ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1325.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1325/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce V. S., podnikatele, proti žalovanému Ing. Z. J., podnikateli, o zaplacení částky 220 800,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 64/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. června 2005, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. června 2005, č.j. 15 Co 784/2004-117, zrušil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2004, č.j. 12 C 64/2004-85, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky ve výši 220 800,- Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a dále řízení zastavil (výrok I.). Rovněž rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož důvodnost opřel o postižení jím napadeného rozhodnutí vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž dále namítl, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které v podstatné části nemá oporu v provedeném dokazování. Podle přesvědčení dovolatele odvolací soud při zkoumání důvodů hodných zvláštního zřetele pro rozhodování o nákladech řízení nevycházel ze všech rozhodných hledisek, jimiž jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry žalobce. Rovněž má za to, že ve věci v prvním stupni nerozhodoval věcně příslušný soud ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 písm. r) bod 6. občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť šlo o spor mezi podnikateli o peněžité plnění, jehož výše převyšovala částku 100 000,- Kč. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z obsahu dovolání se podává, že toto směřuje do usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého a třetího výroku, tj. v části týkající se rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů.
Rozhodnutí soudu o nákladech řízení má s ohledem na ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tj. bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238, §238a a §239 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu,
a) jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jímž usnesení o nákladech řízení není. Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam taxativně vyjmenovanými usneseními.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.], aniž se mohl zabývat námitkou dovolatele o věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval, neboť k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.).
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání (dovolání je v souzené věci přípustné pouze v rozsahu prvního výroku předmětného usnesení odvolacího soudu), neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn.. 26 Cdo 707/2002).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu