ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1550.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1550/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, proti žalované Obci R., o zaplacení částky 409.500,- Kč a penále, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 86/96, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2005, č.j. 15 Co 326/2004-165, takto:
I. Dovolání do prvého a druhého výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2005, č.j. 15Co 326/2004-165, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 25. října 2000, č.j. 9 C 86/96 – 107, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. ledna 2004, č.j. 9 C 86/96 – 135, připustil změnu žaloby (výrok I.), zastavil řízení o zaplacení částky 234.000,- Kč a o zaplacení penále z prodlení ve výši 1% za každý započatý měsíc prodlení vždy z částky 58.500,- Kč od 1.10.1991, 1.10.1992 a 1.10.1993 do zaplacení (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 175.500,- Kč a penále z prodlení ve výši 1% za každý započatý měsíc vždy z částky 58.500,- Kč od 1.10.1994, 1.10.1995 a 1.10.1996 do zaplacení (výrok III.), a na nákladech řízení částku 41.284,- Kč (výrok V.), dále zavázal žalovanou k zaplacení soudního poplatku ze žaloby ve výši 7.000,- Kč (výrok IV.). Vyšel ze zjištění, že Ministerstvo obchodu ČSR uzavřelo jako věřitel dne 5.9.1984 s Místním národním výborem R. jako dlužníkem smlouvu o poskytnutí bezúročné půjčky z fondu cestovního ruchu ve výši 585.000,- Kč na financování akce „lyžařský vlek TVL 7,5/11 Metasport“. Splatnost půjčky byla dohodnuta na deset let v ročních splátkách po 58.000,- Kč, s první splátkou k 30.9.1986 a poslední splátkou k 30.9.1995, když uhrazeny byly pouze tři splátky, zbylé splátky žalovaná dluží. Nárok žalobkyně tvoří neuhrazené splátky a penále, které bylo mezi účastníky dohodnuto ve výši 1% roční splátky za každý započatý měsíc prodlení. Vzhledem ke změnám ve struktuře nejvyšších státních orgánů a v obecním zřízení, ke kterým došlo po roce 1989, do postavení věřitele vstoupilo Ministerstvo hospodářství ČR a do postavení dlužníka vstoupila Obec R. Soud prvního stupně poté usnesením k návrhu žalobkyně připustil, aby do řízení v postavení žalobkyně vstoupila Česká republika, zastoupená Ministerstvem pro místní rozvoj ČR a současně dovodil, že není pochybnosti o její věcné legitimaci. Dospěl k závěru, že v předmětné smlouvě o půjčce účastníci dohodli pro právní vztahy smluvních stran platnost režimu zák. č. 109 /1964 Sb. - hospodářského zákoníku (dále jen „ hosp. zák.“) a nárok žalobkyně posoudil dle příslušných ustanovení tohoto zákona s přihlédnutím k §763 odst. 1 a 2 obch. zák. Zhodnotil obsah a délku lhůt pro uplatnění nároku a neshledal důvodnou námitku žalované o jeho prekluzi. Uzavřel, že v době splatnosti jednotlivých splátek byl institut prekluze nahrazen institutem promlčení, přičemž tříletá promlčecí doba u žádné ze splátek neuplynula před podáním žaloby, a protože podle §141 hosp. zák. si účastníci mohli sjednat majetkové sankce i vyšší, než stanovil právní předpis, nejprve v části, v níž vzala žalobkyně zpět část původně uplatněného nároku řízení zastavil, v zůstatku žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. června 2005, č.j. 15 Co 326/2004-165, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 175.500,- Kč spolu s penále z prodlení ve výši 1% za každý započatý měsíc prodlení vždy z částky 58.500,- Kč od 1.10.1994, 1.10.1995 a od 1.10.1996 do zaplacení a dále ve výrocích o poplatkové povinnosti a o nákladech řízení a v tomto rozsahu řízení současně zastavil (výrok I.), rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Finančnímu ředitelství v B. (výrok II.) a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III ). Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Zopakoval dokazování smlouvou ze dne 5.9.1984, č. 114/84 o poskytnutí bezúročné půjčky z fondu cestovního ruchu a doplnil dokazování Směrnicí Vládního výboru pro cestovní ruch ČSR k hospodaření s fondem cestovního ruchu na období sedmé pětiletky č.j. 48202/81, účinnou od 1.1.1981 (dále jen „Směrnice“), jakož i dalšími listinnými důkazy, které považoval v dané věci za rozhodné. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda předmětná půjčka byla poskytnuta ze státního rozpočtu republiky. K jejímu posouzení aplikoval §4 odst. 1 písm. c) a d) zák. č. 576/1990 Sb. o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky, ve spojení se shodnou dřívější úpravou podle §3 odst. 2 a §5 zák. č. 60/1971 Sb. o pravidlech státního rozpočtu a podle §5 odst. 1 písm. j) zák. č. 63/1989 (rozpočtová pravidla republiky), a pro úplnost odkázal na úpravu posledně platných rozpočtových pravidel a to podle §3 písm. b) a f), §6 odst. 1, §44 odst. 1 písm. b) a odst. 8, a §77 zák. č. 218/2000 Sb. Tuto zákonnou úpravu interpretoval v souvislosti s obsahem „ Směrnice“ a rovněž přihlédl k §19 odst. 1 a 2 a k §20 zák. č. 2/1969 o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky ve spojení s §1 odst. 1 písm. b) zák. č. 531/1990 Sb. o územních finančních orgánech a s §1 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků. Dovodil, že státní rozpočet je jednak zákonem schvalovaný plán příjmů a výdajů, jednak je to zákonem určený soubor finančních prostředků, k jehož jednotlivým částem mají rozličné subjekty právo dispoziční i právo na hospodaření podle pravidel stanovených státem. Pakliže k předmětné smlouvě o půjčce byly věřitelem poskytnuty finanční prostředky, jednalo se o přímý výkon státní správy orgánem státu, který jako originální nositel státní správy může tento výkon realizovat sám, nebo jej může delegovat na jiné subjekty. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná půjčka byla poskytnuta ze státního rozpočtu republiky a smlouva o půjčce tak má charakter veřejnoprávní smlouvy, byť tím, že odkazuje na režim hospodářského zákoníku, nese rysy smlouvy soukromoprávní. Uzavřel, že rozhodnutí o nárocích vyplývajících z porušení rozpočtové kázně není věcí, k níž by byla dána pravomoc soudu podle §7 odst. 1 o. s. ř., anebo podle zvláštního zákona.
Usnesení odvolacího soudu v rozsahu všech tří výroků napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z dovoláním napadeného usnesení, jehož součástí je poučení o možnosti podat dovolání ve lhůtě zde stanovené, z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikuje §4 odst. 1 písm. d) zák. č. 576/90 Sb., ve znění účinném ke dni podání žaloby, neboť nerozlišuje mezi pojmy „návratná finanční výpomoc“, „úvěr“ a „ půjčka“ a v tomto směru poukazuje na obsah §23 odst. 1 písm. j) téhož zákona. Brojí proti závěru odvolacího soudu, který aniž by přesně specifikoval důvody, nepřihlédl ke sdělení Ministerstva financí ČR ze dne 7.7.1997, že šlo o finanční zdroje mimo prostředky rozpočtované ve státním rozpočtu, současně však vzal za prokázané tvrzení žalobkyně, že půjčka byla poskytnuta ze státního rozpočtu. Pochybení odvolacího soudu spatřuje i při rozhodování o nákladech řízení, neboť podle názoru dovolatelky bylo o nákladech řízení rozhodnuto v rozporu s §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že bylo povinností soudu posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení v době jeho zahájení, nikoli až v průběhu odvolacího řízení, a protože se tomu tak nestalo, nemůže důsledky opožděného zjištění nést toliko žalobkyně, tudíž aplikace §146 odst. 2 o. s. ř. nebyla namístě. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a pro případ, že se ztotožní s právním závěrem odvolacího soudu, aby změnil výrok o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Dovolání proti prvému a druhému výroku usnesení odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, řízení bylo zastaveno a současně bylo rozhodnuto o postoupení věci Finančnímu ředitelství v B., je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je stav pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, pak pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen otázky (na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení dovoláním zpochybnila.
Nesprávné právní posouzení je namítáno k chybné interpretaci pojmů „návratná finanční výpomoc“, „úvěr“ a „půjčka“ a to ve vazbě na aplikaci §4 odst. 1 písm. d) zák. č. 576/1990 Sb.o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky.
Předmětem projednávané věci jsou nároky z nesplacených splátek návratné bezúročné půjčky, která byla poskytnuta smlouvou uzavřenou za podmínek, vyplývajících ze „Směrnice“. Pokud tato jmenovitě stanovuje jaké konkrétní příjmy tvoří zdroje fondu cestovního ruchu (čl.I./1.), že tento fond je veden na zvláštním účtu ministerstva obchodu ČSR, které je jeho správcem (čl. II./1.), že tyto prostředky rozpočtované na podporu cestovního ruchu jsou určeny podle pořadí naléhavosti na jmenovitě uvedené účely (čl. IV.), pokud upravuje konkrétní podmínky pro uvolňování prostředků na dotace a půjčky (čl. V.) a jako způsoby čerpání těchto prostředků formou přímou či na základě požadavků předložených právě postupem dle čl. V. určuje dotace nebo bezúročné půjčky na jmenovitě určené akce cestovního ruchu, pak je třeba označit závěr odvolacího soudu o tom, že se v daném případě jednalo o prostředky ze státního rozpočtu, za správný.
