ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.207.2005.1
sp. zn. 32 Odo 207/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné ve věci žalobce Č. r. s. P., proti žalovaným 1) P. – S., spol. s r. o., 2) F. F., o určení práv a vydání věcí, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 3186/92, o dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2004, č. j. 14 Cmo 425/2003-685, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích částečným rozsudkem ze dne 18. dubna 2003, č.j. 13 Cm 3186/92-633, určil, že ve vlastnictví žalobce jsou věci : 1) dům č. 76 na poz. par. č. st. 79 (zast. pl.) a poz. parc. č. 79 (zast. pl.), pozemek parc. č. 41/3, 41/5 a 44 (zahrada), dům č. 53 na poz. parc. č. st. 53, vše v obci H., k. ú. H. u B. tak, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na LV č. 61 pro k. ú. H. u B.; 2) dům č. p. 441 na poz. parc. č. 1974 L., S. m. a poz. parc. č. 1974 (zast. pl.) v obci a k. ú. L. tak, jak jsou nemovitosti zapsány na LV č. 2983 pro k. ú. L.; 3) dům č. p. 16 na poz. parc. č. st. 21 v obci Č., k. ú. Š. tak, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na LV č. 38 pro k. ú. Š. (výrok I.), první žalované uložil vyklidit a vyklizené předat žalobci nemovitosti: a) ostatní stavební objekt na parc. č. st. 150, ostatní stavební objekt na parc. č. st. 152, ostatní stavební objekt na parc. č. st. 153 a dům č. 46 na parc. č. 151, vše v obci K., k. ú. M. tak, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na LV č. 1923 pro obec K., k. ú. M. s veškerým příslušenstvím a součástmi; b) dům č. p. 16 na poz. parc. č. st. 21 v obci Č., k. ú. Š. tak, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na LV č. 38 pro k. ú. Š. (výrok II.), a druhému žalovanému uložil vyklidit a vyklizené předat žalobci nemovitosti – dům č. 76 na poz. parc. č. st. 79 (zast. pl.) a poz. parc. č. 79 (zast. pl.), poz. parc. č. 41/3 a 41/5 a 44 (zahrada), dům č. p. 53 na poz. parc. č. st. 53, vše v obci H., k. ú. H. u B. tak, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na LV č. 61 pro k. ú. H. u B. (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce zřídil k plnění svých úkolů hospodářská zařízení, a to Č. P. K., Č.P. H. a Č.S. L. Dne 10. 8. 1991 byla se souhlasem rady žalobce uzavřena hospodářská smlouva mezi těmito třemi hospodářskými zařízeními, která založila společnost s ručením omezeným P. Č. Smlouva uvádí, že kmenové jmění založené společnosti činí 34,500.000,- Kč a je tvořeno vkladem hospodářského zařízení Č. P. K. ve výši 22,800.000,- Kč, vkladem hospodářského zařízení Č. P. S. L. ve výši 9,300.000,- Kč a vkladem hospodářského zařízení Č. P. H. ve výši 2,400.000,- Kč. Ze společnosti P. Č.spol. s r. o. se sídlem v K. měl být na základě rozhodnutí valné hromady bezúplatně převeden majetek Smlouvou o převodu vlastnictví ze dne 27. 12. 1991 a to na dceřinou společnost P. – S., spol. s r. o. se sídlem v Č. B. Dovodil, že podle statutu hospodářského zařízení Č. P. K. se sídlem M., K., má hospodářské zařízení k majetku, který využívá k plnění svých úkolů právo hospodaření. S tímto majetkem může nakládat a užívat jej k plnění svých úkolů v plném rozsahu, přičemž majetek, stejně jako majetek, který hospodářské zařízení získá svým hospodařením, zůstává ve vlastnictví zakladatele, tj. Č. r. s. Ze zápisu ze zasedání rady Č. datovaného 10. 8. 1991, vyplývá schválení vytvoření dvou společností s ručením omezeným. Ze zápisu ze společného zasedání rady Č. a výboru Ú. s. m. P. konaného 7. a 8. 2. 1992, vyplývá souhlas s tím, aby jako vklad do společnosti s ručením omezeným P. Č. se sídlem v K. byl vložen hospodářským zařízením Č. P. K. majetek v hodnotě 22,800.000,- Kč, hospodářským zařízením Č. S. L. majetek v hodnotě 9,300.000,- Kč a hospodářským zařízením Č. P. H. majetek v hodnotě 2,400.000,- Kč. Tento zápis však není opatřen razítkem a podpis chybí. Vzal za nesporné, že žalobce zřídil několik samostatných hospodářských zařízení, na něž však, jak vyplývá ze samotného statutu hospodářských zařízení, žádný majetek nepřešel, neboť tento zůstal ve vlastnictvím zakladatele, tj. žalobce, a pokud byl dán souhlas k převodu majetku hospodářského zařízení na první žalovanou, z hlediska změny vlastníka je tento souhlas irelevantní, neboť hospodářské zařízení nemohlo ani se souhlasem vlastníka převádět to, co nevlastnilo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nedošlo k převodu majetku žalobce na P. Č. s. r. o. K., M., v likvidaci, tedy ani na první žalovanou, neboť nebyl předložen žádný důkaz, který by takovýto převod prokazoval. Uzavřel, že pokud se první žalovaná chovala k majetku požadovanému žalobcem k vrácení jako vlastník, je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, a proto nejen že určil vlastnictví těchto nemovitostí, ale uložil také nemovitý majetek vyklidit a následně žalobci vydat.
K odvolání obou žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2004, č.j. 14 Cmo 425/2003-685, rozsudek prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž bylo první žalované uloženo vyklidit a vyklizené předat žalobci nemovitosti: ostatní stavební objekt na par. č. st. 150, ostatní stavební objekt na parc. č. st. 152, ostatní stavební objekt na parc. č. st. 153 a dům č. 46 na parc. č. 151, vše v obci K., k. ú. M. tak, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na LV č. 1923 pro obec K., k. ú. M. s veškerým příslušenstvím a součástmi; ve zbytku rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud zopakoval dokazování výpisy z katastru nemovitostí a doplnil dokazování listinami, jež považoval pro rozhodnutí věci za podstatné. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně s tím, že má v provedeném dokazování oporu. Správným shledal právní posouzení soudu prvního stupně, týkající se uložené povinnosti první žalované vyklidit a vyklizené předat žalobci nemovitosti zapsané na LV č. 1923 v obci K., k. ú. M., neboť jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí je veden žalobce i závěr soudu prvního stupně, že k převodu vlastnického práva k těmto nemovitostem na společnost P. Č. s. r. o. K. (tedy následně ani na první žalovanou), nedošlo. Odkázal na závěry Nejvyššího soudu České republiky, vyplývající z jeho rozsudku č. j. 29 Odo 748/2003-248, a dovodil, že nakládáním s majetkem při plnění úkolů hospodářské organizace je třeba rozumět takové nakládání s tímto majetkem, které je nezbytné k plnění úkolů, které společenská organizace svým hospodářským zařízením uložila, tj. běžné hospodaření tohoto zařízení. Takovýmto nakládáním však není vklad majetku, ke kterému má hospodářské zařízení právo hospodaření, neboť se jedná o dispozici, která zbavuje hospodářské zařízení možnosti užívat svěřený majetek k plnění svých úkolů. Dospěl k závěru, že na této skutečnosti nic nemění ani souhlas statutárního orgánu žalobce s právním úkonem, neboť omezení práva hospodářského zařízení disponovat s majetkem společenské organizace vyplývá ze zákona a takovéto omezení souhlasem statutárního orgánu organizace vyloučit nelze. Pokud jde o ostatní nemovitosti, jichž se částečný rozsudek soudu prvního stupně týká, zaujal k nim stejný právní názor, jako u nemovitostí, u nichž jako vlastník je žalobce na listu vlastnictví č. 1923 pro k. ú. M. zapsán s tím, že u zbylých nemovitostí žalobce jako vlastník veden není, jako vlastník je zapsána buď první žalovaná nebo druhý žalovaný. Protože v tomto směru nebylo prokázáno vlastnictví žalobce k uvedeným nemovitostem a soud prvého stupně se nezabýval námitkou vydržení, napadený rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný částečně potvrdil, zčásti rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvodnost z ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.. Namítla, že již soudem prvého stupně nebyly provedeny navržené důkazy, tudíž, že rozsudek odvolacího soudu vychází z nedostatečného skutkového zjištění, které má podstatný vliv na právní hodnocení předmětného sporu, neboť výslech navržených svědků mohl objasnit, proč žalobce uložil hospodářským zařízením založit obchodní společnosti a vložit do nich svůj majetek. S odkazem na obsah zápisu ze zasedání rady Č. r. s. ze dne 10. 8. 1991, jímž bylo jednotlivým hospodářským zařízením přímo uloženo registrovat s okamžitou platností společnosti s ručením omezeným a současně přikázáno vnesení vkladů s tím, že následující uzavření společenské smlouvy schválili dva statutární představitelé, tj. předseda a tajemník Č. r. s., jejichž podpisy jsou ve smyslu souhlasu opatřeny přímo ve společenské smlouvě, byla přesvědčena, že takovéto uložení povinností je vyjádřením vůle žalobce, jakým způsobem chce nakládat se svým majetkem, tudíž závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že k platnému převodu majetku nedošlo, neobstojí. Za zásadní důvod dovolání dovolatelka označila skutečnost, že organizační složka společenské organizace, pokud jí byl statutárním orgánem společenské organizace stanoven úkol nařízeným způsobem nakládat s majetkem, musela tento příkaz plnit a nemohla ho odmítnout. V daném případě to byl žalobce, kdo rozhodl o založení obchodních společností a o vkladech do těchto společností. Odkázala na rozsudek Vrchního soudu č.j. 7 Cmo 638/96, týkající se obdobné věci, jímž byla řešena otázka způsobilosti hospodářských zařízení ke vkladům majetku do společností s ručením omezeným, v němž je vyjádřen závěr, že zařízení jsou ke vkladům způsobilá, a proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (rozhodnutí soudu obou stupňů vydána) po prvním lednu 2001, uplatňuje se pro dovolací řízení – v souladu s body 1, 15 a 17 Hlavy I.,v části 12. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo v posuzovaném případě) přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srovnej §237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém konkrétním případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že také odvolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., pod které lze námitky dovolatelky z hlediska dovolacího důvodu podřadit, a jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší odvolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem odvolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatelka v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla (srov. shodně Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 32 Odo 541/2004 uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod. č. 132). Z tohoto pohledu po posouzení uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo, že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s uznávanou soudní judikaturou.
Dovolatelka za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda byla hospodářská zařízení vybavená právní subjektivitou, oprávněna zcizovat majetek, který jim byl svěřen ze zákona do hospodaření, když tento majetek byl formálně ve vlastnictví společenské organizace jako celku.
Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozsudku ze dne 8. června 2004, č. j. 29 Odo 748/2003, dospěl k závěru, že z hlediska práva nakládat s majetkem společenské organizace při založení hospodářským zařízením takové organizace, je třeba vycházet z toho, zda založení této společnosti hospodářskými zařízeními a následné splácení vkladů do této společnosti, bylo možno považovat za postup při plnění úkolů těchto zařízení ve smyslu ustanovení §103 hosp. zák., když uzavřel, že tomu tak není. Podle ustanovení §102 odst. 2 hosp. zák. hospodářská zařízení společenských organizací nabývají práv a zavazují se vždy svým jménem; k majetku, který využívají k plnění svých úkolů, mají právo hospodaření. Podle ustanovení §103 hosp. zák. hospodářská zařízení, která vykonávají právo hospodaření k majetku společenské organizace, mohou tímto majetkem nakládat a užívat jej k plnění svých úkolů. Podle §105 odst. 1 hosp.zák. hospodářskému zařízení bylo uloženo užívat majetek společenské organizace co nejhospodárněji a všemožně ho chránit. Nakládáním s majetkem dle §103 hosp. zák. je třeba rozumět nakládání, které je nezbytné k plnění úkolů, které společenská organizace svým hospodářským zařízením uložila, tj. nakládání při běžném hospodaření tohoto zařízení. Takovýmto nakládáním však není vklad majetku, ke kterému má hospodářské zařízení právo hospodaření, do základního jmění obchodní společnosti. Vložením nemovitého majetku, který byl hospodářskému zařízení svěřen k plnění stanovených úkolů, do základního jmění obchodní společnosti je dispozicí, která zbavuje hospodářské zařízení možnosti užívat majetek k plnění svých úkolů. Takovouto dispozicí hospodářské zařízení mohlo ohrozit, či dokonce ztížit nebo znemožnit plnění stanovených úkolů. Nadále nemělo žádný efektní vliv na nakládání s tímto majetkem, takže mohlo dojít i k úplnému odnětí tohoto majetku původnímu určení. Na tomto závěru nic nemění ani souhlas s právním úkonem, daný statutárním orgánem Č. r. s., neboť jestliže ze zákona vyplývá omezení práva hospodářského zařízení disponovat s majetkem společenské organizaci, nelze takovéto omezení vyloučit ani souhlasem jejího statutárního orgánu.
Závěr odvolacího soudu o tom, že první žalovaná není vlastníkem nemovitostí, nacházejících se v obci K., k. ú. M., zapsaných na LV č. 1923 pro obec K., k. ú. M., s veškerým příslušenstvím a součástmi, a proto je povinna tyto nemovitosti vyklidit a vyklizené je žalobci předat, podepřený ustanovením §102 odst. 2, §103 a §105 odst. 1 hosp. zák., proto v souzené věci přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu nemá podle §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam.
Přípustnost dovolání nemůže podle 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit řešení námitek dovolatelky o neprovedení důkazů označenými výslechy svědků, znamenajícími, že rozsudek Vrchního soudu vychází z nedostatečného skutkového zjištění, které má podstatný vliv na právní hodnocení předmětného sporu. Vznesená námitka naplňuje dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, t. j. dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
Tento závěr sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. , když dovolatelka, s ohledem na výsledek dovolacího řízení, nárok na náhradu svých nákladů nemá a žalobci v souvislosti s tímto dovoláním žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2006
JUDr. Kateřina Hornochová,v. r.
předsedkyně senátu