ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.119.2005.1
sp. zn. 32 Odo 119/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně H. m., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované H.O., s.r.o., o zaplacení částky 564 035,70 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu ve výši 3 414 758,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 311/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2004 č. j. 7 Cmo 92/2002-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 015 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. prosince 2001 č. j. 3 Cm 311/98-96 zamítl návrh, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 564 035,70 Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 363 500,80 Kč od 4. 1. 1996 do zaplacení a z částky 133 522,70 Kč od 16. 12. 1995 do zaplacení, žalobkyni uložil zaplatit žalované částku 3 414 758,20 Kč se 17% úrokem z prodlení od 5. 2. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že účastnice uzavřely 13. 3. 1995 kupní smlouvu, na jejímž základě žalovaná dodala žalobkyni kouřovody za sjednanou cenu. V článku V bodu 1 byl způsob placení dodávek sjednán tak, že vedle měsíčních záloh měly být vystavovány měsíční faktury a část ceny ve výši 10 % označená jako zádržně měla být hrazena až po ukončení dodávek. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala právo účtovat zádržné, neboť soudu nepředložila žádný zápis o předání a převzetí předmětu dodávky, avšak sama žalovaná tento nárok učinila nesporným, když jej započetla proti pohledávce, kterou za žalobkyní má z titulu smluvní pokuty. Pokud jde o smluvní pokutu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že tato byla řádně sjednána v kupní smlouvě pro případ prodlení prodávajícího s dodávkou výrobků, a to v jejím článku X bodu 1 jako nárok kupujícího na smluvní pokutu ve výši 1% z kupní ceny nedodaného výrobku za každý týden prodlení, nejvýše však do výše celkového zádržného. Pokud jde o termíny plnění, kupní smlouva podle závěru soudu prvního stupně výslovně odkazuje na harmonogram, který strany učinily její nedílnou součástí. Harmonogram obsahuje konkrétní čísla dodávaných kouřovodů a označení týdnů ve vztahu k těmto jednotlivým kouřovodům. Skutečnost, že kouřovody mají být v těchto týdnech dodávány, vyplývá z uzavřené kupní smlouvy, která právě ohledně termínu plnění odkazuje na harmonogram. Skutečnost, kdo má tuto povinnost plnit, je rovněž zřejmá z uzavřené smlouvy. Je proto nerozhodné, kdy byl harmonogram podepsán, neboť to, že je součástí smlouvy, zakotvuje smlouva samotná, která byla oběma stranami podepsaná. Ze stejného důvodu je nerozhodné, že harmonogram není označen jako příloha kupní smlouvy, ani to, že neobsahuje číslo zakázky, neboť je v něm výslovně uvedeno, že je pro akci „E.– O.“ a že se jedná o kouřovody, takže je zřejmé, o jakou zakázku jde a jaký je předmět plnění. Protože se žalobkyně dostala do prodlení s dodávkou kouřovodů, žalovaná účtovala smluvní pokutu oprávněně. Soud prvního stupně nepřijal námitku promlčení vznesenou žalobkyní s odkazem na §404 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), podle něhož platí, že bylo-li právo, jež podléhá promlčení, uplatněno v soudním nebo rozhodčím řízení ve formě protinároku, přestává u něho běžet promlčecí doba dnem, kdy bylo zahájeno soudní nebo rozhodčí řízení ohledně práva, proti němuž protinárok směřuje za podmínky, že nárok i protinárok se vztahují k téže smlouvě jako v dané věci. Pohledávka žalované na úhradu smluvní pokuty se stala splatnou dne 4. 2. 1997, tj. dnem splatnosti faktury, kterou byla pokuta vyúčtována, a splatnost pohledávky žalobkyně z titulu zádržného nastala 20. 5. 1998, tedy v den, kdy žalované byla doručena kopie žaloby, takže se obě pohledávky setkaly 20. 5. 1998, a k tomuto datu pohledávka žalobkyně v důsledku započtení zanikla, přičemž žalované vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 414 758,20 Kč, které uplatnila vzájemným návrhem.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. srpna 2004 č. j. 7 Cmo 92/2002-130 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal námitky žalobkyně týkající se předmětného harmonogramu jako opodstatněné. Skutečnost, že tato listina nese označení pouze „harmonogram“, když kupní smlouva odkazuje na „harmonogram výroby a dodávek“, nevyvolává s ohledem na další identifikační znaky (podpisy zástupců smluvních stran, předmět plnění – kouřovody, akce – odsíření P.) pochybnosti o tom, že se jedná o harmonogram tvořící součást předmětné kupní smlouvy. Námitku žalobkyně, že harmonogram v době podpisu smlouvy neexistoval, neboť byl zástupcem strany žalované podepsán až dne 15. 3. 1995, odvolací soud taktéž nepřijal s ohledem na tvrzení žalované, že 15. 3. 1995 šlo o pouhé stvrzení toho, že jde o harmonogram odsouhlasený stranami 8. 3. 1995. Obsah harmonogramu neshledal odvolací soud ani nesrozumitelným ani nejasným. Námitku žalobkyně, že rozhodnutím soudu došlo ke změně obsahu smlouvy, považoval odvolací soud za právně irelevantní a naprosto účelovou. Odvolací soud uzavřel, že předmětný harmonogram tvoří nedílnou součást kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalobce nedodržel termíny dodávek kouřovodů v něm sjednané, vzniklo žalované právo účtovat majetkovou sankci ve formě smluvní pokuty za prodlení se splněním dodávek kouřovodů. Vzhledem k tomu, že žádná ze stran nezpochybnila zápočet provedený žalovanou ke dni 20. 5. 1998, shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolacím důvodem je pak nesprávné posouzení věci po právní stránce. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle názoru dovolatelky v rozporu s článkem III bodem 1 kupní smlouvy, v němž se uvádí – „termíny plnění viz příloha č. 2 – harmonogram výroby a dodávek“. V den uzavření smlouvy, tj. 13. 3. 1995 však nebyl takový oboustranně odsouhlasený a podepsaný dokument ke smlouvě přiložen. Podle dovolatelky existovaly tři verze harmonogramů, z nichž jeden byl v době uzavření kupní smlouvy pouze v podobě návrhu, tedy jednostranného právního úkonu a zbývající dva harmonogramy zůstaly oboustranně nepodepsány, takže mají nulový důkazní význam. U jediného právně relevantního, oběma stranami podepsaného harmonogramu, ze dne 15. 3. 1995 soud nezohlednil závažné nedostatky jeho obsahu (zejména jakýkoliv chybějící odkaz na předmětnou kupní smlouvu a také „strohé označení harmonogram“, aniž by bylo uvedeno, zda se jedná o harmonogram výroby, harmonogram dodávek, případně o harmonogram výroby a dodávek ) a uznal tento harmonogram jako součást kupní smlouvy, aniž by existoval konkrétní důkaz o tom, že obě strany projevily shodnou vůli písemnou formou takto smlouvu doplnit. Podle názoru dovolatelky byla předmětná kupní smlouva perfektně uzavřena dne 13. 3. 1995 prokazatelně bez termínové přílohy. Za tohoto stavu plně ukončeného kontraktačního procesu pak mohla být smlouva měněna nebo doplňována pouze uzavřením dodatku ke smlouvě v písemné formě, jak bylo sjednáno v článku XIII smlouvy. Další výtka dovolatelky směřuje proti hodnocení výpovědí svědků, když podle svědka za žalovanou se předmětný harmonogram součástí smlouvy stal s ohledem na to, že byl v podstatě dohodnut již na jednání dne 8. 3. 1995. Svědek za dovolatelku toto tvrzení popíral a uvedl, že se jednalo pouze o pracovní verzi a interní dokument žalobkyně. V případě takového tvrzení proti tvrzení se soudy nesprávně přiklonily k výpovědi svědka žalované a tím porušily zásadu rovnocennosti protichůdných svědeckých výpovědí. Odvolací soud svým rozhodnutím fakticky volnou úvahou doplnil chybějící jasné projevy vůle účastníků jednání, čímž porušil procesní zásadu, „že projevy vůle je nutno vykládat přesně tak, jak byly učiněny, bez ohledu na to, jak pravděpodobně byly míněny“. Chybné právní hodnocení předložených dokladů tak mělo za následek řešení právních otázek v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání označila dovolací argumenty dovolatelky jako polemiku se skutkovými závěry soudů obou stupňů, což je v daném případě nepřípustné a některá skutková tvrzení dovolatelky jsou současně i nepravdivá. Tak například tvrzení o třech harmonogramech, když v řízení bylo prokázáno, že existoval pouze jeden harmonogram ve dvou vyhotoveních, který vypracovala dovolatelka a podepsala dne 7. 3. 1995 a dne 8. 3. 1995 předala žalované, která jej akceptovala. Harmonogram se tak 13. 3. 1995 stal součástí smlouvy a dne 15. 3. 1995 na něj připojil svůj podpis zaměstnanec žalované odpovědný za přípravu smlouvy. Okolnost, že v harmonogramu absentuje odkaz na konkrétní smlouvu, má svoje logické zdůvodnění v tom, že harmonogram vypracovala dovolatelka již 7. 3. 1995 jako podklad pro jednání o uzavření smlouvy dne 8. 3. 1995, neboť dovolatelka měla zájem, aby byla vybrána jako subdodavatel a věděla, že může být vybrána pouze tehdy, předloží-li závazné termíny plnění. Dovolatelka také nezdůvodnila, proč se domnívá, že smlouva byla uzavřena prokazatelně bez termínové přílohy. Nepřípustnou shledává žalovaná také výtku dovolatelky vůči postupu soudu při hodnocení výpovědí svědků, neboť se jedná o skutková zjištění a dovolatelka také nevysvětluje, proč by se soud neměl „přiklonit“ k výpovědi svědka, je-li jeho výpověď v souladu s ostatními provedenými důkazy. Pokud dovolatelka namítala porušení zásady rovnocennosti protichůdných svědeckých výpovědí, tak taková zásada podle žalované v civilním procesu neexistuje. Dovolatelka se také mýlí v části dovolání týkající se výkladu právních úkonů, když §266 ObchZ stanoví, že projev vůle je nutno vykládat podle úmyslu jednající osoby. V této souvislosti svědek Ing. S. vypověděl, že předložení harmonogramu plnění bylo podmínkou, bez které by s dovolatelkou smlouva uzavřena nebyla, o čemž dovolatelka věděla a právě proto na jednání dne 8. 3. 1995 přijela s harmonogramem. Pokud pak harmonogram dle jejího tvrzení obsahuje nejasnosti, pak je to dovolatelka, která musí snášet jeho výklad případně i k její tíži. Napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, když rozhodnutí, zda harmonogram je součástí kupní smlouvy je záležitostí konkrétních skutkových okolností daného sporu. Žalovaná navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného, popř. jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodně o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatelka uvádí, že uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je však zřejmé, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatelka současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutková zjištění) a na nich pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné skutkové závěry. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových zjištěních a závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že účastnice řízení uzavřely kupní smlouvu, jejíž nedílnou součástí byl harmonogram, kterým byly sjednány termíny dodávek kouřovodů. Podle skutkových závěrů odvolacího soudu tento harmonogram v době uzavření kupní smlouvy existoval, byl odsouhlasen na jednání účastnic dne 8. 3. 1995, tj. před podpisem kupní smlouvy, k němuž došlo dne 13. 3. 1995. Těmito skutkovými závěry odvolacího soudu je Nejvyšší soud vázán a není v dovolacím řízení oprávněn, jak výše uvedeno, přezkoumávat v případě potvrzujícího rozsudku jejich správnost.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), nepředstavuje dovolání žalobkyně uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (s jedinou výjimkou), ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka se pouze v jediném případě ve svém dovolání dotýká právního hodnocení věci, jedná se o její poslední námitku, kterou vytýká soudům obou stupňů, že „při evidentních nedostatcích harmonogramu ze dne 15. 3. 1995 jako rozhodujícího listinného důkazu, soud fakticky volnou úvahou doplnil chybějící jasné projevy vůle účastníků jednání, čímž porušil procesní zásadu, že projevy vůle je nutno vykládat přesně tak, jak byly učiněny, bez ohledu na to, jak pravděpodobně byly míněny, což ostatně stejně prokázat nelze.“ K tomu dovolací soud podotýká, že se dovolatelka mýlí ohledně výkladových pravidel právních úkonů, která jsou obsažena v právních předpisech práva hmotného, pro danou věc vedle občanského zákoníku také v obchodním zákoníku, který ve svém ustanovení §266 odst. 1 stanoví zcela opačné výkladové pravidlo, než se domnívá dovolatelka tak, že projev vůle je nutno vykládat podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Ani otázka výkladu projevů vůle smluvních stran předmětné kupní smlouvy však nepředstavuje otázku zásadního právního významu. Odvolací soud se zabýval a musel zabývat konkrétními smluvními podmínkami, což představuje vždy otázku posouzení konkrétního případu. Jeho rozhodnutí nemůže mít obecný dopad na případy obdobné povahy, takže rozhodnutí nemá potřebný judikatorní přesah. Nelze ani konstatovat, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem, jestliže odvolací soud učinil skutkové zjištění, že harmonogram je součástí kupní smlouvy, a dovolací soud není, jak výše uvedeno, oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, pak nelze nic namítat proti závěru, že harmonogram upravuje jednotlivé termíny plnění, neboť kupní smlouva v článku III na něj přímo odkazuje slovy „viz příloha č. 2 – Harmonogram výroby a dodávek“.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), při připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 440 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. května 2004).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 19. prosince 2006
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu