ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1213.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1213/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně P. P., spol. s r. o., proti žalované I. R., spol. s r. o., o 476 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 Cm 24/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2004, č.j. 2 Cmo 176/2003-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. K., advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2003, č.j. 37 Cm 24/2000-39, zamítl žalobu na zaplacení částky 556 258 Kč, představující smluvní pokutu ve výši 80 258 Kč, 408 000 Kč a 68 000 Kč podle smlouvy o dílo ze dne 17. 9. 1997, uzavřené mezi žalovanou jako zhotovitelem a žalobkyní jako objednatelem díla – stavebních a zemních a oprav meliorací podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uzavřel, že žalobkyni náleží smluvní pokuta podle §301 obch. zák. za pozdní splnění díla, které mělo být předáno 3. 12. 1997 (podle smlouvy sice 15. 11. 1997, ale z důvodu pozdního předání staveniště o 18 dní později se prodloužil o tuto dobu termín plnění). žalovaná se dostala do prodlení od 4. 12. 1997 do 23. 4. 1998, proto žalobkyni náleží smluvní pokuta za 140 dnů prodlení, ač přiznal žalobkyni jen nárok na zaplacení smluvní pokuty za 136 dní ve výši 80 258 Kč, v souladu s žalobním požadavkem. Vzhledem k datu podání žaloby dne 13. 9. 1999 a počátku prodlení 4. 12. 1997 a s ohledem na obecnou čtyřletou promlčecí dobu podle §397 obch. zák. soud odmítl námitku žalované, že nárok na zaplacení uvedené smluvní pokuty je promlčen. Smluvní pokutu ve výši 408 000 Kč žalobkyni nepřiznal, když ze smlouvy nebylo zřejmé, jaké dílčí činnosti měly být pod uvedenou sankcí žalovanou plněny, a ze skutkových zjištění ani nevyplynulo, jak plněny byly. Nepřiznal rovněž smluvní pokutu ve výši 68 000 Kč, neboť neexistovaly podmínky pro uplatnění sankce za pozdní odstranění vad v termínu stanoveném v předávacím protokolu, jestliže předávací protokol nebyl vypracován. Pokud žalovaná uplatnila započtení, jako obrany do výše přiznané částky žalobkyni, vyšel soud ze zjištění, že faktura č. 98004 ve výši 451 500 Kč nebyla žalobkyní žalované doplacena, tudíž po započtení částky ve výši 80 258 Kč vzniklo žalované právo na doplacení ceny díla podle §546 obch. zák., a protože v obraně uplatněná částka je vyšší, než žalobkyni přiznaná, soud žalobu zamítl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. června 2004, č.j. 2 Cmo 176/2003-64, potvrdil zamítavý výrok rozsudku Městského soudu v Praze do výše 476 000 Kč a ve zbývající části 80 258 Kč zamítavý výrok soudu prvního stupně zrušil, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť v této části shledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom směru, že ze strany žalované nemohlo dojít k porušení povinnosti sankcionované smluvní pokutou ve výši 408 000 Kč, když ve smlouvě nebyly sjednány jednotlivé dílčí činnosti s termíny plnění. Shodně se soudem prvního stupně rovněž uzavřel, že žalobkyně neprokázala vznik práva na zaplacení smluvní pokuty ve výši 68 000 Kč, jestliže smluvní pokutou mělo být sankcionováno prodlení žalobkyně jako zhotovitele s odstraněním vad a nedodělků v termínech stanovených předávacím protokolem, a ten sepsán nebyl.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Namítá, že odvolacím soudem byla nesprávně vyhodnocena a právně posouzena otázka existence smluvních ujednání ohledně dílčích plnění vztahující se k uplatnění smluvní pokuty ve výši 408 000 Kč a otázky nevypracování předávacího protokolu připínající se k uplatněnému nároku na smluvní pokutu ve výši 68 000 Kč. Poukazuje, že odvolací soud pominul, že nevypracování předávacího protokolu žalobkyně nezavinila, když žalovaná, vědoma si nedostatků v plnění díla, neměla zájem na vyhotovení zápisu o předání. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání s tím, že má za to, že odvolací soud svým potvrzujícím výrokem rozhodl správně, přičemž upozornila, že podané dovolání z žalobkyní uváděných důvodů není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem – žalobkyní, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1, 2 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že napadený potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem, a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí v napadené části po právní stránce zásadní význam má.
Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že v předmětné smlouvě o dílo nebylo sjednáno dílčí plnění a nebyly sjednány ani jednotlivé termíny dílčích plnění, pak je třeba konstatovat, že námitky žalobkyně jsou neopodstatněné, když v článku 2 posuzované smlouvy o dílo byl sjednán jeden předmět plnění – provedení subdodávky stavebních a zemních prací v rozsahu pod bodem 1 až 7, z čehož je zřejmé, že slova „v rozsahu“ znamenají vymezení celého předmětu díla v rozsahu pod bodem 1 až 7 a nikoliv nějaké dílčí plnění, jež má na mysli dovolatelka. Správnost tohoto posouzení dokumentuje i článek 3 smlouvy týkající se času plnění, z něhož vyplývá, že nebyly dohodnuty žádné dílčí termíny plnění pro zhotovení předmětu plnění, ale byl sjednán jeden termín ukončení všech stavebních a zemních prací (15. 11. 1997), jak byly jako předmět dodávky popsány v článku 2 smlouvy. Odvolacímu soudu nelze tedy vytknout, že by rozhodl v rozporu s hmotným právem tím, že by nesprávně vyložil obsah smlouvy podle pravidel daných ustanovením §266 obch. zák.
Odvolacímu soudu nelze rovněž vytknout, že by rozhodl v rozporu s hmotným právem (§301 obch. zák. a §544 občanského zákoníku), dospěl-li v otázce uplatněného nároku na smluvní pokutu ve výši 68 000 Kč k závěru, že neexistovaly podmínky pro uplatnění sankce za pozdní odstranění vad v termínu stanoveném v předávacím protokolu, jestliže předávací protokol nebyl vypracován. Chyběl tak totiž jeden ze základních předpokladů vzniku nároku na smluvní pokutu - porušení smluvní povinnosti.
Protože rozsudek odvolacího soudu nemá v napadené části po právní stránce zásadní význam, není proti němu v této části dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 7 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 14. února 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu