ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.538.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 538/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce P. L., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Plzeň, se sídlem v Plzni, Radobyčická 14, 2) P. H. a 3) S. H., oběma zastoupenými advokátkou, o určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 11 C 108/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince 2003, č.j. 18 Co 339/2003-57, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince 2003, č.j. 18 Co 339/2003-57, a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. března 2003, č.j. 11 C 108/2002-39, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se především domáhal, aby soud určil, že „smlouva o koupi nemovitostí – domu č.p. 394, objekt bydlení, na stavební parcele č. 408 o rozloze 331 m2 a zastavěná plocha a nádvoří p.č. 408 o rozloze 331 m2 vše zapsáno v katastru nemovitostí
u Katastrálního úřadu v S. na listu vlastnictví č. 865 pro katastrální území L., uzavřená dne 30.9.1999 mezi Českou republikou – Okresní úřad v Sokolově, 356 01 Sokolov, Jednoty 654 jako prodávajícím a panem P. H. a paní S. H., jako kupujícími, je neplatná.“
Krom toho se žalobce domáhal, aby soud rozhodl, že „žalovanému č. 1 se ukládá vrátit plnění z bezdůvodného obohacení z neplatné kupní smlouvy uzavřené se žalovanými č. 2 a č. 3 dne 30.9.1999 s prvními účinky vkladu do katastru nemovitostí dne 13.11.2000, jejímž předmětem byl prodej nemovitostí uvedených v čl. I žaloby, která spočívá v povinnosti žalovaného č. 1 vrátit kupní cenu prodaných nemovitostí žalovaným č. 2 a č. 3 ve výši stanovené kupní smlouvou, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále se žalovanému č. 1 ukládá, aby do tří dnů od právní moci rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na něho, převedl tyto nemovitosti na žalobce. Žalovaným č. 2 a č. 3 se ukládá vyklidit nemovitosti, které byly předmětem kupní smlouvy tj. obytný dům č.p. 394 v obci L. vč. nádvoří a zahrady, tak jak jsou uvedené na listu vlastnictví č. 865 pro k.ú. a obec L. a vyklizené je předat žalovanému č. 1 do tří dnů od právní moci rozsudku“; usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 12. prosince 2002, č.j. 11 C 108/2002-15, bylo řízení o této části návrhu zastaveno poté, kdy žalobce vzal žalobu s vyjímkou návrhu na určení neplatnosti označené kupní smlouvy, zpět.
Žalobce zejména tvrdil, že uzavřel dne 23.9.1997 smlouvu o koupi předmětných nemovitostí s prodávající T. L., která ještě před zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí zemřela. Dědictví po ní připadlo jako odůmrť státu.
Po skončení dědického řízení stát nesplnil svůj závazek z uvedené kupní smlouvy převést na žalobce vlastnictví k nemovitostem a předmětnou smlouvou ze dne 30.9.1999 je prodal žalovaným, manželům H. Z tohoto postupu státu žalobce dovozoval neplatnost uvedené smlouvy z důvodu porušení ustanovení §579 obč. zák., neboť zemře-li některý z účastníků smlouvy o převodu nemovitostí ještě před rozhodnutím katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva, zůstávají nadále smluvními projevy vůle vázáni jejich právní nástupci. První žalovaný od uzavřené smlouvy neodstoupil a nemohl proto platně vlastnictví k nemovitostem na žalované 2) a 3) převést. S ohledem na uvedená žalobní tvrzení dovodil, že má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti uvedené kupní smlouvy; toto určení se stane podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí, takže bude možné jej zapsat jako vlastníka předmětných nemovitostí.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 17. března 2003, č.j. 11 C 108/2002-39, zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 30.9.1999, uzavřené mezi žalovanými o převodu vlastnického práva k nemovitostem, specifikovaným ve výroku
o věci samé. Současně zavázal žalobce nahradit žalovaným 2) a 3) náklady řízení
ve výši 12.225,- Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku a žalovanému 1) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Protože jde o určovací žalobu a protože žalobce není účastníkem právního vztahu, jehož určení neplatnosti se domáhá, zabýval se soud prvního stupně aktivní legitimací žalobce. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.6.1999, sp.zn. 2 Cdon 1690/97, podle něhož je aktivně legitimován k žalobě na určení neplatnosti i ten, kdo není účastníkem této smlouvy, jestliže by vyhovění žalobě mohlo mít příznivý dopad na jeho právní postavení, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je aktivně legitimován k žalobě, neboť by mohl uplatňovat práva, vyplývající
ze smlouvy, uzavřené dne 23.9.1997 s právní předchůdkyní prvního žalovaného.
Soud prvního stupně vycházel především ze zjištění, že Katastrální úřad v S. pravomocně zamítl návrh na povolení vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 23.9.1997. Návrh byl podán dne 11.3.1998, zatímco prodávající zemřela 6.2.1998. Žalobce se následně domáhal u soudu proti České republice vrácení údajně uhrazené kupní ceny ve výši 496.880,- Kč. Žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 24.5.2000, č.j. 16 C 120/99-29, pravomocně zamítnuta s odůvodněním, že kupní smlouva uzavřená 23.9.1997 je platná, a pokud žalobce podle ní plnil, nepřijal stát resp. jeho právní předchůdkyně bezdůvodné obohacení. Žalobce proto uplatnil proti žalovanému 1) nárok na náhradu škody pro stejnou částku, řízení však bylo pro překážku věci rozsouzené pravomocně zastaveno usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 25.1.2002, č.j. 11 C 96/2001-21. Podle předmětné kupní smlouvy ze dne 30.9.1999 byl pravomocně povolen vklad vlastnického práva s právními účinky ke dni 13.11.2000. Z uvedených skutkových zjištění soud potom dospěl k závěru, že předmětná smlouva splňuje náležitosti platné smlouvy. Důvod, pro který žalobce považuje smlouvu za neplatnou, spočívající ve vázanosti České republiky kupní smlouvou, uzavřenou mezi ním a paní L., soud považoval za neopodstatněný. Dovodil, že samotnou smlouvou o převodu nemovitostí nevzniká vlastnické právo. Nabyvateli vzniká pouze závazkový (obligační) nárok požadovat na zciziteli především převedení vlastnického práva k věci. Ten až do rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým vklad práva povolí, může s nemovitou věcí disponovat. Může ji proto i tzv. opakovaně prodat. Z porušení kupní smlouvy Českou republikou může však vyplývat nárok žalobce na náhradu škody. Soud prvního stupně uzavřel, že „případný závěr, že Česká republika porušila smluvní povinnost vůči žalobci, nemůže mít v žádném případě negativní dopad do právních poměrů manželů H. Ti se stali vlastníky nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu v S. o vkladu jejich práva.“ V závěru rozsudku pak objasnil, proč neprovedl další navržené důkazy, a odůvodnil výrok o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne15. prosince 2003, č.j. 18 Co 339/2003-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že zavázal žalobce nahradit žalovaným 2) a 3) v zákonné lhůtě 13.315,- Kč na účet jejich zástupkyně (výrok II.) a že žalobce a žalovaný 1) nemají proti sobě právo na jejich náhradu (výrok III.).
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, která považoval za postačující pro zjištění skutkového stavu věci. Dospěl k závěru, že není dán naléhavý právní zájem žalobce na určovací žalobě ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., „který navíc žalobce ani netvrdil ani neprokazoval, když kladné rozhodnutí soudu by nebylo podkladem pro zápis změny vlastníka v katastru nemovitostí a nemohlo by způsobit žalobcem zamýšlené následky. I pokud by však naléhavý právní zájem na určení byl dán, jak zřejmě dovodil soud I. stupně, pak prvoinstanční soud správně uzavřel, že žaloba není věcně důvodná“. Zdůraznil, že návrh na vklad práva vyplývajícího z kupní smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a T. L. dne 23.9.1997, byl podán až po jejím úmrtí, a katastrálním úřadem byl pro neurčitost zamítnut. Žalobce si zřejmě byl nedostatku uzavřené kupní smlouvy vědom, když nežádal do pasiv dědictví zařadit závazek převést na navrhovatele vlastnické právo ke sporným nemovitostem v odpovídající hodnotě, ale do dědictví po zemřelé přihlásil pohledávku ve výši 496.880,- Kč, která mu vznikla zaplacením kupní ceny podle této kupní smlouvy.
Za tohoto stavu dědictví po zemřelé, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu. Ten se pak stal krom dalšího i vlastníkem předmětných nemovitostí v obci L. Následně pak jakožto vlastník řádně uzavřel dne 30.9.1999 kupní smlouvu, kterou sporné nemovitosti prodal druhé a třetímu žalovaným. Odvolací soud uzavřel, že za tohoto stavu byla žaloba soudem prvního stupně správně jako nedůvodná zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že „stát se při uzavírání kupní smlouvy se žalovanými 2) a 3) neřídil ani platnou vyhláškou č. 61/1986 Sb., §5 odst. 4 ani rozsudkem Okresního soudu v Sokolově č.j. 16 C 120/99-29 ze dne 24.5.2000“ (jímž nebylo vyhověno žalobě, kterou se žalobce domáhal vrácení kupní ceny). Jako dovolací důvod uvádí ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu
o nedostatku naléhavého právního zájmu. Dovozuje, že určením neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 30.9.1999 by byl dán podklad pro změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a jako vlastník by byla opět zapsána Česká republika; tato skutečnost by donutila stát se žalobcem jednat o jeho vlastnických právech. Dále namítá, že kupní smlouva ze dne 30.9.1999 je neplatná pro hrubý rozpor s dobrými mravy z důvodu nepřípustného postupu státu. Ten shledává jednak v obcházení platného předpisu a nerespektování rozhodnutí soudu, jednak ve využití výsadního postavení státu k vlastnímu obohacení. K tomu uvádí zejména, že není pochyb, že stát vstoupil do závazků po zůstavitelce paní L. Vyhláška
č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku, v ust. §5 odst. 4 stanovuje, že s věcmi a prostředky, k nimž uplatnily vlastnická práva třetí osoby (odst. 1) nebo
o jejichž vynětí z majetku, který připadl státu, požádaly třetí osoby (odst. 3), se naloží až po projednání jejich žádosti, byla-li podána žaloba, naloží se s nimi až po právní moci rozhodnutí soudu. Ačkoli Okresní soud v Sokolově svým výrokem žalobu na zaplacení kupní ceny nemovitosti zamítl, neuznal pohledávku dovolatele především proto, že kupní smlouvu ze dne 23.9.1997 shledal platnou. Jestliže soud uznal platnost kupní smlouvy, byť nepřímo v odůvodnění rozsudku, nemohl stát nemovitosti nabyté dědictvím po pí L. dále bez dohody s dovolatelem prodat, neboť mu v tom bránil právě uvedený rozsudek. Stát přesto ještě v době probíhajícího soudního řízení požádal o výjimku MF ČR a v rozporu s uvedeným rozsudkem a s ust. §5 odst. 4 vyhl. FMF č. 61/1986 Sb. nemovitosti, které získal dědictvím po paní L., prodal kupní smlouvou ze dne 30.9.1999 manželům H. za částku 811.000,- Kč, zatímco v dědickém řízení byl majetek po pí. L. ohodnocen částkou 503.281,30,- Kč a kupní smlouva mezi pí. L. a p. L. ze dne 23.9.1997 zněla na částku 496.880,-Kč. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní 2) a 3) v podaném vyjádření k dovolání zejména namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení – řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Pro úvahu, jde-li o rozsudek měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o.s.ř. nebo zda postupoval podle §219 o.s.ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení
po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (srov. rozhodnutí č. 7 zveřejněné v čas. Soudní judikatura, č. 1, ročník 2000, str. 28 a násl.).
Rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti smlouvy proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že žalobce nemá
na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ o.s.ř.), je po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu (srov. rozhodnutí č. 210 čas. Soudní judikatura, č. 12, ročník 2003, str. 943 a násl.).
Uvedené platí pro posuzovanou věc. Odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (§219 o.s.ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu posoudil jinak dospěv k závěru na rozdíl od soudu prvního stupně
o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Dovolání je tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Nejvyšší soud po přezkoumání věci bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dospěl k závěru, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k níž dovolací soud – je-li dovolání přípustné – přihlédne podle §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. i když nebyla v dovolání uplatněna.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli jej nepovažoval za věcně správné v otázce existence naléhavého právního zájmu žalobce na určení neplatnosti kupní smlouvy ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. poté, co se neztotožnil s jím uvažovanou úrovní kvalifikací předmětné věci a nahradil jí kvalifikací odlišnou, podle níž naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti kupní smlouvy ve smyslu cit. ustanovení není dán. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost prvního posouzení. Změna právního náhledu, jež změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§220 o.s.ř.) je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž účastníkům se tím otvírá možnost uplatnění práva především vyjádřit se k němu, případně předložit (označit) i nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Tím, že odvolací soud takto nepostupoval, došlo nejen k porušení ustanovení §219 o.s.ř., podle něhož odvolací soud rozhodnutí (soudu prvního stupně) potvrdí, je-li věcně správné, nýbrž také k odnětí reálné a efektivní možnosti účastníku řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, a tím i k porušení základního práva na spravedlivý proces, plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp.zn. III. ÚS 210/2000).
Krom toho rozsudek odvolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že soud prvního stupně „zřejmě dovodil“ že je dán naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti kupní smlouvy, postrádá jakékoli odůvodnění a je proto ve smyslu §221 o.s.ř. nepřezkoumatelný.
Soud prvního stupně se zabýval otázkou věcné legitimace žalobce
na požadovanému určení. Věcná legitimace žalobce je sice předpokladem úspěšnosti žaloby na plnění i žaloby na určení, není však rozhodujícím kriteriem z hlediska naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. Mezi naléhavým právním zájmem na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy a věcnou legitimací k takovému určení je proto třeba rozlišovat.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o.s.ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka,
z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu
k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996
na str. 113, ev. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004). Soud prvního stupně však z tohoto pohledu věc nezkoumal.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. správné.
Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.), aniž bylo třeba se zabývat dalšími námitkami uplatněnými
v dovolání. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Karel Podolka, v.r.
předseda senátu