto správný závěr odvolacího soudu, že bylo-li žalobkyni citované rozhodnutí pozemkového úřadu doručeno dne 9. 7. 1998 a podala-li žalobu podle části páté o. s. ř. u soudu dne 30. 9. 2004, stalo se tak po uplynutí dvouměsíční lhůty uvedené v ust. §247 odst. 1 o. s. ř.
V dovolání namítaná okolnost, že žalobkyně uplatnila restituční nárok i ohledně dílu „f“ ve výměře 3940 m2, odděleného od pozemku PK parc. č. 310 v kat. území T., u Úřadu města H. a u tehdejšího státního podniku T. H. podáním ze dne 27. 9. 1991 a u Ministerstva financí ČR podáním ze dne 30. 9. 1991, o němž však nebylo citovaným rozhodnutím rozhodnuto, z čehož dovozuje, že nenabylo právní moci a že řízení před správním orgánem tak není možno považovat za skončené, na uvedeném závěru nemůže nic změnit, neboť k žalobě podle §244 odst. 1 o. s. ř. je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta (srov. §246 odst. 1 o. s. ř.), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, pokud potvrdil výrok usnesení soudu prvního stupně, jímž žaloba byla podle §250g písm. a) o. s. ř. pro opožděnost odmítnuta, je správné, a dovolání žalobkyně není tudíž opodstatněné. Protože nebylo zjištěno, že by napadené usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a v ust. §229 odst. 3
o. s. ř. nebo jinou vadnou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně podle ust. §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s .ř., když žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předseda senátu