ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.452.2005.1
sp. zn. 32 Odo 452/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobce M. M., proti žalovanému J. L., podnikateli, o bezplatné odstranění vady díla, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 87/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. prosince 2004, č.j. 7 Co 1904/2004-203, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 12. března 2004, č.j. 8 C 87/2002-183, jímž Okresní soud v Prachaticích žalovanému uložil bezplatně odstranit ve výroku rozhodnutí specifikované vady palubové podlahy ve sportovní hale v M. a uložil mu zaplatit žalobci a České republice náklady řízení (první odstavec výroku). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý odstavec výroku).
Podle skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení byla mezi žalobcem jako objednatelem a žalovaným jako zhotovitelem uzavřena smlouva o dílo, na základě které žalovaný provedl pro žalobce výměnu palubové podlahy ve sportovní hale v M. Vady díla, které se projevily již v době jeho provádění a na něž žalobce žalovaného upozornil v době předání díla, žalobce u žalovaného následně v záruční době řádně reklamoval. Za situace, kdy účastníci podřídili smlouvu režimu obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), je třeba podle odvolacího soudu na uvedený skutkový stav aplikovat příslušná ustanovení této právní normy, konkrétně ustanovení §560 a násl. obch. zák. o odpovědnosti zhotovitele za vady díla. Skutečnou existenci vad a příčinu jejich vzniku – technologickou nekázeň žalovaného jako zhotovitele a jeho neodborný a neprofesionální postup při zabudování do podlahy materiálu vyšší vlhkosti, než odpovídalo prostředí haly – má odvolací soud za prokázáno znaleckým posudkem znalce Ing. V. D. Odvolací soud označil za nedůvodnou námitku odvolatele (žalovaného) o neodpovídající kvalifikaci jmenovaného znalce k posuzování odborných otázek podstatných pro rozhodnutí. Za situace, kdy je jmenovaný znalcem z odvětví ekonomika, ceny a odhady dřevěných výrobků a současně i znalcem z oboru dřevozpracování, je podle názoru odvolacího soudu oprávněn otázky týkající se existence vad dřevěné palubové podlahy a příčin jejich vzniku posuzovat. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů žalovaný jako zhotovitel odpovídá za uvedené vady díla a je povinen je odstranit. Na tomto závěru podle odvolacího soudu nic nemění ani ta skutečnost, že soud prvního stupně aplikoval na zjištěný skutkový stav příslušná ustanovení občanského zákoníku. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatel namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nedostatek řízení spatřuje v tom, že soud prvního stupně posuzoval věc podle jiného právního předpisu než soud odvolací. Za situace, kdy právní úprava smlouvy o dílo je v obchodním zákoníku komplexní a pro účastníky smlouvy o dílo podle této právní normy platí určitá odlišná práva a povinnosti než pro účastníky smlouvy o dílo podle občanského zákoníku, se dovolatel domnívá, že soudy měly věc posuzovat podle téhož právního předpisu.
Nesprávné právní posouzení věci bylo podle vyjádření dovolatele způsobeno zejména neodpovídající specializací znalce, který byl soudem ustanoven za účelem vypracování znaleckého posudku, na jehož základě soud ve věci rozhodl. Podle jeho přesvědčení měl být k posouzení vad palubové podlahy ustanoven znalec z oboru dřevo zabudované do staveb, který by byl kompetentní zásadní odborné otázky jednoznačně a objektivně zodpovědět.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné soudu vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, tj. zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Z obsahu dovolání není zcela zřejmé, jaký dovolací důvod má dovolatel na mysli, namítá-li, že odvolací soud nebyl oprávněn věc právně posuzovat podle jiného právního předpisu než soud prvního stupně.
Pokud by dovolatel směřoval na vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [tj. na dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jak ostatně sám svou námitku kvalifikoval, pak by vada řízení mohla spočívat pouze v postupu odvolacího soudu, který za situace, kdy dospěl k závěru o aplikaci jiného právního předpisu než soud prvního stupně, jeho rozsudek potvrdil, ačkoli by zde podmínky pro vydání potvrzujícího rozhodnutí nebyly. K takové vadě řízení by však dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §241a odst. 3, větu druhou, o. s. ř.) a uvedený dovolací důvod není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. by však nebylo možné dovodit ani v tom případě, pokud by dovolatel výhradou k aplikaci právního předpisu odvolacím soudem mínil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Aplikoval-li totiž odvolací soud na skutkový stav za situace, kdy zjistil, že si účastníci ve smlouvě dohodli podle §262 odst. 1 obch. zák. obchodněprávní režim práv a povinností vyplývajících z uzavřené smlouvy, obchodní zákoník, nelze dospět k závěru, že by se aplikací této hmotněprávní normy dopustil rozporu s hmotným právem.
V případě výhrady dovolatele k aplikaci obchodního zákoníku odvolacím soudem tak lze uzavřít, že tato námitka přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Rovněž nebylo možné se zabývat ani výtkami dovolatele směřujícími do oboru znalce a závěrů jím vypracovaného znaleckého posudku, které lze z hlediska jejich obsahu podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. [popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a)] uplatnit také dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, případně pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nikoli však pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jak učinil dovolatel. Jak již bylo vysvětleno shora, lze k tzv. jiné vadě řízení přihlížet jen v případě přípustného dovolání a tato situace v souzené věci nenastala, přičemž nelze uplatnit ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., což lze pouze v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a).
Za situace, kdy dovolatel v projednávané věci v dovolání nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, kterou by dovolací soud mohl kvalifikovat jako otázku zásadního právního významu, ani řešení žádné konkrétní právní otázky nenapadl a dovolací soud neshledal, že by odvolací soud postupoval v rozporu s hmotným právem a nezjistil ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání není proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2006
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu