ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.425.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 425/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci B. Š., zastoupené opatrovnicí P. Z., zaměstnankyní Okresního soudu Plzeň – jih, dále zastoupené advokátkou, o přípustnosti dalšího držení v ústavu, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 5 L 1212/2003, o dovolání umístěné proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. listopadu 2004, č.j. 11 Co 636/2004-84, takto:
I. Dovolání umístěné se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 15. prosince 2003, č.j. 5 L 1212/2003-3, Okresní soud Plzeň – jih zahájil řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení B. Š., narozené 30.9.1924, v ústavu zdravotnické péče (dále též „detenční řízení“). Podnětem k zahájení řízení bylo oznámení Psychiatrické léčebny v D., že umístěná byla bez svého písemného souhlasu převzata dne 14. prosince 2003 do ústavní péče. Usnesením ze dne 17. prosince 2003, č.j. 5 L 1212/2003-5, soud rozhodl ve smyslu ustanovení §191b odst. 4 o.s.ř., že k převzetí jmenované došlo ze zákonných důvodů.
Okresní soud Plzeň – jih následně pokračoval ve smyslu ustanovení §191d o.s.ř. v detenčním řízení a rozsudkem ze dne 4. června 2004, č.j. 5 L 1212/2003-72, rozhodl, že další držení umístěné je přípustné na dobu 12 měsíců od vyhlášení rozsudku, a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že B. Š. trpí od roku 1982 závažným duševním onemocněním spočívajícím
v chronické paranoidní schizofrenii. Do léčebny byla převezena záchrannou službou v akutním psychotickém stavu, vyžadujícím hospitalizaci. Byla nalezena ve značně zanedbaném stavu, po dvou dnech strávených v zimním období bez obydlí. V Psychiatrické léčebně v D. se jedná již o její druhý pobyt. Před prvým přijetím do léčebny v roce 2000 zcela zničila svůj rodinný domek ve svém bydlišti
ve S. Docházelo u ní k agresivnímu chování, jež bylo projevem neustálého pocitu, že ji chce někdo ohrozit, okrást nebo ublížit. Asi rok a půl před druhou hospitalizací přerušila veškeré styky se svým jediným synem a jeho rodinou a nadále s ním odmítá spolupracovat. Od té doby údajně též „vybydlela“ několik bytů. Choroba umístěné se projevuje ve výrazném narušení jejího vnímání, myšlení a jednání a v poruše osobnosti s příznaky demence. Prognóza jejího onemocnění je nepříznivá. Nemá náhled nemoci, léčbu odmítá a není schopna pobytu mimo odborné zdravotnické zařízení. Pokud by byla propuštěna z léčebny, znamenalo by to pro ni ohrožení
na životě. Na základě uvedených skutkových závěrů, opírajících se zejména o znalecké posouzení, soud dovodil, že další držení umístěné v léčebně je podle ustanovení §191d odst. 4 o.s.ř. nutné. V odůvodnění rozhodnutí se okresní soud dále zabýval námitkou umístěné, že soudem nebyla dodržena zákonem stanovená tříměsíční lhůta pro vydání rozsudku a že měla být proto z ústavního léčení propuštěna. Soud vyslovil závěr, že povinnost rozhodnout v uvedené lhůtě dodržel. Argumentoval tím, že rozsudek ze dne 4. června 2004 o přípustnosti dalšího držení umístěné nemohl vydat dříve, než bylo rozhodnuto o odvolání, jež umístěná podala proti předcházejícímu usnesení ze dne
17.12.2003 o přípustnosti převzetí do ústavu. Pro rozhodnutí o propuštění umístěné je podle soudu rozhodující její aktuální zdravotní stav na základě posouzení její ošetřující lékařky. V době vydání rozsudku se její zdravotní stav nezlepšil.
K odvolání umístěné Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Uvedl, že byla prokázána nutnost dalšího držení B. Š. v ústavu po stanovenou dobu, zejména provedeným znaleckým posudkem, který znalec stvrdil při svém výslechu. V něm vysvětlil genezi a projevy choroby, jakož i potenciální reakce jmenované na podněty z vnějšího světa, jež by mohly být pro ni a okolí nebezpečné, pokud by nebyl dodržován její léčebný režim. Popsal i možné nepříznivé následky ambulantního léčení a případného propuštění
do domácího ošetření. Odvolací soud dospěl k závěru, že znalecký posudek i skutečnosti konstatované znalcem tvoří spolehlivý podklad pro rozhodnutí ve věci. Na rozdíl
od okresního soudu, ale uznal oprávněnost námitky umístěné, že soud prvního stupně překročil tříměsíční lhůtu pro rozhodnutí určenou ustanovením §191d odst. 4 o.s.ř. Odlišný závěr odvolací soud odůvodnil tím, že počátek běhu lhůty klade zákon k okamžiku výroku o převzetí do ústavu, a nikoliv k okamžiku právní moci tohoto rozhodnutí. Současně však dovodil, že nedodržení této lhůty nemůže mít za následek neúčinnost rozhodnutí, neboť se nejedná o lhůtu, s níž by zákon spojoval sankci pro její nedodržení. Uzavřel, že s ohledem na provedené dokazování nelze proto považovat rozsudek soudu prvního stupně za věcně nesprávný a nezákonný.
Proti tomuto rozsudku podala umístěná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje „v řešení otázky, jaké právní následky má nedodržení lhůty uvedené v ustanovení §191d odst. 4 o.s.ř.“ Jako dovolací důvody uvádí ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Soudům obou stupňů vytýká, že „ve svých rozhodnutích nesprávně vyložily ustanovení §191d odst. 4 o.s.ř., čímž došlo k chybnému právnímu posouzení věci, a to nejen z hlediska práva procesního, nýbrž i práva hmotného“… Namítá, že „výrok o tom, že k převzetí umístěné do ústavního léčení ústavu došlo ze zákonných důvodů, byl učiněn v usnesení Okresního soudu Plzeň – jih dne 17.12.2003. V souladu se zákonem tak mělo být rozhodnuto o tom, zda další držení v ústavu zdravotnické péče je či není přípustné … nejpozději do tří měsíců, tedy do 17.3.2004. První jednání ve věci povolení dalšího držení umístěné … však bylo nařízeno až na 10.5.2004 a rozsudek byl vyhlášen 4.6.2004.“ Zákonná tříměsíční lhůta tak byla v posuzované věci překročena zhruba
o dva a půl měsíce. S právním odůvodněním odvolacího soudu, že nedodržení lhůty nemůže mít za následek neúčinnost rozhodnutí, dovolatelka nesouhlasí s tím, že
„po marném uplynutí tříměsíční lhůty už není splněna jedna z podmínek pro další vedení řízení, resp. za této situace soud již ve věci samé nemůže rozhodnout … a umístěná byla držena v ústavu zdravotnické péče proti své vůli bez řádného rozhodnutí a tudíž protizákonně. Soud ani ústav zdravotnické péče však nebral její námitky na vědomí.“ Umístěná uvádí k odůvodnění svých námitek zejména následující právní argumentaci: Účelem stanovené lhůty – obdobně jako dalších lhůt dle ustanovení §191e odst. 1 či §191b odst. 4 o.s.ř. – je ochrana osoby, jejíž svoboda je omezena. Pokud by tyto lhůty byly chápány pouze jako pořádkové, jejich zařazení do občanského soudního řádu by postrádalo smysl, neboť by k ochraně konkrétních osob nesloužily. Lhůta dle ustanovení §191b odst. 4 o.s.ř., která je svou povahou velmi blízká lhůtě dle ustanovení §191d odst. 4 o.s.ř., je zakotvena v článku 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. K použití ustanovení §191d odst. 4 o.s.ř. je nutno přistupovat za přísného dodržení všech jeho podmínek a ty vždy vykládat restriktivně ve prospěch osoby, jejíž právo
na svobodu má být omezeno. Jedním z procesních prostředků, jehož účelem je zabránit, aby nedocházelo k nežádoucímu prodloužení uvedené lhůty pro rozhodnutí soudu, je skutečnost, že odvolání proti rozhodnutí dle ustanovení §191b odst. 4 o.s.ř. nemá suspenzivní účinky. Analogicky je možno dovodit snahu zákonodárce dbát za všech okolností především na ochranu základních práv a svobod člověka i v trestním řádu, ačkoli se jedná o odlišná řízení. Zejména v souvislosti s vazbou má porušení zákonných lhůt určujících např. délku vazby nebo lhůty pro rozhodnutí o jejím prodloužení vždy
za následek propuštění z vazby. Dle odůvodnění odvolacího soudu by se umístěná neměla možnost bránit proti nedobrovolnému omezení svobody při překročení lhůty, kterou si lze představit i podstatně delší než v projednávané věci. Dovolatelka uzavírá, že „nekonáním soudu i ústavu zdravotnické péče v souladu se zákonem byla porušena její základní práva a svobody, která jsou jí přiznána a zaručena Listinou, a to zejména v ustanoveních článků 8 odst. 2, 10 odst. 2, 14 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení Okresnímu soudu Plzeň – jih.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Dovolání tedy může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.
Umístěná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Obsah dovolání opravňuje závěr, že umístěná uplatnila z hlediska uvedených podmínek přípustnosti jako relevantní dovolací důvod jen nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pokud též uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 pím. a) o.s.ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tento dovolací důvod vymezený umístěnou není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vzhledem k obsahu a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem podle
§241a odst 2 písm. b) o.s.ř. (právní posouzení věci), umístěná v dovolání nastoluje právní otázku, jaké právní následky má nedodržení lhůty uvedené v ustanovení §191d odst. 4 o.s.ř.
Protože jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla, přičemž její posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe, je rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně právně významné; dovolání je tudíž přípustné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Právní posouzení věci (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž – a o tento případ jde v souzené věci – i procesního) je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost osoby a její osobní svobody vyplývá její právo, aby jakékoli lékařské výkony v oblasti zdraví člověka byly prováděny jen na základě jeho předchozího svobodného souhlasu (práva na souhlas). Jde o základní právo a stěžejní pravidlo při poskytování zdravotní péče, které je upraveno zejména v ustanovení §23 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Pouze zákon výslovně stanoví výjimku z tohoto pravidla, za jakých okolností může být omezeno uplatnění práva na souhlas. Případy, kdy může být osoba převzata nebo držena v ústavní péči bez svého souhlasu, popřípadě i proti své vůli (detence), jsou v zákoně uvedeny taxativně (§23 odst. 4 cit. zák.). Z hlediska projednávané věci se je jedná
o stav, kdy osoba jevící známky duševní choroby ohrožuje sebe nebo své okolí (§23 odst. 4 písm. b/ cit. zák.). Zdravotnické zařízení je povinno do 24 hodin případ převzetí pacienta do ústavní péče bez jeho souhlasu oznámit soudu v místě sídla zdravotnického zařízení (§24 cit. zák.).
Na uvedenou hmotněprávní úpravu navazují ustanovení §191a až 191g občanského soudního řádu, zakotvující institut detenčního řízení, který podrobně stanoví postup soudního přezkumu detence. Obsahuje procesní záruky na ochranu základního lidského práva na osobní svobodu osobám, vždy když došlo k omezení jejich osobní svobody ve zdravotnickém zařízení bez jejich souhlasu. Východiskem pro úpravu detenčního řízení je čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (Listiny), který zaručuje těmto osobám právo na soudní kontrolu zákonnosti postupu zdravotnických zařízení, aby nedocházelo k zneužívání ústavní péče. Jedině soud tudíž může rozhodnout o přípustnosti omezení osobní svobody osoby ve všech případech, kdy dochází k jejímu převzetí do ústavní péče bez jejího písemného souhlasu, popřípadě když je osoba hospitalizována původně s vlastním souhlasem a teprve v průběhu léčby dochází k omezení jejího volného pohybu a styku s vnějším světem.
V detenčním řízení soud rozhoduje zpravidla ve dvou stadiích. V prvém rozhodne usnesením do sedmi dnů ode dne, kdy došlo k omezení osobní svobody osoby jejím umístěním do zdravotnického zařízení (ústavu) bez jejího souhlasu, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů (§191b odst. 4 o.s.ř.). Odvolání proti tomuto usnesení nemá odkladný účinek (§191c odst. 2 o.s.ř.). Ústav může umístěného propustit, i když soud vyslovil, že k převzetí došlo v souladu se zákonnými důvody (§191c odst. 3 o.s.ř.). Jestliže soud vyslovil, že převzetí bylo v souladu se zákonnými důvody a umístěný je omezen nebo vyloučen ze styku s vnějším světem, pokračuje soud v řízení o vyslovení přípustnosti jeho dalšího držení v ústavu (§191d odst. 1 o.s.ř). V takovém případě detenční řízení přechází do druhého stadia. Ke zjištění zdravotního stavu umístěného soud ustanoví znalce. Úkolem znalce je vyjádření o tom, zda další držení umístěného v ústavu při omezení nebo vyloučení styku s vnějším světem je či není nutné. Znalcem nemůže být ustanoven lékař, který pracuje v ústavu, v němž je umístěný držen (§191d odst. 2 o.s.ř). Soud nařídí jednání, k němuž přizve umístěného (pokud podle vyjádření ošetřujícího lékaře nebo písemného znaleckého posudku je umístěný schopen vnímat průběh a význam jednání) a jeho zástupce (opatrovníka). Při jednání vyslechne znalce, podle okolností ošetřujícího lékaře, umístěného a provede popřípadě další vhodné důkazy (§191d odst. 3 o.s.ř). V rozsudku, který musí být vyhlášen do tří měsíců od výroku o přípustnosti převzetí do ústavu, rozhodne soud, zda další držení je přípustné a na jakou dobu. Ustanovení §191c odst. 2 a 3 platí tu obdobně (§191d odst. 4 o.s.ř.).
Jednou z procesních záruk určených osobám na ochranu jejich základního práva na osobní svobodu je v detenčním řízení právo na urychlené soudní rozhodnutí. Představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění práva účastníka řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, zakotveného zejména
v ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny. Rychlý postup řízení ukládá též občanský soudní řád v ustanoveních §6 a §100; právo účastníka, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů formuluje dále v ustanovení §5 odst. 2 zákon
o soudech a soudcích (zák. č. 6/2002 Sb.) a soudci stanoví povinnost rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů (§79 odst. 1). Mimořádný důraz kladený
na požadavek rychlosti v detenčním řízení vyplývá ze stanovení lhůt pro vydání rozhodnutí soudu přímo v Listině (čl. 8 odst. 6) a v občanském soudním řádu (§191b odst. 4 a §191d odst. 4 o.s.ř.). Tato ustanovení nabývají na významu v souvislosti s účelem detenčního řízení, jímž je ochrana práva na osobní svobodu, které je vedle práva na život nepochybně nejdůležitějším ústavně zaručeným základním lidským právem.
V prvém stadiu detečního řízení podle ustanovení §191b o.s.ř. musí soud ve velmi krátké lhůtě sedmi dnů rozhodnout, zda je naplněn některý z důvodů §23 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu, pro který byla omezena osobní svoboda nemocného. Má-li soud dodržet zákonem stanovenou lhůtu, jeho postup v řízení musí být rychlý a bezformální a řízení může být omezeno jen na provedení důkazů předvídaných v ustanovení §191b odst. 3 o.s.ř. Na rozdíl od prvního stadia provádí se ve druhém stadiu detenčního řízení podle ustanovení §191d o.s.ř. řádné důkazní řízení, jehož základem je znalecké dokazování. V závislosti na zákonném důvodu umístění do ústavu je soud povinen provést všechny důkazy potřebné pro závěr o nutnosti dalšího držení umístěného v ústavu. Rozsudek podle ustanovení §191d odst. 4 o.s.ř. musí být vyhlášen do tří měsíců počítaných od vydání usnesení, že k převzetí došlo ze zákonných důvodů (§191b odst. 4 o.s.ř.), nikoli ode dne jeho právní moci. Jde o lhůtu zákonnou, která je pro soud závazná a má vždy zvláštní důležitost. Po vydání usnesení podle ustanovení
§191b odst. 4 o.s.ř. soud z úřední povinnosti vyšetří okolnost, že nemocný je omezen nebo vyloučen ze styku s vnějším světem, aniž by čekal na zprávu ústavu, a neprodleně pokračuje v řízení podle ustanovení §191d o.s.ř. (§191d odst. 1 o.s.ř). To platí
i v případě, že proti usnesení podle ustanovení §191b odst. 4 o.s.ř. bylo podáno odvolání. Takový postup soudu je třeba dovodit z ustanovení §191c odst. 3 o.s.ř., které uvedenému odvolání nepřiznává odkladný účinek. Je proto neodůvodněné, aby soud nepokračoval v řízení, nachází-li se spis k rozhodnutí o odvolání u odvolacího soudu.
Za tím účelem soud učiní potřebná opatření, zpravidla si pořídí kopie těch částí spisu, které nezbytně potřebuje ke svému rozhodnutí. Podání odvolání nemůže být přičítáno k tíži účastníka řízení. Závaznost zákonné tříměsíční lhůty určené na ochranu základního lidského práva na osobní svobodu tudíž pro soud znamená, že ji musí nezbytně dodržet a tomuto zákonnému požadavku i podřídit postup v řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že soud musí ve velmi krátké době provést všechny důkazy potřebné pro závěr, zda je či není nutné další držení umístěného v ústavu, lze výjimečně připustit překročení tříměsíční lhůty pouze v zájmu spolehlivého zjištění skutkového stavu.
Účel práva na urychlené soudní rozhodnutí – ať už je formulováno obecně zákonným požadavkem na rychlost řízení bez zbytečných průtahů nebo přímo stanovením zákonných lhůt adresovaných soudu – je zapotřebí vykládat především v souladu s ústavním principem právní jistoty, který zahrnuje i záruku, že budou šetřena projednávaná práva účastníka řízení. Až vydání rozhodnutí soudu odstraní právní nejistotu ohledně jeho práv. Průtahy řízení mohou způsobit značné znehodnocení nebo i porušení subjektivních práv hmotněprávní povahy, o něž se jedná. To má dále vliv na přijetí věcně správného a spravedlivého rozhodnutí. Rychlost a účinnost každého řízení je ovšem podmíněna objektivně, charakterem projednávané věci. Dobu na projednání věci bez zbytečných průtahů nelze vyjádřit numericky. Tomu odpovídá i všeobecně zastávaný názor, že soudcovskou činnost nelze regulovat stanovením procesních lhůt. V souvislosti s právem na osobní svobodu představují výjimku lhůty týkající se zadržení a vazby. V občanském soudním řádu jsou lhůty adresované soudu k vydání rozhodnutí lhůtami pořádkovými, na rozdíl od zákonných procesních lhůt, které jsou vesměs neprodlužitelné a zásadně propadné. Zatímco zmeškání propadné lhůty má vždy procesní následky spočívající ve ztrátě možnosti provést účinně procesní úkon, marné uplynutí pořádkové lhůty pro vydání rozhodnutí nemá za následek jeho neúčinnost a nemá ani význam pro obsah rozhodnutí může však mít jiné hmotněprávní následky, popřípadě důsledky disciplinární). K řešení problematiky nutnosti zajištění práva na urychlené soudní rozhodnutí, kdy z objektivních důvodů nelze v justiční sféře stanovit délku řízení formou procesních lhůt, přispívá maxima, kterou při přezkumu stížností na průtahy v řízení doktrinárně obráží judikatura Ústavního soudu shodně s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Spočívá na zásadě, že každý konkrétní případ musí být hodnocen vždy individuálně v závislosti na jeho okolnostech, s přihlédnutím
ke kritériím složitosti předmětu řízení, chování jednotlivých účastníků a postupu soudu, který o věci rozhodoval.
Z hlediska posouzení projednání věci soudem prvního stupně podle stanovených kritérií z obsahu spisu vyplývá, že předmětem řízení je soudní přezkum internace osoby v psychiatrické léčebně podle ustanovení §191a až 191g o.s.ř. z důvodu duševní choroby, která představuje pro ni nebo její okolí ohrožení (§23 odst. 4 písm. b/ zákona o péči o zdraví lidu). Jedná se o ženu vyššího věku, u které byla prokázána chronická paranoidní schizofrenie s tím, že její propuštění z ústavu by pro ni znamenalo ohrožení života. V řízení podle ustanovení §191d o.s.ř. soud provedl důkazy znaleckým posudkem, lékařskou zprávou, výslechem znalce, ošetřující lékařky umístěné, další ústavní lékařky, opatrovníka a syna umístěné. Svá skutková zjištění soud opřel především o znalecké posouzení, které se shodovalo v rozhodných skutečnostech s ostatními důkazy. Rozsah dokazování, nároky na zjišťování skutkového stavu a právní posouzení věci nebyly zvlášť složité. Soud prvního stupně vydal usnesení, že k převzetí nemocné došlo ze zákonných důvodů dne 17. prosince 2003. Tento okamžik byl rozhodný pro počátek běhu zákonné tříměsíční lhůty pro vydání rozsudku podle ustanovení §191d odst. 4 o.s.ř. Dne 4. února 2004 (po měsíci a půl) ustanovil soud znalce. Znalecký posudek byl soudu doručen dne 25. února 2004. Soud nařídil ve věci celkem tři jednání. Prvé jednání bylo nařízeno na 10. května 2004 (po čtyřech měsících a třech týdnech), k výslechu byl předvolán pouze znalec. Při jednání byly provedeny jen listinné důkazy z důvodu omluvené nepřítomnosti znalce. Druhé jednání bylo nařízeno na 31. května 2004, byli vyslechnuti znalec, ústavní lékařka, opatrovník a syn umístěné, kteří byli k jednání předvoláni. Poslední jednání bylo nařízeno na 4. června 2004
za účelem výslechu ošetřující lékařky umístěné. U jednání soud provedl důkaz její výpovědí a vyhlásil rozsudek ve věci (po pěti a půl měsících). Z obsahu spisu je zřejmé, že soud ustanovil znalce neodůvodněně až po uplynutí půldruhého měsíce, první jednání bylo nařízeno po čtyřech měsících a třech týdnech, neboť v soud neodůvodněně vyčkával na vrácení spisu, který byl u odvolacího soudu z důvodu zmíněného odvolání podaného umístěnou. Příprava jednání nebyla soudem organizována tak, aby dokazovaní, vzhledem ke svému rozsahu, průběhu řízení a krátkosti lhůty pro rozhodnutí, mohlo být soustředěno do jednoho, maximálně dvou jednání. Jednání umístěné prostřednictvím její advokátky napomohlo k náležitému zjištění skutkového stavu, podání odvolání proti usnesení podle ustanovení §191b odst. 4 o.s.ř., jí nelze přičítat k tíži. V řízení se jednalo o ochranu práva na její osobní svobodu omezenou nejen ve veřejném, ale i v jejím osobním zájmu, spočívajícím v ochraně jejího života a zdraví.
Z uvedených skutečností je zřejmé, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k neodůvodněným průtahům způsobeným nesprávným postupem soudu, který byl v rozporu s procesními předpisy ve smyslu výše uvedených závěrů dovolacího soudu. Délka řízení před okresním soudem překročila zákonnou tříměsíční lhůtu pro vydání rozsudku podle ustanovení §191d odst. 4 o.s.ř. celkem o dva a půl měsíce. Bylo tak porušeno základní právo dovolatelky, aby její věc byla projednána bez zbytečných průtahů a v přiměřené době (čl. 38 odst. 2 Listiny, ustanovení §6 a §100 o.s.ř.). Uvedené porušení práva na urychlené soudní rozhodnutí však neovlivnilo dodržení ostatních zásad práva na spravedlivý proces. Nepředstavovalo ani zásah do hmotných ústavních práv dovolatelky. K posledně zmíněnému závěru dovolací soud dospěl aplikací ústavního principu „přiměřenosti,“ podle kterého základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. Z uvedených skutkových zjištění soudů obou stupňů, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, vyplývá, že základní právo dovolatelky na její osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny) bylo přiměřeně omezeno v jejím zájmu základním právem na ochranu života a zdraví (čl. 6 odst. 1 a čl. 31 Listiny). V tomto smyslu konstatovaná vada řízení sama o sobě nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 355/97, sv. 9 Sb. násl., str. 447, nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 37/01, sv. 24 Sb. násl., str. 133).
Na základě uvedeného lze učinit následující závěry: Tříměsíční lhůta, zakotvená v ustanovení §191d odst. 4 o.s.ř. pro vydání rozsudku o přípustnosti dalšího držení v ústavu, je jednou z nejdůležitějších procesních záruk určených osobám na ochranu jejich základního práva na osobní svobodu v detenčním řízení podle ustanovení §191a až 191g občanského soudního řádu. Představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění práva účastníka řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené době, zakotveného zejména v ustanovení Čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod. Jedná se o lhůtu zákonnou, jež je pro soud závazná. Musí být tudíž soudem nezbytně dodržena. Tento požadavek je kategorický především s ohledem na nutnost naplnění ústavního principu právní jistoty. Překročení uvedené lhůty lze připustit pouze výjimečně, jen jestliže je to potřebné ke spolehlivému zjištění skutkového stavu. Tříměsíční lhůta počíná běžet od vydání usnesení podle ustanovení
§191b odst. 4 o.s.ř., že k převzetí došlo ze zákonných důvodů, nikoli ode dne jeho právní moci. Jestliže soud tedy rozhodne o zákonnosti omezení osobní svobody umístěného, neprodleně pokračuje v řízení podle ustanovení §191d o.s.ř. To platí
i v případě, že je proti usnesení podáno odvolání a spis je předložen odvolacímu soudu, neboť zákon nepřiznává odvolání odkladný účinek (§191c odst. 3 o.s.ř.). Řešení otázky následků porušení povinnosti vyhlásit v zákonné tříměsíční lhůtě rozsudek podle ustanovení §191d odst. 4 o.s.ř. je možné vždy až na základě individuálního posouzení konkrétního případu, protože z objektivních důvodů nelze předem stanovit dobu nutnou k projednání věci. Kritéria hodnocení přiměřené délky řízení, jež je v pravomoci odvolacího soudu, jsou složitost předmětu řízení, chování jednotlivých účastníků a postup soudu, který o věci rozhodoval. Samotné porušení základního práva
na projednání věci bez zbytečných průtahů v řízení podle ustanovení §191d o.s.ř. nemá za následek nezákonnost rozsudku podle ustanovení §191d odst. 4 o.s.ř., jestliže neovlivnilo dodržení ostatních zásad práva na spravedlivý proces a nepředstavovalo ani zásah do hmotných ústavních práv účastníka řízení.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních
§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání umístěné podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 1 písm. a) o.s.ř. části věty před středníkem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Karel Podolka
předseda senátu