Nejvyšší soud se tudíž ztotožnil i se se závěrem odvolacího soudu, že předmětná smlouva o poskytnutí návratné bezúročné půjčky ze státního rozpočtu má charakter veřejnoprávní smlouvy a to i proto, že účastníkem smlouvy na straně dlužníka byl Místní národní výbor R., nyní Obec R., která jako veřejnoprávní korporace má svůj fundament v právu veřejném (srov. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12.4.2001 sp. zn. IV. ÚS 576/2000). Při posuzování nároků vyplývajících z poskytnuté návratné bezúročné půjčky je tudíž třeba aplikovat kogentní normy veřejného práva, tj. rozpočtová pravidla.
Odvolací soud správně aplikoval příslušná, shora citovaná ustanovení zák. č. 2/1969 Sb. ve znění zák. č. 34/1970 Sb., neboť tento právní předpis upravoval nejen zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, tedy i Ministerstva obchodu a cestovního ruchu, ale i při něm působícího Českého výboru pro cestovní ruch jako koordinačního orgánu sestávajícího ze zástupců orgánů a organizací podílejících se na cestovním ruchu, ale vymezoval i úkoly, které tyto orgány plní v okruhu své působnosti (§19 a §20 cit. zák.). Pakliže tedy na základě „Směrnice“ Ministerstvo obchodu a cestovního ruchu ČSR, prostřednictvím fondu cestovního ruchu, poskytlo z účtu fondu peněžní prostředky na návratnou bezúročnou půjčku, realizovalo přímý výkon státní správy dle pravidel státního rozpočtu, stanovených podle v té době platného zák. č. 60/1971 Sb. Dle §3 odst. 2 cit. zákona rozpočet ústředního orgánu obsahuje kromě jiného dotace a subvence pro socialistické organizace v působnosti ČSR, podle §4 a §5 cit. zák. příjmy a výdaje státního rozpočtu tvoří kromě jiného dotace a subvence a rovněž příjmy a výdaje vyplývající z finančních vztahů k rozpočtům národních výborů. Pravidla státního rozpočtu platná v dalších letech tyto pojmy definovala shodně (srov. §5 odst. 1 písm. j) zák. č. 163/1989, dále §3, §4 odst. 1 písm. d), §5 odst. 2 písm. a) a b) zák. č. 576/1990 Sb. a konečně §6 odst. 1 písm. j) zák. č. 218/2000 Sb.).
Ze slovníku cizích slov se podává, že subvence je „pomoc, podpora, finanční podpora z veřejných prostředků s přesným účelem použití“, dotací se rozumí „darování, podpora, finanční podpora z veřejných prostředků s přesným účelem použití“. Podle §3 písm. b) zák. č. 218/2000 Sb. návratnou finanční výpomocí jsou prostředky státního rozpočtu poskytnuté bezúročně fyzickým nebo právnickým osobám na stanovený účel, podle §77 cit. zák. na prostředky státního rozpočtu poskytnuté před účinností tohoto zákona se vztahují dosavadní předpisy. Proto při aplikaci zásady jazykového a logického výkladu námitka dovolatelky o nesprávné interpretaci pojmů „návratná finanční výpomoc“, „úvěr“ a „půjčka“ neobstojí. Předmětná návratná bezúročná půjčka tak představuje finanční výpomoc, realizovanou podle pravidel státního rozpočtu platných v té době, jejichž porušením je i zadržení či nevrácení poskytnutých peněžních prostředků do státního rozpočtu. Jelikož o nárocích vyplývajících z porušení rozpočtové kázně včetně penále rozhodují podle zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků příslušné územní finanční orgány, nelze odvolacímu soudu vytknout, že by otázku pravomoci soudu k projednání věci v občanském soudním řízení vyložil v rozporu s právními předpisy.
S ohledem na výše uvedené není oprávněná ani námitka dovolatelky, že nebylo správně interpretováno ustanovení §4 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením §23 odst. 1 písm. j) zák. č. 576/90 Sb., ani námitka o nesprávnosti závěrů k otázce, zda prostředky na předmětnou půjčku byly poskytnuty ze státního rozpočtu či nikoli.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil v právním posouzení věci pokud v napadené části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil a současně rozhodl o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobkyně směřující do prvého a druhého výroku usnesení odvolacího soudu zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
Za situace, kdy dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu, účinné od 1. ledna 2001, přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud dovolání žalobkyně do třetího výroku usnesení odvolacího soudu pro nepřípustnost podle §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl výhradami dovolatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1, §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první, o. s. ř., když dovolání žalobkyně proti prvému a druhému výroku usnesení odvolacího soudu bylo zamítnuto a ve zbývajícím rozsahu bylo odmítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. února 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu