ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.127.2006.1
sp. zn. 32 Odo 127/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobce JUDr. P. K. , advokáta, správce konkursní podstaty úpadce Česká národní záložna, spořitelní a úvěrní družstvo, zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. B. Z. , zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 48 776,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11C 142/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 27. října 2004, č.j. 47 Co 163/2003-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 085,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 9. ledna 2003, č.j. 11C 142/2001-69, žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 48 776,80 Kč (bod I. výroku) a zamítl žalobu co do požadovaného úroku z prodlení ve výši 10 % z uvedené částky od 9. listopadu 1999 do zaplacení (bod II. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. října 2004, č.j. 47 Co 163/2003-105, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu co do částky 23 562,- Kč zamítl a ve zbývajícím rozsahu tohoto výroku ho potvrdil (výrok I.). Dále ho změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rovněž tak nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (výrok III.).
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, vyjma potvrzujícího výroku ve věci samé, napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení výše bezdůvodného obohacení žalovaného nepřihlédl k jeho uhrazovací povinnosti, o níž bylo rozhodnuto na mimořádné členské schůzi úpadce, když tento závěr založil na nesprávném právním názoru, že úpadce neučinil žádný úkon k započtení své pohledávky z titulu uhrazovací povinnosti, a proto v této výši právo žalovaného na výplatu zůstatku na jeho účtu nezaniklo. Dovolatel snesl argumenty na podporu jím uplatněného dovolacího důvodu a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný s rozsudkem odvolacího soudu ztotožnil a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako bezdůvodné odmítl, případně zamítl.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je možné přípustnost dovolání obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je však přípustnost dovolání podle odstavce 1 téhož ustanovení vyloučena ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč s tím, že se k příslušenství pohledávky nepřihlíží.
V předmětném sporu jde podle obsahu spisu nepochybně o obchodní věc [srov. §261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“, podle něhož se třetí částí tohoto zákona nazvané Obchodní závazkové vztahy řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy i ze smlouvy o vkladovém účtu uzavřené podle §716 obch. zák., k níž se žalobní nárok na vydání bezdůvodného obohacení v souzené věci vztahuje], v níž dovoláním dotčeným měnícím výrokem ve věci samé bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 23 562,- Kč, tedy o plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč. Jedná se tedy ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Rovněž tak dovolání směřující do zbývající části rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho obou výroků o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů, majících charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tak uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5, věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobce z procesního hlediska (podáním nepřípustného dovolání) zavinil, že dovolací soud dovolání odmítl, vzniklo žalovanému vůči němu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 2 010,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 16. května 2006
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu