ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.403.2006.1
sp. zn. 32 Odo 403/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně E. p., spol. s r. o., proti žalované M., a. s., o zaplacení 42 936 Kč s příslušenstvím, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 221/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2005 č. j. 7 Cmo 467/2004 - 94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. srpna 2004 č. j. 34 cm 221/98-74 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 42 936 Kč (výrok I.) a ve zbytku co do částky 1 700 Kč žalobu zamítl (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. října 2005 č. j. 7 Cmo 467/2004 – 94 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu o zaplacení 42 936 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že se soud nezabýval platností dohody o vzájemném zápočtu pohledávek ze dne 21. dubna 1992. Podle dovolatelky je tato dohoda neplatná z důvodu nedostatku zákonem stanovených náležitostí a tudíž nemohl dojít k zániku pohledávky žalobkyně započtením. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř. „) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (třetím žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 2 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, změnil tak, že žalobu na zaplacení 42 936 Kč zamítl.
Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. I při splnění shora uvedeného předpokladu přípustnosti však není ani v tomto uvedeném případě dovolání přípustné, bylo-li v dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží /§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř./.
Jelikož dovoláním dotčeným druhým výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (ale současně převyšujícím 20 000 Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.
V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 25. ledna 2000 sp. zn. 33 Cdo 504/99 (zveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení §261 odst. 1 a 3 a §262 odst. 1 obchodního zákoníku, ale i z ustanovení §9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodní spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.
Podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až. 6.
Podle obsahu spisu je předmětem žalobního nároku peněžité plnění podle podle hospodářského zákoníku, tj. vztah mezi podnikateli při podnikatelské činnosti, což je rozhodující pro závěr, že v posuzovaném případě z procesního hlediska jde o obchodní věc podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným rozsudkem odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno o věci samé o peněžitém plnění ve výši 42 936 Kč, jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nepřichází v úvahu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení, byť je začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, 238a a §239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §237 až 239 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 5 věty prvé o. s. ř ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání třetího žalovaného jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, 224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. dubna 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu