ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1021.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1021/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce P. K., proti žalované G. M. A. a.s. (dříve G. C. L., a.s.), o 86 974 Kč s příslušenstvím, vedené u soudu Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 51 C 284/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2004, č.j. 30 Co 125/2004-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 465 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. N., advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. listopadu 2003, č.j. 51 C 284/2002-19, zamítl žalobu na zaplacení částky 86 974 Kč spolu s 3,5 % úrokem z prodlení ročně od 6. 11. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce s žalovanou uzavřeli dne 8. 2. 2002 leasingovou smlouvu, v níž mimo jiné žalovaná postoupila na žalobce právo, aby na vlastní náklady a bez součinnosti žalované uplatňoval nároky z případných vad vozidla, kromě odstoupení od kupní smlouvy, podle které žalovaná koupila podle výběru žalobce od autobazaru osobní automobil Ford Escort, jež se stal týž den předmětem leasingu. Dále vyšel ze zjištění, že žalobce přestal platit žalované leasingové splátky poté, co vyšla najevo vada motoru, a kdy autobazar odmítl reklamaci uplatněnou žalobcem s poukazem na stáří vozidla a tomu odpovídající kupní cenu a žalovaná odmítla odstoupit od kupní smlouvy uzavřené s autobazarem. Soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal podstatné porušení kupní smlouvy dodávajícím autobazarem ve smyslu §345 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), které by umožnilo odstoupení od kupní smlouvy podle §436 obch. zák., a že neposkytnutí součinnosti žalované k odstoupení od kupní smlouvy nebylo za dané situace porušením právní povinnosti, proto žalovaná neodpovídá za požadovanou škodu. Dále dovodil, že ujednání o delegaci práva z odpovědnosti za vady kromě odstoupení od smlouvy je absolutně neplatné podle §39 a §41 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), neboť toto ujednání je v rozporu s kogentním ustanovením §344 obch. zák. a na něj navazujících ustanovení §345 a 436 obch. zák., neboť ačkoliv riziko vad je přenášeno zcela na uživatele vozidla, odnímá se mu bez dalšího možnost daná mu zákonem v případě, kdyby uzavíral kupní smlouvu jako kupující.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2004, č.j. 30 Co 125/2004-43, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neztotožnil se se soudem prvního stupně, že ujednání o postoupení práva z odpovědnosti za vady kromě odstoupení od smlouvy je absolutně neplatné podle §39 a §41 obč. zák., neboť žalovaná tím provedla volbu práva, a navíc kupující nemá zásadně povinnost od smlouvy odstoupit. Dovodil, že povinnost odstoupit od smlouvy by mohla přicházet v úvahu jen tehdy, pokud by žádným jiným opatřením nemohl být naplněn jeden ze základních účelů leasingové smlouvy. Uzavřel, že v souzeném případě se však o takovou skutečnost nejedná, když mezi účastníky bylo i nesporné, že vada vozidla byla opravitelná (výměnou motoru). Na závěr odvolací soud konstatoval, že za dané situace, kdy žalobce mohl uplatnit nárok na opravu věci, popř. si žalobce mohl nechat opravu provést na vlastní náklady a uplatnit nárok náhradu škody představující tyto náklady, případně mohl uplatnit slevu z kupní ceny, nelze nevyhovění požadavku kladeného žalobcem na žalovanou, aby odstoupila od smlouvy, považovat za oprávněný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když leasingově-právní vztahy patří mezi nejčastěji se vyskytující se právní vztahy a leasingové smlouvy jsou nepojmenovanými smlouvami, které nemají kogentní a ani dispozitivní úpravu v obchodním zákoníku, proto se domnívá, že je třeba těmto vztahům soudní praxí stanovit obecnější rámec. Dovolatel především namítá, že odvolacím soudem byla nesprávně posouzena odpovědnost žalované jako vlastníka vozidla a leasingového pronajímatele vůči žalobci jako leasingovému nájemci. Odvolací soud podle jeho názoru nedostatečně zohlednil princip odpovědnosti za vady ve spojení s charakterem leasingové smlouvy. Přenesl-li totiž kupující veškeré negativní důsledky vad věci smluvně na třetí osobu (žalobce) a nepotřeboval tak sanovat tyto důsledky, nemělo by být shledáno po právu jeho chování, kdy oné třetí osobě se odpírá výkon jednoho z práv, plynoucích z odpovědnosti za vady, a to možnost odstoupení od smlouvy. Má za to, že žalovaná zneužila svého vlastnického práva na úkor žalobce a tím mu způsobila škodu. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla zamítnutí dovolání s tím, že je nedůvodné, neboť má za to, že odvolací soud rozhodl správně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem – žalobcem, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 2 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem, a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí v napadené části po právní stránce zásadní význam má.
Odvolací soud totiž neřešil v rozporu s hmotným právem otázku vzniku škody žalobci porušením povinnosti způsobené žalovanou odstoupit od kupní smlouvy, kterou se převádělo vlastnické právo k předmětu leasingu, jež měla pro rozhodnutí ve věci určující význam, když ze skutkového stavu, který byl v řízení před nalézacím a odvolacím soudem souladně zjištěn, vyplynulo, že vada vozidla byla opravitelná výměnou motoru a žalobce neuplatnil u prodávajícího nárok na opravu vozidla. Nečinnost žalované, která za dané situace neodstoupila od kupní smlouvy, nelze považovat za porušení povinnosti, proto není splněn základní předpoklad vzniku práva z odpovědnosti za škodu podle §373 obch. zák.
Protože rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, není proti němu dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 4 390 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 4 465 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 16. února 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu